Zobrazují se příspěvky se štítkemVelká synagoga. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVelká synagoga. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 7. srpna 2015

Napiš jedno jméno

Jména na kamenech u pomníku obětem holocaustu připomínají tragické osudy plzeňských židů

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat žačky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a organizací Kulturforum - Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Pavla Papazianová

Pod heslem „Mrtvým pomoci nemůžeme. Ale můžeme se alespoň morálně postavit na jejich stranu,“ se ve dnech 17. až 20. října 2014 uskutečnila akce, jejímž cílem bylo obnovit nápisy na více než dvou a půl tisících kamenech se jmény obětí holocaustu z Plzně a jejího okolí. Smyslem projektu bylo vrátit do města jména lidí – mužů, žen a dětí, kteří byli násilně odvlečeni, umučeni či zavražděni a na které se téměř zapomnělo.

Na obnově památníku zahrada vzpomínek se podíleli i studenti Masarykova gymnázia v Plzni.
Lily Abelesová. Pokud bych toto jméno řekla průměrnému občanovi, s největší pravděpodobností by mu nic neříkalo. Pro mě osobně má ale od určitého okamžiku zvláštní význam. Pokud bych napověděla plzeňsko-historický kontext, došlo by zřejmě na typování: Spisovatelka? Zpěvačka? Herečka? Manželka významného politika? Těmito dohady bychom se ale zřejmě nikam nedostali. Lily Abelesová byla totiž služebnou.
Jméno plzeňské služebné, která byla zavražděna během holocaustu v Izbici.

Někdo by si oddechl, že nepatří mezi takové dějepisné barbary, aby opomenul významnou osobnost našich či světových dějin. Jinému by začalo vrtat hlavou, v čem tedy tkví můj zájem o tuto osobu. Pokud bych vám uvedla plnou dějepisnou souvislost, bohužel by se pro vás zřejmě změnilo toto jméno v číslo, které by se pak jako rybka v moři ztratilo v sumě šesti milionů. Ano, přes šest milionů Židů zahynulo během druhé světové války v koncentračních táborech. To je ta známá dějepisná formulka, do které lze jen těžko vtěsnat všechnu tu ztrátu, bolest a utrpení konkrétních osudů. To číslo je tak velké, že přesahuje naši představivost, která pro některé končí za hranicemi našeho města.

Všichni před transportem opustili domovy a zavřeli za sebou dveře.
Podívejme se tedy přímo na Plzeň. Musíme si uvědomit, že na začátku druhé světové války měla pouze něco kolem 120 000 obyvatel. Když se tedy řekne, že celkem 2 613 židovských občanů bylo v jednom ze tří transportů v roce 1942 odvezeno, jedná se zhruba o každého padesátého jedince. Více než 1800 z nich se už nikdy nevrátilo domů. Jejich smrt nebyla však tragédií pouze pro ně. Spolu s nimi trpěla jejich rodina, přátelé i blízcí. Kolik mých kamarádů, přátel, spolužáků by se ztratilo, kdyby genocida nastala dnes? Nebo bych byla obětí já sama? Nikdo nemůže tušit, jaké vlastnosti by se pro příště mohly stát zvráceným měřítkem, které by z nás udělalo „nepřítele“.

Symbolický památník se snaží, aby se na odchod plzeňských židů nezapomnělo. Každý kámen vypráví jeden tragický osud člověka.
S Lily jsem se setkala během akce Napiš jedno jméno v rámci projektu Anděl fest. Lily Abelesová se narodila 2. 11. 1924. Právě dnes mohla být pyšnou babičkou, která si v klidu užívá zasloužený odpočinek, mohla se svým sousedkám chlubit krásnými vnoučaty. Místo toho o ní mnoho nevíme. Zbylo jen několik statistických dat z úředních transportních dokumentů. V Plzni bydlela tato mladá dívka v domě na Klatovské třídě čp. 22, kde i pracovala jako služebná. Dne 22. 1. 1942 odjela transportem s označením S do Terezína, kam přijela 24. 1. 1942. Zde pobyla necelý měsíc. Následně byla transportem A převezena z Terezína do Izbice, kde její stopa končí.

Považuji za důležité čísla měnit ve jména. V dnešní době se na dějiny pohlíží optikou statistik, letopočtů a výčtů čísel. Je nemožné nahlédnout do všech příběhů. Na příkladu alespoň několika málo z nich může ale člověk fakta změnit v emoce, které považuji za potřebné k tomu, aby pochopil význam této problematiky a tudíž i prevence a ochrany naší společnosti proti opakování takovýchto zvráceností. K tomu je ale zapotřebí lidí, kterým není jedno, kde žijí a jaké události formovaly naše okolí. Takovými lidmi jsou například ti, kteří stojí za společností Humr o.s. a jenž pietní místo v prostorách tzv. židovské školy při Staré synagoze ve Smetanových sadech vytvořili svojí aktivitou a invencí, aby připomínalo tragické osudy dvou a půl tisíc plzeňských obětí šoa.


