Zázračná Plzeňská madona léčila nemocné i polepšovala hříšné

Plzeňská Madona, jedna z nejvýznamnějších uměleckých památek města, byla už v dávné minulosti uctívána a zbožňována. Nejen pro svou krásu, ale i kvůli zázračným schopnostem. Desítky plzeňských občanů byly ochotny dosvědčit blahodárný vliv sochy na své zdraví; zároveň však Madona trestala ty, kteří se chtěli dopustit hříchu.

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat žačky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a organizací Kulturforum - Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Tereza Mašková

Plzeňská Madona na oltáři katedrály sv. Bartoloměje.
Foto: Radovan Kodera, z knihy: František Frýda/Jan Mergl, Plzeň. Uměleckohistorická procházka západočeskou metropolí, Řezno: Schnell + Steiner/Deutsches Kulturforum östliches Europa 2015

Proslulou sošku Panny Marie dnes najdeme na oltáři v katedrále sv. Bartoloměje. Je zhotovena z opuky, měří 1.34 metru a oblečena je v bohatě zřasených šatech. Dílo je navíc polychromováno, takže barvy na hlavě Matky Boží i malého Jezulátka se udržely až do našich. Asi nejvíc však pozorovatele zaujme obličej Plzeňské Madony– ten totiž vypadá, jako by byl vytesán podle skutečné lidské tváře, což u podobných soch té doby nebylo příliš obvyklé.

Madona byla zhotovena kolem roku 1390 a ohledně jejího vzniku se traduje mnoho legend. Povídá se například, že ji vytesal slepec, který neměl se sochařstvím žádné zkušenosti. Panna Marie mu prý sama dodala potřebné nástroje a při práci mu radila a vedla jeho ruku. Poté, co bylo dílo dokončeno, mu za odměnu vrátila zrak.

Jiná legenda zase praví, že sochu zhotovil mnich, který se zamiloval do krásné mladé dívky a její podobu tak zvěčnil do tváře sochy. Jelikož taková náklonnost byla ze strany mnicha nedovolená, zůstávala socha dlouho ukryta, než si ji němečtí rytíři vyžádali na oltář kostela sv. Bartoloměje.

Asi nejznámější je v lidových tradicích a pověstech tato socha pro své údajné léčivé schopnosti. Mnoho měšťanů bylo ochotných potvrdit, a dokonce odpřisáhnout, že Madona vyléčila je, nebo jejich děti. Občanům, jako byli Jan Arnošt Stocze nebo Magdalena Svobodová, ulevila socha od nesnesitelných bolestí na hrudi nebo silných migrén, na které už nic jiného nepomáhalo. Jiní, například měšťané Tomáš Martinec nebo Anna Lechnerová, popisují, jak se k soše přicházeli pomodlit za své choré dítě, které už bylo více mrtvé než živé a žádná lidská pomoc na něj nezabírala. Přísahali, že když se vrátili z kostela domů, připraveni na nejhorší, dítě znenadání otevřelo oči, začalo zase mluvit a brzy se mu vrátila chuť k jídlu. Od té doby se jeho zdravotní stav už jen zlepšoval. Syn Františka Šmuvaria se dokonce narodil se zkroucenou levou ručičkou a poté, co zoufalý otec požádal Madonu o pomoc, se zdeformovaná ruka dítěti jako zázrakem narovnala.

A k Madoně nepřicházeli pro požehnání jen nemocní. Například Karel Příchovský, velitel pluku, který onehdy přebýval v Plzni se svým vojskem, se doslechl o soše a pojal k ní zvláštní úctu. Před bitvou u Nördlingenu si přišel k Panně Marii pro požehnání a skutečně později svého protivníka vévodu Bernarda Výmarského porazil. Soše pak poslal jako poděkování krásný pás, který svému sokovi ukořistil. Kdo ví, zda to socha ocenila.

Plzeňská Madona se stala tak proslulou, že lidé z celého okolí přijížděli, aby mohli sochu spatřit na vlastní oči a podělit se s ní o svá trápení. Mnohým z nich Panna Marie skutečně pomohla.

Nemáme však jen záznamy o jejích léčitelských kouscích, nýbrž i o tom, že tu a tam potrestala hříšníky, kteří sochu chtěli pošpinit. To například mnozí zlodějové, kteří se ji pokusili ukrást, později vypovídali, že se jim Madona zjevila a varovala je, že pokud se zločinu dopustí, zemřou. Většina z nich poté začala zpytovat své svědomí a nakonec se rozhodla svůj život ukončit dobrovolně.

V jiné pověsti vystupoval velice nadaný učedník jistého mistra. Každý večer se uchyloval do sklepa, kde pracoval na dřevěném napodobení sochy Madony. Jednou se ale ve sklepě objevil jeho mistr, a když uviděl, že ho chlapec svým dílem předčil, rozčílil se a svého učně zabil, aby dílo pak mohl vydávat za své. Nazítří však socha ze sklepa zmizela a mistr brzy zemřel na těžkou nemoc. Za zločin, který spáchal na svém učni, prý dodnes v noci straší v pokoji, kde se strašlivé vraždy dopustil.

Také se povídalo, že na konci Saské ulice v Plzni stávala socha Panny Marie s rozseknutou hlavou. Řezník, který v tom domě bydlel, se prý jednou vrátil opilý z hospody, a jelikož mu byla zima, popadl sekeru a chtěl tu sochu rozštípat na dříví a přiživit s ní oheň. Jakmile se ale sekera zakousla do dřeva, hlava Panenky Marie začala krvácet. Toho se řezník lekl a rouhání zanechal. Brzy na to však onemocněl, a ačkoli byl vždy silný a zdravý, tak brzy zemřel.

Plzeňskou Madonnu dnes nenajdeme jen v kostele, ale například také na vršku morového sloupu na náměstí Republiky, kde se nachází její kopie. Dítě v jejím náručí však místo jablka drží lebku jako symbol těžkých časů morových epidemií.

»Pěstuj prostor«

Projekt udělal z Plzeňanů zahradníky, kteří pečovali o své rozkvetlé zahrady nápadů

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat žačky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a organizací Kulturforum - Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Tereza Štaudová

Představte si, že se vám ve vašem okolí něco nelíbí, nebo máte naopak nápad, jak a co by šlo ve vašem městě vylepšit. Projekt „Pěstuj prostor“ pomohlo autorům vybrané podněty zpracovat, zapojit do jejich realizace obyvatele města a získat si pro jejich realizaci i místní správu a potenciální sponzory. Smyslem programu bylo především plnohodnotně zapojit obyvatele do rozhodování o podobě jejich města, posílit spolupráci veřejnosti, odborníků a místní správy a společnými silami uskutečnit co nejvíce změn. Mozaika podnětů také dala představu o tom, v jaké Plzni by lidé rádi žili, co postrádají a co se jim líbí.
 

Almara plná překvapení putuje městem.
Foto: Envic

»Pěstuj prostor« je projektem, který obyvatelé Plzně uvítali s otevřenou náručí. