Zobrazují se příspěvky se štítkemLukáš Houdek. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLukáš Houdek. Zobrazit všechny příspěvky

středa 8. července 2015

Český fotograf vzbuzuje pozornost


Lukáš Houdek a jeho tvorba

Jung, aber schon weltberühmt: der tschechische Fotograf Lukáš Houdek

Hanba mu! Jak se jenom mohl odvážit, tenhle ani ne třicetiletej českej floutek, svým spoluobčanům dát před oči všechny ty ohavnosti, ke kterým došlo během vyhnání Němců po druhé světové válce? S jakou odvahou je světu ukazuje? Veřejně tematizovat něco, co sami dlouho zamlčovali a skrývali jako tabu: že v létě 1945 (a to je jen pár příkladů) v Mirošově u Rokycan bylo zabito několik desítek válečných zajatců a byli vhozeni do masového hrobu v zámeckém parku, že v červnu 1945 v Domažlicích bylo kolem 120 českých Němců úhrnně popraveno a pohřbeno na smetišti, že v červnu 1945 v Žatci došlo k masového znásilňování německých žen a dětí?

Tím, komu by měla bát hanba, je Lukáš Houdek, český fotograf, narozený v roce 1984 ve Stříbře. A takové nadávky se šířily tiskem, když v roce 2012 prezentoval svůj první projekt věnovaný tématu odsunu Němců: „Umění zabíjet“, následované „Uměním dosídlit“, „Odložené životy“ a „Musíš zapomenout na Johanna“.

Scéna z fotografického projektu „Umění zabíjet“



Scéna z fotografického projektu „Umění dosídlit“






Tři scény z fotografického projektu „Musíš zapomenout na Johanna“


Lukáš Houdek nejdříve provádí důkladné rešerše v archívech, hovoří s očitými svědky a teprve pak se pouští do práce: fotografuje (většinou s barbínami) inscenované obrazy a slaměné panenky oblečené do pravých sudetoněmeckých krojů, portrétuje mrtvé na zchátralých, kdysi německých hřbitovech v dnešním Česku a dohledává si jejich minulost. Vždy to bývají černobílé fotografie, které obsaženou ireálnou úzkost ještě umocňují.

Instalace „Odložené životy“ v hornofalckém klášteru Speinshart

Zatímco v Česku (ale ne od všech svých spoluobčanů) byl kritizován, v cizině hned za svůj první projekt týkající se odsunu sklidil obrovské komplimenty. Měl výstavy v Německu, ale také v Itálie, které měly velký ohlas: je jedním z mladé generace Čechů, kteří před tím, co se v minulosti stalo – na jedné i na druhé straně – nezavírají oči a chtějí vědět, poznávat, pochopit. A v současné době jdou jeho práce na rvačku i v českých městech.

Tématu odsunu, jak Češi nucené vysídlení českých Němců označují, už Lukáš Houdek jen tak neunikne. Plánuje nový, interaktivní fotoprojekt, při kterém opět vychází ze starých fotografií, které – stejně jako internetoví a facebookoví nadšenci dneška – společně blogují. Nikdy jej neopouští ani ironie, kousavá ironie, která se stává sarkasmem, ale je používaná velmi citlivě. Neboť Lukáš je laskavý, milý mladý muž. A velký fotograf.

A tak se můžeme těšit na jeho další projekt, kterým se od tématu odsunu a Lukášovy vlasti vzdálíme jinam. Detaily jsou – to prý mám sdělit – ještě top secret. Ve skutečnosti ale Lukáš už přesně ví, jakým směrem se tato práce bude ubírat. Neboť jinak by to nebyl on: žádný zuřivý reportér, nýbrž fotografický umělec, který postupuje opatrně a rozvážně a jeho projekty bývají pokaždé velmi promyšlené. Fantazie ano, ale nikoli improvizace.

Co se jeho dalšího plánu týká, o kterém mi vyprávěl během našeho krátkého prvního setkání pro tříletém mailování, si nejsem jistá, jestli to myslel vážně nebo ne: organizovaná cesta autobusem z Nového stříbra (Stříbro se do roku 1945 německy jmenovalo Mies a do domů po vyhnaných českých Němcích se v padesátých letech nastěhovali Češi) do Německa za jeho někdejšími obyvateli. Podívat se na jejich domy – stejně jako někdejší obyvatelé Stříbra znovu a znovu přijíždějí, aby se podívali na své někdejší příbytky.

Lukášovi Houdkovi a jeho úmyslům upřímně rozumím, obdivuji jeho fotografický um a citlivost, s níž dokáže pojednávat ožehavá témata: před tématem odsunu Němců se ve svých pracích zabýval problematikou Romů a také LGBT komunit. Ale v jednom s ním nesouhlasím: Koprovku miluju. On ne.




 Moji andělé strážní



Dnes: Tereza Svášková

Je na tom stejně já: miluje svoje rodné město, přestože na ně nemá žádné vzpomínky. Stejně jako já. V mém případě jde o Trutnov, ona se roku 1989 narodila v Liberci (kdysi nazývaném Reichenberg). Bylo mi pět, když jsem musela opustit svoji vlast. Když jí byl rok, přestěhovala se její rodina do Lázní Toušeň, městysu u Prahy, kde vyrůstala. Brzy ale hledala něco většího, dalšího. Za studiem šla do Plzně, absolvovala tu středovýchodní studia na Západočeské univerzitě. A naučila se arabsky. Tak dobře, že působila jako překladatelka z arabštiny do češtiny, a to s takovým nadšením, že se stala vedoucí každoročního Festivalu arabské kultury v Plzni. A to jí ještě ani nebylo 25 let.

Tereza Svášková
Tereza Svášková – o níž je řeč – je v tomto roce zodpovědná za OPEN A.i.R. v rámci programu Plzeň2015: stará se o umělce a umělkyně – tanečníky, malíře, sochaře, spisovatele a jejich ženské protějšky –, kteří v Plzni na pozvání hlavního kulturního města Evropy pobývají.

Také mně od mého příjezdu v dubnu pomáhá se vším možným: s organizací schůzek, opatřováním kontaktů a sháněním vstupenek, dává mi různé rady a tipy ohledně zajímavých akcí.

Pro tak mladou manažerku to jistě není úplně lehké. Svoji práci ale vykonává neúnavně a velmi pečlivě. Občas si říkám, jestli vůbec spí. Pořád působí uvolněně a vyrovnaně. A navíc je neustále připravená plnit přání a potřeby svých svěřenců.

Terezo, přeji ti v životě hodně úspěchů! Zasloužíš si je, protože bojuješ, aniž bys působila bojovně.




pondělí 18. května 2015

„Kostel duchů“ v Lukové


32 obyvatel se vrátilo

 
Instalace Jakuba Hadravy v kostele sv. Jiřího v Lukové

Když Jakub Hadrava – při hledání tématu pro svoji bakalářskou práci – v téměř liduprázdné vesnici Luková u Manětína, severně od Plzně, objevil kostel sv. Jiří, studoval Fakultu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Opadávající omítka, vybledlé fresky, prázdné oltáře. Symbol rozpadu a rozkladu. Výzva pro mladého umělce.

I domy v Lukové už zažily lepší časy.

Jeho spolužáci s ním podstoupili půlhodinovou torturu a nechali na sobě uschnout lněné a krajkové látky napuštěné sádrou. V nejrůznějších polohách. V kostele sv. Jiřího tak dnes sedí a dřepí 32 jako by zahalených, bílých postav, některé se o sebe vzájemně opírají a přibližují se k nám. A když člověk chvíli natahuje uši, má pocit, že je slyší, jak si něco šuškají a přeříkávají své modlitby. Doposud zapomenutou vesničku nyní navštěvují turisté z celého světa, „kostel duchů“ vesničku proslavil a doufejme že přinese také peníze pro nutné renovační práce.

Petr Koukl, „klíčník“ kostela sv. Jiří v Lukové
„Až do konce války tady v Lukové žilo kolem 80 až 100 obyvatel,“ vypráví Koukl, který má klíč od kostela, který trochu ční nad vesnicí, „dnes jsou to čtyři lidé: moje rodina a jeden 90letý muž. Na víkend a v létě sem přijíždí pár Čechů, kteří si tu koupili domy, takže nejsou původně odsud.“

Z těch 80 až 100 sudetských Němců, kteří na konci války z Lukové byli vyhnáni (jazyková hranice se nacházela pár kilometrů odsud směrem na východ), se sem tedy vrátilo 32 obyvatel, do svého vesnického kostela, ve kterém se vždycky modlili.

„Věřící“ je titul, který Jakub Hadrava, mladý designér s dlouhými vlasy a intelektuálskými brýlemi, dal své instalaci. Pro hodně návštěvníků je ale 32 bílých „duchů“ bez tváře v Lukové více než efektním uměleckým dílem. Jsou pro ně tragickou vzpomínkou na tragické časy vysídlování Němců z Čech.

Pohled z galerie uvnitř kostela sv. Jiří v Lukové





 
„Věřící“ v kostele sv. Jiří v Lukové

P.S.:
V pražské Artinbox Gallery byla nedávno zahájena výstava „Odsun“. Český fotograf Lukáš Houdek (který se tímto tématem zabývá již několik let) a francouzský fotograf Philippe Dollo v ní prezentují až do 12. června svá díla na téma vysídlení Němců z Čech.

Telefonická kontakt při zájmu o návštěvu kostela sv. Jiří v Lukové: +420 606 169 636


sobota 16. května 2015

Noc literatury


Znovu a znovu: odsun

Plzeň2015 zvala na význačná místa ve městě k vícero čtecím maratonům v rámci Noci literatury. Četli tu spisovatelé z poloviny Evropy – z Norska až po Portugalsko a od Španělska až po Rakousko. Já tak na jeden večer zakotvila v Meeting Pointu na hlavním náměstí, jen několik kroků od katedrály.

„Když mi nebyly ještě ani dva roky,“ začala jsem číst ze své knihy Böhmen hin und zurück („Čechy tam a zpátky“)*, „odsoudili národní socialisté mého strýce, německého duchovního, ke třem a půl roku káznice kvůli ,poslechu nepřátelských rádií‘.“ Čtu německy, posluchači v rukou drží český překlad. „Už měsíc předtím, hned na konci války, jsme museli odejít ze školy … Měli jsme 24 hodin na to, abychom se přestěhovali do sousedního domu … Už tehdy jsme přišli o většinu našich věcí … Hrnce, pánve, lžíce, nože, vidličky … moje letní šaty s výšivkou a moje ručně pletené zimní svetry … šicí stroj v obývacím pokoji a dřevo ve sklepě … A zůstali taky mrtví.“

Moje rodina v roce 1942 v Radvanicích: moji rodiče, moje dva bratři, moje sestra a já (vepředu uprostřed)
Později jsem – s pomocí Terezy Sváškové, neustále přítomné moderátorky a v případě nutnosti i překladatelky do češtiny – vyprávěla o pochodu, který jsem před dvěma lety podnikla – šla jsem stejnou trasu jako tehdy v červnu 1945: „Pro mě byl tento výlet každopádně cestou do minulosti, protínání ulic a silnic, na které mě poslali jako ,nevítanou‘, návrat do Čech, které jsou pro mě domovem. Navzdory všemu.“

Dostávám otázky, pomalu, opatrně, ve vzduchu jsou emoce, objetí, slzy. Osoby, které jsou zde možná poprvé konfrontované s pocity jako ztráta domova a nikde nemít pocit domova. Většina posluchačů o odsunu Němců věděla – což ale ani dnes v Česku není samozřejmé – a hodně z nich přiznává: Téma tu prý bylo roky tabu, bylo historicky zjednodušováno (jako „logická“ a oprávněná reakce Čech na krutosti národních socialistů). Teprve v posledních letech je vyhnání Němců tematizováno a osvětlováno mladšími generacemi.

Lukáš Houdek, „Brněnský pochod smrti“, z projektu „Umění zabíjet“ (2012). Umělecký fotograf narozený roku 1982 v západních Čechách v něm s pomocí panenek znázornil tragické příhody, ke kterým došlo během odsunu Němců z Čech.
I během těchto hodin literární noci jsem měla stejný pocit, jaký během svého pobytu jako městská kronikářka v Plzni vnímám čím dál zřetelněji: že všechny Čechy vnímám jako své bratry a sestry. Stejně jako před 100, 150 lety, když jsme žili v sudetoněmeckých pohraničních oblastech, ale i v celých Čechách, a to ne onálepkovaní jako „Češi“ nebo „Němci“, ale prostě jako sousedé. Sousedé, kteří si i přesto, že měli jiný jazyk, rozuměli.

* Wolftraud de Concini, Böhmen hin und zurück, Weitra: Verlag Bibliothek der Provinz 2014