Zobrazují se příspěvky se štítkemAlena Hönigová. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAlena Hönigová. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 25. července 2015

Jeden den – spousta setkání


Hlavní oltář poutního kostela svaté Anny u Plané
  
Anenská pouť v Plané

Začalo to velmi slavnostně. Česko-německým procesím – obyvatelé z bavorského Mähringu se pod kostelem setkali s obyvateli české Plané – a společnou bohoslužbou v barokním kostele svaté Anny u Plané, městečku na jih od Mariánských Lázní.

Galerie v barokním kostele svaté Anny

Pouť se letos konala už po šestadvacáté. Češi a Němci se tady poprvé ke společnému modlení a zpěvu sešli pár měsíců po revoluci. Letošní bohoslužbu, při níž se hodně hovořilo o žadatelích o azyl a jejich přijetí, sloužil monsignor Reinhard Hauke z Erfurtu, německý zmocněnec za duchovní péči pro odsunuté a vysídlené.
Reinhard Hauke, biskup pro odsunuté
„Biskup pro odsunuté?“ „Ano“, odpovídá monsignore Hauke na moji otázku. „Památku na odsun je i u mladé generace nutné udržovat v podvědomí, aby tato kapitola historie neupadla v zapomnění.“ Vzhledem k tomu, že pochází z rodiny, která musela nuceně odejít ze Slezska, je mu toto téma blízké a považuje za velmi pozitivní to, co jsem i já už několikrát zdůraznila: že i v Česku se mladí lidé s tématem odsunu zabývají objektivně a bez klapek na očích. Pozitivní důsledky odsunu? Slyšela jsem při jeho kázání dobře? Pro jistotu se ho na to ještě doptávám: ano, biskup Hauke je přesvědčený o tom, že odsunutí ve městech a vesnicích, v nichž byli přijati, přispěli k rozvoji a že mladí vysídlenci si ve své nové vlasti vybudovali životní cesty a kariéry, které by jim ve staré vlasti možná zůstaly zapovězené.

Doris Thomas
Po nasycení duše v kostele naplněném až do posledního místa pak také něco pro nasycení těla. Ve frontě na pivo a pořádnou českou klobásu se dám do řeči s paní, co čeká přede mnou: Při vyhoštění z Plané – byl jí tehdy jeden rok a byla nejmladší ze čtyř dětí – pro ně někdejší klášter pod tímto kostelem představoval poslední přístřešek na domovské české půdě. Češi prý osiřelým rodinám pomáhali, jak jen mohli. Už léta prý navštěvuje – někdejší učitelka na gymnáziu Doris Thomas – letní kurzy češtiny v severních Čechách, z Bayerisch Eisensteinu – Bavorské Želené rudy pravidelně dojíždí na anenskou pouť a zasazuje se o německo-české porozumění a bourání předsudků. Na obou stranách.

Potom na sebe začnou hlasitě štěkat můj malý psík s velkým ovčákem. Ale i vzájemné vrčení psů může vést k tomu, že se jejich páníčci seznámí. Odvedu Zampu pryč a vracím se za majitelkou ovčáka: je to Klára Salzmann, česká krajinářská architektka, kterou jsem před dvěma dny měla možnost vidět ve Výškovicích, do jisté míry jakožto hostitelku akce pořádané v rámci iniciativ letošního evropského města kultury.

Česká krajinářská architektka Klára Salzmann
Pro mě to byl návrat do Výškovic, které jsem navštívila hned na počátku mého pobytu v Plzni: tehdy celá vyděšená osamělostí téměř zaniklé vesnice Wischkowitz, pustoprázdnými křivolakými poničenými českými cestami, které se v odlehlých končinách podobají spíše asfaltovaným lesním cestám než moderním silnicím, opuštěnost tohoto místa na mě tehdy velmi zapůsobila. Mezitím se v Plzni konala konference „Obnova krajiny česko-německého pohraničí“, kterou organizovala právě Klára Salzmann a vyšla její instruktivní tříjazyčná publikace. Do Výškovic/Wischkowitz, vesnice, která kdysi žila, ale roku 1945 bylo její obyvatelstvo vysídleno a roku 1974 obec úředně zcela zanikla, nyní míří návštěvníci z celé Evropy. A dnes tam stojí – jako land artová instalace na území někdejšího statku – velký dřevěný stůl: používá se při bohoslužbách, rozhovorech, jedení svačiny (proč ne?). Slouží k setkávání na památku někdejších obyvatel. Kdo ví – možná jednou i s některým zde narozeným.

Družné setkání ve Výškovicích/Wischkowitz
Kulturním vrcholem tohoto dne plného zážitků byl koncert cembalistky a varhanice Aleny Hönigové, kterého se zúčastnil i český ministr kultury Daniel Herman (který některé někdejší české Němce „v jejich vlasti“ pozdravil německy). Hönigová má – i přes svůj mladý věk 39 let – za sebou už dlouhou kariéru a množství mezinárodní spolupráce. Kromě toho před čtyřmi roky založila letní hudební festival, který pořádá na severočeském zámku Jezeří a o kterém vypráví s šarmantním, neodolatelným nadšením.

Hudebnice Alena Hönigová


To by na jeden den mělo stačit, že? Ne, na závěr se konal ještě barokní ohňostroj, který přítomní s úžasem pozorovali.



Mezitím jsem – aby můj pes Zampa měl nějakou změnu – ještě trochu jezdila krajinou a obdivovala spontánní land art.




pátek 17. července 2015

Znovuobjevení západočeského baroka

O barokních a jiných krásách

Vrcholem neuvěřitelně bohatého programu evropského města kultury Plzně je festival „Devět týdnů baroka“. Kostely a kláštery, hrady a zámky, odlehlé vesnice i turisty vyhledávaná města – tam se koná tento mamutí projekt, který koncem července započal a 30. srpna skončí. Samozřejmě během toho bude možnost vyslechnout spoustu barokní hudby, v podání mezinárodně známých hudebníků, ansámblů a orchestrů, barokní slavnosti bývají pastvou pro oči i pro uši, experti pak přednesou informativní přednášky.

Z jedné třetiny je tento barokní festival, který každý týden probíhá na jiném místě, už za námi.

Během prvního týdne měli návštěvníci festivalu možnost objevit kostel svatého Nepomuka v Nových Mitrovicích,

Pohled do barokního interiéru kostela svatého Jana Nepomuckého v Nových Mitrovicích


v druhém týdnu to bude okolí fascinujícího, stověžatého města Klatovy, které je charakteristické jezuitským barokem,

Věže v Klatovech: vlevo Černá věž z poloviny 16. století vysoká 81,60 m, vedle dvě věže jezuitského kostela, na kterém pracovali kolem poloviny 17. století italští stavitelé Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi de Orsini a také Kilián Ignác Dientzenhofer, v Praze narozený stavitel pocházející z německé umělecké rodiny, který hodně pracoval v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

v třetím týdnu bude festival probíhat v okolí Stodu, Dobřan a Přeštic.

Také kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích navrhl Kilián Ignác Dientzenhofer

V následujícím, čtvrtém týdnu se tohoto barokního festivalu intenzivněji zúčastním i já sama:

v rozpadlé vesnici Výškovice

Kaple ve Výškovicích války a následky odsunu nepřestála v úplně dobrém stavu.

v klášteře v Kladrubech

Fasáda klášterního kostela v Kladrubech, vytvořená Johannem Blasiem Santini-Aichlem, potomkem rodiny kameníků, kteří přišli ze severní Itálie do Čech

a především Planá, kde zahraje známá česká cembalistka a varhanice Alena Hönigová (o které ještě budu psát), kterou Německé kulturní fórum střední a východní Evropy již vícekrát zviditelnilo.

A bohatý program plný překvapení a znovuobjevení pokračuje. „Prožít baroko všemi smysli“, jak řekla kurátorka Kateřina Melenová v nedávném rozhovoru s Annette Krausovou pro Radio Prag, je mottem festivalu, jehož více než 120 akcí se odehrává na asi 60 místech. V západních Čechách se totiž nacházejí stavby a kulturní instituce světového formátu. Z politických důvodů upadly v zapomnění, teď se ale patřičně revanšují a vstupují na scénu v plné kráse. I co se péče o památky týká toho Česko v posledních letech a desetiletích neuvěřitelně mnoho dohnalo. Hodně se toho udělalo, hodně se toho dělá a hodně toho ještě zůstává na práci. Takže restaurátorky jako Marcela Sloupová, která pracuje na (samozřejmě barokním) morovém sloupu na hlavním náměstí ve Starém Plzenci, jen tak nebudou bez práce.


Restaurátorka Marcela Sloupová u morového sloupu ve Starém Plzenci


Jako doplnění k architektonickým barokním krásám ráda přikládám – pro povznesení nálady především mužských čtenářů – dvě žijící české krásky, které jsem potkala v Plzni.

Lenka, která se do Plzeňského kraje přistěhovala z Prahy, se věnuje divadlu a hudbě.


Neznámá kráska v kavárně „Inkognito“ v Plzni (zapomněla jsem se jí zeptat, jak se jmenuje)