Žádná zámecká pohádka

Vyprávění o Mirošově

Byl jednou jeden … Tak začíná spousta pohádek o zámku a zámeckých pánech a paních. A většinou končí happy endem. Také příběh, který dnes chci vyprávět, má vlastně dobrý konec. Ale za jakou cenu! Po tolika starostech a utrpení, strastech a tragédiích.

Všechno přitom začalo poklidně a pokojně. Jak vyprávění o malých provinčních městech prostě začínají. Jako o Mirošově, městě s hezkým barokním kostelem, kolem kterého je několik soch a které se nachází v mírně kopcovité krajině asi 20 kilometrů od Plzně.

Kostel svatého Josefa na hlavním náměstí v Mirošově

Florián Griespek z Griespachu, pocházející z prastarého dolnobavorského šlechtického rodu, vysoký úředník na dvoře českého krále a pozdějšího císaře Ferdinanda I., si tady v první polovině 16. století nechal postavit hezký renesanční zámek. Tento kastel vícekrát měnil majitele, měnili si ho mezi sebou šlechticové z okolí. Až kolem roku 1840 tady byla objevena bohatá ložiska černého uhlí a začalo se těžit.

Zámek Mirošov, kolem kterého je park – z nezvyklé perspektivy

Tím na sebe Miröschau výrazně upozornilo. O městečko a místní výnosné doly se začali zajímat bankéři a jiní zámožní lidé. Byl mezi nimi i podnikatel židovského původu Bethel Henry Strousberg, který na svět přišel pod jménem Baruch Hirsch a do historie vstoupil jako „král železnice“ 19. století. V okolí Plzně si pořídil hned dva zámky – kromě Mirošova také blízký zámek Zbiroh (o kterém jsem už jednou informovala: osmnáct let tam žil český malíř a grafik Alfons Mucha.) Ale života zámeckého pána si moc neužil: zkrachoval kvůli příliš odvážným investicím a radám svých neupřímných rádců a přišel o veškeré jmění.

Hezký renesanční zámeček tak v následujících desetiletích dostal nové majitele: Žida Josefa Maendla, kterému se v době protektorátu podařilo včas opustit zemi, a českého ministra Ladislava Karla Feierabenda. Ten jako účastník protiněmeckého odboje roku 1940 musel také emigrovat. Po svém návratu z londýnského exilu koncem války se nastěhoval zpět na zámek Mirošov. Nakrátko. Roku 1948 musel se svojí ženou Hanou (která přežila pobyt v koncentračním táboře Ravensbrück) a dvěma dětmi opět uprchnout do ciziny, tentokrát před komunisty.

Po revoluci zámek Mirošov zrestituovala rodina Feierabendova: po smrti otce připadl dětem Haně a Ivovi. Ti jej už léta s láskou pečlivě restaurují.

Dva atlanti na portále zámku Mirošov

 

Vyprávění tedy končí happy endem. Ale před tímto šťastným koncem zámek Mirošov prožil také tragickou, strastiplnou kapitolu: rozehnaní němečtí vojáci bez zbraní, mezi nimi i členové jednotek SS, kteří se chtěli přidat k Američanům, byli v Mirošově krátce po skončení války odchyceni, ponižováni, mučeni, zavražděni a pohřbeni v masovém hrobě v zámeckém parku. Nejspíš to bylo kolem stovky mrtvých těl. Samozvaným vůdcem této násilné tlupy, která celou akci vykonala, byl František Foukal. Našla jsem fotografii tohoto vraha, ale – poté, co jsem zveřejnila fotografie dobrodinců jako Nicholase Wintona a Přemysla Pittera, kteří zachránili stovky židovských i nežidovských německých a českých dětí – ji nechci ukázat.

Byl masový hrob v udržované části zámeckého parku …

… nebo v té zanedbané?

Na zámku Mirošov člověka obklopují zlomky české historie: od krále/císaře Ferdinanda I. až po nedávno proběhlou restituci po válce zabaveného a zestátněného kulturního bohatství původním majitelům. Touto epizodou historie bez happy endu pro mě tato šlechtická rezidence – i přes všechnu její renesanční krásu a přes svatby, které se tu dnes slaví – získává neblahý, ponurý nádech.

Na komíně někdejšího pivovaru v Mirošově hnízdí čapí pár (který ale na fotografii není vidět).