čtvrtek 6. srpna 2015

Město vytváříme společně!

Dobrovolnické aktivity studentů Plzeň EHMK 2015

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat studentky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Helena Matějková

Dobrovolníci pomáhali opravovat, čistit a zkrášlovat Plzeň v rámci příprav projektu Evropské hlavní město kultury 2015. Kromě rozmanitých zásahů do veřejného prostoru jsou do projektu zařazeny také sociální, kulturní a další aktivity, které se snaží dát městu více barev, přispět k lepšímu soužití obyvatel a sdílet veřejně hodnoty, které jsou mnohdy skryté za branami handicapů, zapomnění a nevšímavosti.

S přehoupnutím se do roku 2015 se Plzeň stala Evropským hlavním městem kultury a díky tomu otevřela svou náruč návštěvníkům i umělcům z celého světa. V průběhu roku se ve městě samém i v jeho okolí probíhají nejen kulturní a hudební akce, ale konají se i vzdělávací přednášky a semináře. Na to, aby vše probíhalo, jak má, ale nestačí jen jednotlivci z organizačního týmu, naše město potřebovalo značnou posilu. Proto se již před lety začali Plzeňáci i mimoplzeňští obyvatelé zapojovat do dobrovolnických aktivit. Jednou z nich je Klub strážných andělů.



Klub strážných andělů nabídl svou náruč každému nadšenci, který měl zájem přiložit ruku k dílu při přípravách jakýchkoliv akcí organizace Plzeň 2015, a také při jejich pozdější koordinaci. Nabídka je opravdu pestrá a možnost seberealizace si najdou všichni – nejen po zážitcích hladoví středoškoláci, ale také i sympatické důchodkyně toužící podporovat své rodné město.

Dobrovolníci natírali městské lavičky
Již minulý rok, kdy přípravy vrcholily, proběhlo nespočet úžasných akcí. Například 6 týdnů baroka předznamenávalo letošních 9 týdnů, do Plzně přijel také francouzský kolotoč Le Manège Carré Sénart, na kterém se dobrovolníci mohli svézt za odměnu při jeho spouštění doprovázeném projekcemi na kostel sv. Bartoloměje. Největší dobrovolnickou akcí byl Anděl fest, festival, který se řídil heslem: „Kulturu vytváříme společně.“ Po celé Plzni probíhalo čištění parků, vymalovávání podchodů, zpřístupňování některých prostor vozíčkářům, nebo také natírání starých laviček. Během tří dnů prodlouženého víkendu v říjnu 2014, kdy tento festival, v pořadí už druhý, proběhl, si každý mohl vybrat aktivitu podle vlastního zájmu a časových možností. Ve staré synagoze měli dobrovolníci možnost obnovit Zahradu vzpomínek – památník, který vznikl k šedesátému výročí zahájení deportací Židů na trase Plzeň - Terezín. Zde bylo potřeba očistit celkem 2600 větších kamenů a znovu na ně napsat jména židovských obětí. I přes bolavá záda těch, kteří zde pomáhali delší dobu, měla tato pietní akce obrovský úspěch.

Dobrovolníci se zapojili do obnovy památníku Zahrada vzpomínek ve Staré synagoze.

Do dobrovolnického programu jsem se přihlásila v srpnu roku 2014. Netrvalo dlouho a už jsem byla pozvána na první informační schůzku. Sezení se neslo v příjemném duchu, místnost byla rozzářena žlutou barvou, která byla pro ten den jakýmsi dress codem. Přišel se nám představit také umělecký ředitel Plzně 2015, Petr Forman. Začal vyprávěním o svém životě a jeho blízkém vztahu k Plzni a pokračoval pozváním na první oficiální jízdu na francouzském kolotoči Le Manège Carré Sénart na náměstí.

V tričku dobrovolníka.
5. září jsem tedy seděla na hlavě bizona a jako hrdá dobrovolnice mávala na deset tisíc lidí mačkajících se na náměstí při zahájení. Bizon koulel očima, stříhal ušima a já si chválila skvělý začátek dobrovolnictví pro Plzeň 2015. A tímto úžasným zážitkem to rozhodně nekončilo. Zanedlouho jsem totiž v kulturním domě Peklo přebíhala mezi šatnou-infopultíkem a hlavním sálem, kde se konala akce Naše-vaše kultura. I jako dobrovolnice se žlutým puntíkem na tričku jsem mohla ochutnat cizí kultury, poslechnout si hudbu, shlédnout tanec exotických národů a nakoupit pár suvenýrů pro ty, kdo tu možnost neměli.

Natírání laviček v Borském parku.

V dalších měsících jsem mimo jiné informovala přijíždějící české i zahraniční hosty na akci Open Up, půjčovala koloběžky na Náměstí Republiky, natřela nespočet starých laviček v Borském parku a uctila památku židovských obětí transportů do Terezína. Měla jsem možnost mluvit anglicky a německy, poznala jsem spoustu zajímavých lidí, ochutnala pečenou housenku, zlepšila své organizační schopnosti a užila si spoustu zábavy. Dobrovolnictví pro Plzeň 2015 nejen vyplňuje můj volný čas, ale také mě naplňuje.

Dobrovolnické aktivity pro Plzeň 2015 jsou velice různorodé. Zájemci si mohou vybrat mezi informováním o dané probíhající akci slovem i letáčky, vyplňováním dotazníků se zúčastněnými či staráním se o umělce, kteří do města přijeli. Jediné, co by člověku nemělo chybět, je nadšení pro věc a akceschopnost.

Více informací o dobrovolnictví i akcích Plzně EHMK 2015 se můžete dozvědět na www.plzen2015.cz.

sobota 9. května 2015

Fotograf ze „staré školy“


Setkání s Radovanem Koderou
Setkání s Radovanem Koderou

„Kolik schodů je to nahoru? Upřímně řečeno jsem to ještě nikdy nepočítal,“ odpovídá Radovan, když stoupáme do jeho ateliéru, který se nachází v podkroví staletého domu přímo na Náměstí Republiky. S Radovanem Koderou jsem měla schůzku v sousední kavárně Goran, dali jsme si turka. Toho dne to byla už třetí turecká káva, kterou jsem vypila. První jsem pila sama dopoledne, druhou pak s velmi milou Annette Kraus před rozhovorem pro německojazyčný pořad stanice Radio Prag. Do Gorana se znovu a znovu vracím a dávám si tam tuhle báječnou kávu se sedlinou, protože mě pokaždé nabije energií, kterou na běhání po Plzni prostě potřebuju.

I Radovan Kodera tu je evidentně štamgastem. Místní personál ho zdraví obzvlášť srdečně. Konec konců je velkou osobností plzeňské umělecké a kulturní scény. Právě v těchto dnech byla zahájena výstava, jejímž je kurátorem Osvobození 1945 ve fotografiích, a to ve Velké synagoze, která je v současné době využívaná jako výstavní prostor a koncertní sál se skvělou akustikou. Pro výstavu, která trvá až do října, Kodera vybral působivé fotografie českého reportéra a fotografa Ladislava Sitenského a také ze sbírky Vladislava Vítka, dokumentující dramatické události konce války v Plzni.

Radovan Kodera rád vymýšlí výstavy, je také profesorem na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě tady v Plzni. Ale tělem i duší je fotograf. Dělá černobílé fotografie. Fotí na analog. Stejně jako já. Ale jak bych mohla černobílé fotografie z analogu převést na tenhle blog?

Radovan Kodera rád vymýšlí výstavy, je také profesorem na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě tady v Plzni. Ale tělem i duší je fotograf. Dělá černobílé fotografie. Fotí na analog. Stejně jako já. Ale jak bych mohla černobílé fotografie z analogu převést na tenhle blog?



Kodera je tedy fotografem černobílých fotografií. Začne listovat svými precizně uspořádanými složkami, vyndává z nich velkoformátové záběry, které okouzlují neuvěřitelnými kontrasty a tvary. A také motivy. Jsou to záběry ze sametové revoluce konce roku 1989. Z restauračních prací v synagoze. Dětí, které jsou připoutané ke klecovým postelím. Začne mě mrazit. Kodera měl možnost v 90. letech minulého století fotografovat v jedné psychiatrické léčebně: lidi, kterým i v jejich tragickém osudu na obrázcích ponechává důstojnost. V dobřanské léčebně. Tam se chci v následujících dnech vydat taky. Ale ne, abych tam fotografovala, ale abych zdokumentovala tragické události z 40. let 20. století.


Moje šarmantní české tlumočnice
Radovan a já se bavíme s pomocí dvou tlumočnic, které jsou hezké jako obrázek: Veronika Dolívková a Markéta Balíková jsou školačky prestižního Masarykova gymnázia v Plzni. A než tenhle ateliér nacpaný reflektory a stativy a knihami a fotoaparáty opustím, podívám se ještě z okna. Skýtá se mi tak fascinující pohled na spoustu střech minulých století, které mi připomínají obrazy jihotyrolského malíře Karla Plattnera.

 
Pohled z ateliéru Radovana Kodery na střechy plzeňského starého města

Původně jsem cestou dolů po vyšlapaných, opotřebovaných točitých schodech chtěla počítat. Jenže tohle setkání na mě udělalo takový dojem, že si ho banálním počítáním schodů nechci zkazit.

Děkuji, Radovane!