Zobrazují se příspěvky se štítkemFrantišek Radkovský. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFrantišek Radkovský. Zobrazit všechny příspěvky

středa 14. října 2015

Natáčení v Čechách


Já, překračující hranice

Když jsem v dubnu v Plzni, letošním evropském městě kultury, začala působit jako městská kronikářka vyslaná Německým kulturním fórem střední a východní Evropy, mohla jsem si leda tak nechat zdát o tom, že z kronikářky a fotografky se stane také protagonistka filmu.

V Postupimi v Babelsberském filmovém gymnáziu minulý týden proběhl úspěšný večer s prezentací „vyslanců s poznámkovým blokem a fotoaparátem“ (městských kronikářů), v rámci kterého byl promítaný i dokumentární film „Plzeň má městskou kromikářku. S Wolftraud de Concini křížem krážem západočeským evropským hlavním městem kultury“. Uwe Fleischer a žáci filmového gymnázia Babelsberg mě v červenci pár dní všude pronásledovali, nechali si ukázat město, mazlili se s mým psem Zampou a natočili u toho 15-minutový dokumentární film.

Tým Babelsberského filmového gymnázia při natáčení v červenci 2015 v Plzni

Pár dní bezprostředně před filmovou premiérou v Postupimi jsem byla protagonistkou dalšího dokumentárního filmu: „Cesty přes hranice“ („Grenzgänge“) je zatím jen provizorní název filmu, který natáčeli Martin Hanni (režisér) a Agostino Fuscaldo (kameraman) z produkční společnosti MediaArt v Bolzanu.

My čtyři (Martin a Agostino, Zampa a já) jsme kvůli natáčení jezdili křížem krážem celý Čechami: z kdysi německým obyvatelstvem obývané, dnes zmizelé vesnice Plöß/Pleš nedaleko české hranice s Bavorskem přes Lukovou a tamní „kostel duchů“ a Plzeň až do východních Čech. Natáčení v západočeském hlavním městě s biskupem Františkem Radkovským, který ve své funkci bohužel již brzy končí (mohl by se ale živit jako herec!) bylo zajímavé a zábavné, být v mém západočeském rodném městě Trutnov/Trautenau a vesnici, kde žila moje rodina – Radvanice/Radowenz, zase velmi intenzivní. Radvanická škola, kde jsem strávila prvních pět let svého života, byla čirou náhodou zrovna otevřená. A poté, co jsem se s nějakým mladým Čechem svojí řečí „rukama nohama“ bavila o tom, že jsem žila tady jako malá holka, že můj tatínek tady byl učitelem a že jsem se hřála o kamna, jejichž jedna trubka ještě trčela ze zdi, pustil nás dokonce kvůli natáčení a fotografování dovnitř.

Natáčení (vlevo jihotyrolský režisér Martin Hanni) na hřbitově ve Chvalči
Pohled na Trutnov/Trautenau, když svítá


„Moje“ škola v Radvanicích/Radowenz dnes

Radvanická škola dnes zevnitř: Tady se nacházela naše kuchyň.

Srdce mi bušilo i ve Státních okresních archívu v Trutnově, když ředitel Roman Reil vylovil i starou kartotéku: spis s mým rodným listem. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem zapomněla z okna archívu vyfotografovat pivovar Krakonoš – ten tu stojí už od roku 1582 a nějakou dobu tady jako dělník nosil pytle na zádech Václav Havel, pozdější prezident.

Potom dobře zachovalý hrob mého dědečka Roberta Schreibera na hřbitově ve Chvalči/Qualisch, příhraničním přechodu do Polska ve Zdoňově/Merkelsdorf, kde jsme v červnu 1945 museli opustit naši českou vlast, vzpomínka na Bohumila Sýkoru, v mládí slavného adršpašského lezce, který mě před dvěma lety nadšeně nadchnul pro tenhle kout Čech, ale v červenci 2015 zemřel. Kolik emocí.

čtvrtek 25. června 2015

600 let po Janu Nepomuckém



 
Pět hvězd Jana Nepomuckého na kostele Jana Nepomuckého v městečku Nepomuk


Setkání s plzeňským biskupem

Začne hned vyprávět. O Nepomukovi, světci slavném po celém světě, o jeho konfliktu jakožto generální vikáře pražského arcibiskupa s tehdejším králem Václavem IV. („Hodně holdoval alkoholu,“ poznamenává lehce ironicky), o tom, jak jej královi přívrženci, možná dokonce sám král, mučili, týrali a ubili tak, že jej poté, co ho našli polomrtvého nebo už mrtvého hodili do Vltavy, aby zakašírovali toto mučení a týrání. Ve Vltavě pak začalo zářit pět hvězd. Pět hvězd, které svatý Nepomuk má na hlavě skoro na všech svých sochách.



Socha sv. Jana Nepomuckého v Muzeu církevního umění v Plzni. Dítě u jeho nohou s ukazováčkem u pusy je narážka na zpovědní tajemství, které Jan Nepomucký i přes vyhrožování krále nechtěl porušit.





Pět hvězd, které lze najít v erbu plzeňské diecéze a také v erbu plzeňského biskupa



Erb plzeňské diecéze




Příběh Jana Nepomuckého se spoustou barvitých detailů mi vypráví Jeho Excelence František Radkovský. V roce 1933 byl jmenován prvním biskupem v historii Plzně. Přesně 600 let po smrti Jana Nepomuka.



František Radkovský, už od roku 1993 první plzeňský biskup


Západočeská diecéze, se sídlem v tehdy velmi vlivném benediktýnském klášteře v Kladrubech, měla vzniknout už v roce 1393. Král Václav to tehdy tak chtěl, ale páteři a Jan Nepomucký měli jiné plány. To byl prý také jeden z důvodů svárů, které vedly k smrti Jana Nepomuckého. Byl to osud, že dnešní západoněmecká diecéze v Plzni vznikla přesně 600 let poté? Tuto zvláštní náhodu zdůrazňuje vícero historiků, Radkovský bývá svými „ovečkami“ vnímán jako duchovní následovník Jana Nepomuckého.



Pohled na klášterní kostel v Kladrubech


Biskup Radkovský je nejen šarmantní (dá se to vůbec o biskupovi tvrdit?) vypravěč, ale také církevní hodnostář uznávaný daleko za hranicemi své diecéze, ba i země svého působení. Hovoří perfektně německy, zná původní německé názvy všech obcí ve své diecézi, udržuje přátelské kontakty s řezenským biskupem Rudolfem Voderholzerem, (kterého v rozhovoru důvěrně nazývá „biskupem Rudolfem“), zúčastňuje se česko-německých poutí jak doma v Čechách, tak za hranicemi v Bavorsku, podporuje všechny druhy nábožensky orientovaných programů a projektů přeshraniční spolupráce. To, že v posledních letech a desetiletích bylo renovováno více než 50 kostelů v někdejších sudetoněmeckých vesnicích díky darům z německém strany, je výsledek mimo jiné i jeho nasazení a jeho věrohodné sympatičnosti. „Smíření“ a „most“ jsou hesla, díky kterým si získal uznání na mezinárodní úrovni a sympatie doma.



Už v roce 1997 biskup Radkovský poprosil sudetské Němce vyhnané z Česka o odpuštění. Proč to ale neudělají všichni Češi, zní moje otázka. „To chce čas,“ odpovídá, „i Mojžíšovi trvalo 40 let, než izraelský lid jakožto svobodné lidi dovedl do svaté země. Smíření potřebuje čas!“ Ale je si jistý tím, že pro dnešní mladou generaci, která už nemá svědomí zatížené danými událostmi, je něco takového možné.



Dostáváme se k tématu náboženství v Česku, hovoříme o neustále klesajících počtech osob, které se hlásí k nějaké – katolické, evangelické, husitské, pravoslavné – církvi. To alespoň říkají statistiky. „Statistiky? Já sám jsem statistik, takže vím, jak lze průzkumy veřejného mínění zmanipulovat.“ Je prý přesvědčen o tom, že v současné době svobodní a majetní Češi hledají jinou dimenzi, jsou sice vzdáleni praktikujícímu křesťanství, ale přece jen se vydávají na cestu od bezbožnosti k víře, na cestu spirituality.

Pouliční oltář v den křesťanského svátku


Svíčky na Mikulášském hřbitově v Plzni




Už je pozdě, hovoříme déle, než bylo v plánu. Na dveře klepe sekretářka. František Radkovský je očekáván na schůzi. Nakonec mi vtiskne do ruky brožurku: „Putování je IN aneb poutní místa plzeňské diecéze“, jejímž autorem je Luděk Krčmář. S tímto pastýřem se loučím s těžkým, ale i přece jen lehkým srdcem. A jsem si jistá, že se v následujících týdnech určitě potkáme na některé z poutních cest.



A ještě P.S.:

Biskup Radkovský se v minulém roce stal mediální hvězdou novin neustále lačných po senzacích tím, že – jakožto velikonoční dar papeži – požehnal várku piva Pilsner Urquell před jejím odjezdem do Vatikánu: František Františkovi, od biskupa Františku papeži Františkovi. I jiní duchovní se proslavili svým žehnáním vína, sektu či kořalky. Ale Pilsner Urquell – to zní tak nějak výjimečně. Nese to nádech bratrského příjemného setkání.