Zobrazují se příspěvky se štítkemRadovan Kodera. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemRadovan Kodera. Zobrazit všechny příspěvky

středa 23. září 2015

S těžkým srdcem


Moje téměř poslední dny v Plzni

Je to zvláštní. Na jedné z prvních fotografií z mého pobytu v Plzni bylo Nové divadlo otevřené na podzim roku 2014, jehož šikmá, děrovaná betonová fasáda si našla zalíbení jen u některých Plzeňanů. A své (prozatím) poslední fotografie v Plzni jsem dnes dělala zase v Novém divadle. Kruh se tak uzavírá.

„Děrovaná“ betonová fasáda Nového divadla v Plzni otevřeného před rokem


„Díry“ v fasádě divadla pohledem zevnitř skýtají zajímavé průhledy.

A právě před koncem svého nezapomenutelného pobytu v Plzni jsem musela podstoupit torturu – lépe řečeno: s radostí podstoupit torturu. Je pro mě pokaždé radost setkat se s plzeňským fotografem č. 1 Radovan Koderou, o kterém jsem tady už psala na začátku svého pobytu.

Požádal mě, jestli bych se od něj nechala vyfotit. Dělá velkoformátové, velmi statické černobílé fotografie, které jsem obdivovala na výstavě ve veřejném prostoru. Jak bych takovou nabídku mohla odmítnout? Radovan Kodera je totiž nejen výjimečný fotograf, ale i velmi milý člověk. Celou půlhodinu jsem se v jeho ateliéru v podkroví středověkého domu na hlavním náměstí nechala „mučit“: já v prudkém světle reflektorů, on za svým starým fotoaparátem a schovaný pod tmavým suknem. Hlavu doleva prosím, ještě trochu víc doleva, pohled do tohohle otvoru, prosím sedět zpříma, bradu trochu výš, ramena dozadu, nehýbat se … Blesk a už jsem byla zvěčněná. Na jedné z jeho příštích výstav pak sama sebe můžu posoudit. Každopádně teď už víc než kdy dřív chápu, že se ne všichni ne zrovna nadšeně nechávají fotografovat.

Foto-mučení v ateliéru Radovana Kodery

To bylo včera. Dnes byla v Novém divadla otevřená výstava profesorů a studentů Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě. Mezi pracemi bylo vícero těchto velkoformátových Koderových portrétů. A já měla příležitost si Nové divadlo a jeho kontroverzní fasádu taky jednou prohlédnout zevnitř. Mně se na rozdíl od jiných líbí. Zevnitř i zvenku.

Dva černobílé portréty Radovana Kodery jsou toho času k vidění v Novém divadle.

Potom jsem jela, prozatím naposledy, zase přes kopec do Rokycan. Doprovázely a vedly mě čím dál vzácnější troleje, projela jsem kolem židovského hřbitova, kde jsem se několikrát procházela mezi náhrobními kameny a hledala jména, která nějak souvisela s interiéry Adolfa Loose a obzvlášť rodinou Claire Beckové (musím toho více zjistit o ní a její smrti v koncentračním táboře v lotyšské Rize).

S těžkým srdcem? Ano i ne. Za pár dní se sem totiž zase vrátím, kvůli natáčení dokumentárního filmu. Tady v Plzni, v mém rodném městě Trutnově/Trautenau, mé vesnici Radvanice/Radowenz a v severních Čechách. A ještě na mě čeká zveřejnění pár příspěvků: o pověstné věznici Bory, kterou jsem před pár dny s lehkou husí kůží po celém těle navštívila, o pěti řekách, které Plzní protékají a mě znovu a znovu fascinují. Můj nový český domov se mě jen tak nezbaví.

Moderní Plzeň se zrcadlí v Radbuze.


sobota 9. května 2015

Fotograf ze „staré školy“


Setkání s Radovanem Koderou
Setkání s Radovanem Koderou

„Kolik schodů je to nahoru? Upřímně řečeno jsem to ještě nikdy nepočítal,“ odpovídá Radovan, když stoupáme do jeho ateliéru, který se nachází v podkroví staletého domu přímo na Náměstí Republiky. S Radovanem Koderou jsem měla schůzku v sousední kavárně Goran, dali jsme si turka. Toho dne to byla už třetí turecká káva, kterou jsem vypila. První jsem pila sama dopoledne, druhou pak s velmi milou Annette Kraus před rozhovorem pro německojazyčný pořad stanice Radio Prag. Do Gorana se znovu a znovu vracím a dávám si tam tuhle báječnou kávu se sedlinou, protože mě pokaždé nabije energií, kterou na běhání po Plzni prostě potřebuju.

I Radovan Kodera tu je evidentně štamgastem. Místní personál ho zdraví obzvlášť srdečně. Konec konců je velkou osobností plzeňské umělecké a kulturní scény. Právě v těchto dnech byla zahájena výstava, jejímž je kurátorem Osvobození 1945 ve fotografiích, a to ve Velké synagoze, která je v současné době využívaná jako výstavní prostor a koncertní sál se skvělou akustikou. Pro výstavu, která trvá až do října, Kodera vybral působivé fotografie českého reportéra a fotografa Ladislava Sitenského a také ze sbírky Vladislava Vítka, dokumentující dramatické události konce války v Plzni.

Radovan Kodera rád vymýšlí výstavy, je také profesorem na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě tady v Plzni. Ale tělem i duší je fotograf. Dělá černobílé fotografie. Fotí na analog. Stejně jako já. Ale jak bych mohla černobílé fotografie z analogu převést na tenhle blog?

Radovan Kodera rád vymýšlí výstavy, je také profesorem na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě tady v Plzni. Ale tělem i duší je fotograf. Dělá černobílé fotografie. Fotí na analog. Stejně jako já. Ale jak bych mohla černobílé fotografie z analogu převést na tenhle blog?



Kodera je tedy fotografem černobílých fotografií. Začne listovat svými precizně uspořádanými složkami, vyndává z nich velkoformátové záběry, které okouzlují neuvěřitelnými kontrasty a tvary. A také motivy. Jsou to záběry ze sametové revoluce konce roku 1989. Z restauračních prací v synagoze. Dětí, které jsou připoutané ke klecovým postelím. Začne mě mrazit. Kodera měl možnost v 90. letech minulého století fotografovat v jedné psychiatrické léčebně: lidi, kterým i v jejich tragickém osudu na obrázcích ponechává důstojnost. V dobřanské léčebně. Tam se chci v následujících dnech vydat taky. Ale ne, abych tam fotografovala, ale abych zdokumentovala tragické události z 40. let 20. století.


Moje šarmantní české tlumočnice
Radovan a já se bavíme s pomocí dvou tlumočnic, které jsou hezké jako obrázek: Veronika Dolívková a Markéta Balíková jsou školačky prestižního Masarykova gymnázia v Plzni. A než tenhle ateliér nacpaný reflektory a stativy a knihami a fotoaparáty opustím, podívám se ještě z okna. Skýtá se mi tak fascinující pohled na spoustu střech minulých století, které mi připomínají obrazy jihotyrolského malíře Karla Plattnera.

 
Pohled z ateliéru Radovana Kodery na střechy plzeňského starého města

Původně jsem cestou dolů po vyšlapaných, opotřebovaných točitých schodech chtěla počítat. Jenže tohle setkání na mě udělalo takový dojem, že si ho banálním počítáním schodů nechci zkazit.

Děkuji, Radovane!