Zobrazují se příspěvky se štítkemMuzeum církevního umění plzeňské diecéze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMuzeum církevního umění plzeňské diecéze. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 3. července 2015

Výstava k odsouzení a upálení Jana Husa i v Plzni


„V roce 1415 a 600 let poté“

Na podstavci pomníku, obklopen temnými mračny, se ke kostelu ostentativně obrací zády. Ostentativně vyzývavě? Tak by se mistr Jan Hus – neboť mu je tento monument věnován – vůči církvi zachovat nechtěl.

Pomník Jana Huse v Radnici z roku 1921

Barokní kostel svatého Václava se nachází na hlavním náměstí Radnice, západoněmeckého městečka asi 20 kilometrů severovýchodně od Plzně. Už v roce 1921, tedy vlastně během krátké doby po zániku habsburské monarchie a po založení první Československé republiky, občané Radnice věnovali peníze na pomník Jana Huse. Neboť tento český kazatel a reformátor narozený kolem roku 1369 se v 19. a 20. století stal symbolem proti okupování bouřících se, vlasteneckých Čechů. Což by pravděpodobně vůbec nechtěl. Jistě, kázal česky a pranýřoval nešvary v církvi, jejíž nejvyšší úřad byl převážně v německých rukou. Také – za což by mu dnešní žáci českého jazyka nejspíš nepoděkovali – v mu připisovaném traktátu „De orthographica bohemica“ k českým písmenům dopsal diakritická znaménka.

Husovi, asi sto let před Martinem Lutherem, šlo o to modernizovat a zlepšit poněkud zkostnatělou, zaostalou církev, která byla morálně ne zrovna bez poskvrnky. Dostal se u toho mezi dva mlýnské kameny, mezi papeže a vzdoropapeži, církví a královstvím – jeho život a působení je ovšem nemožné popsat jen pár slovy – a 6. července 1415 byl během kostnického koncilu odsouzen ke smrti upálením.

Jan Hus na hranici, obraz z roku 1484/85 ze Spiezské kroniky


Už na začátku dvacátých let 20. století byl 6. červenec v Česku (v tehdejším Československu) vyhlášen státním svátkem. Letos je pak 600. výročí smrti křesťanského teologa dnem, kdy se po celém světě jeho odkaz připomíná výstavami, přednáškami, konferencemi, divadelními hrami, zfilmováními a tak dále.

I v Plzni lze navštívit výstavu Jana Husa, respektive výstavu převzatou z muzeí zabývajících se Husem v Kostnici a Táboře. V Muzeu církevního umění v někdejším františkánském klášteře je až do 31. července k vidění 14 tabulí k historickému kontextu, ale i životu a působení Jana Huse, doplněné o exponáty Západočeského muzea v Plzni.

Pohled na gotickou křížovou cestu někdejšího františkánského kláštera v Plzni, které je dnes Muzeem církevního umění a do konce července tu probíhá výstava „Jan Hus v roce 1415 a 600 let poté“

Velmi poučná výstava – s jedním zábavným detailem: v roce 1922 město Kostnice, kde byl Jan Hus upálen, vydalo nouzové bankovky v různé hodnotě. Na stomarkové bankovce stálo: „Ó Huse, za svoji víru / zemřel bys dnes v míru / neboť skrze bídnou lichvy lest / dřevo příliš drahé jest.“ K čemu všemu historickou událost nelze využít!

600. výročí smrti sem, 600. výročí tam – k rehabilitaci reformátora Jana Huse, který byl prohlášen za kacíře, ze strany katolické církve stále nedošlo. Ale lze už zaznamenat první náznaky toho, že se něco mění: papež František nedávno v Římě sloužil svátost smíření, společně s církevními zástupci z České republiky. Byl tam i plzeňský biskup František Radkovský. Zdá se, že v procesu ohledně spravedlivého hodnocení Jana Huse sehrává nemalou roli.

Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se socha Jana Husa v Radnici opět zcela obrátí ke kostelu svatého Václava?

Pomník Jana Huse v klášteře ve městečku Nepomuk upomíná na rok 1925, kdy byl 6. červenec vyhlášen státním svátkem.
  
Ještě jedna poznámka na konec:
Na (dnes) českém prezidentském praporu od dob Tomáše Garrigue Masaryka, který byl československým prezidentem od roku 1918 do roku 1935, lze číst Husova slova „Pravda vítězí“. To ovšem není úplný citát, ve skutečnosti zní: „Pravda Páně vítězí“. Malý, ale jistě ne zcela bezvýznamný rozdíl. Neboť tento „Pán“ bývá v Česku z veřejného, soukromého života dodnes rád vyháněn.



(Západočeské muzeum v Plzni / Muzeum církevního umění plzeňské diecéze)

úterý 2. června 2015

V jednom plzeňském knihkupectví


Od knih k fotbalu

Když jsem se zastavila před výlohou, měli už zavřeno. Výloha mě zaujala. Knihy a antikvariát – to zní dobře, určitě tu mají nové i staré knihy, říkám si. A dávám si předsevzetí, že se do tohoto knihkupectví brzy musím vydat. Když v tom dáma vedle mě osloví mého psa Zampu slovy „šikovný pejsánku“, taky mu říká „lumpíku“ a „hodný“. A Zampa, který rozumí všem jazykům světa, se nechá hladit a podrbat. Protože on je prostě – a ví to už nejen skoro celá Plzeň – mým věrným průvodcem na všech cestách. Věrný, ale někdy trochu unavený, mám ten dojem. Nejspíš moc nechápe, proč v poslední době neustále někam chodím a jezdím.

Dáma osloví i mě. Knihkupectví, před kterým stojíme, jí patří a já jí slibuju, že ji tam brzy navštívím. A od té doby skoro denně chodím k Aleně Jonáškové a její dceři Terezii. Listuju obrazovými publikacemi, ptám se na různé knihy: Máte v němčině něco o Adolfovi Loosovi? Znáte tenhle komiks o Plzni? Existuje nějaká kniha o Přemyslu Pitterovi*?

Alena Jonášková a Terezie v jejich knihkupectví

Od té doby, co se známe, tady někdy nechávám Zampu, když musím jít někam, kam psi nesmí. Což je náročné, protože bez Zampy se nerada někam vydávám. Chválím proto Muzeum církevního umění plzeňské diecéze při Západočeském muzeu, které sídlí v někdejším františkánském klášteru. Tam psi nejenže smějí, ale jsou tam dokonce vítáni a mají tam na hraní k dispozici zatravněnou plochu na gotické křížové cestě. Svatý František, který všechna zvířata miloval, by toto milé gesto určitě ocenil.

Ale zpátky ke knihkupectví na začátku ulice Zbrojnická u Náměstí Republiky. Je tu už od začátku 50. let, Alena tu pracuje už 13 let a svojí láskou ke knihám a knihkupeckému řemeslu nakazila i svoji dceru. Nabízí tu knihy věnované především regionální historii a kultuře, beletrii a spoustu, velkou spoustu dětských knih. Hrdě vypráví, že mezi její stálé zákazníky patří umělci, zpěváci a herci místního Velkého divadla, také úředníci z radnice. A fotbalisti.

Alena Jonášková pyšně ukazuje dvě knihy o „jejím“ mužstvu Viktorii Plzeň

V tu chvíli se Alena a Terezie začnou překřikovat, obě vypráví o místním fotbalovém klubu Viktoria Plzeň, který nedávno získal mistrovský titul. Potřetí za poslední pět let. Alena se nadšeně zúčastnila velkých, červeno-modrých oslav na plzeňském hlavním náměstí. A víte, že brankář českého národního týmu Petr Čech pochází z Plzně, že Pavel Nedvěd své první fotbalové kroky dělal právě v Plzni? A Alenina dcera Terezie vyjmenovává jména svých oblíbených hráčů: Marián Čišovský, Marek Bakoš a Václav Bakoš pocházející z nedalekých Rokycan. Dorozumíváme se přes anglicko-český počítačový překladač a v tu chvíli se stane něco grandiózního: překladač jméno Procházka přeloží přesně a věrně jako „walk“. K naší velké radosti. Alena a Terezie vesele komentují faux pas počítačového překladače a já a Zampa odcházíme. Vstříc dalším dobrodružstvím.

Viktoria Plzeň nikdy nehraje bez publika.
 


* O Přemyslu Pitterovi mi vyprávěl Antonín Kolář, učitel na místním gymnáziu, kterému vděčím za nekonečně mnoho informací a podnětů na nejrůznější témata. V příštích dnech vám o Přemyslu Pitterovi, jednom z mnoha neznámých „českých Schindlerů“, povím víc.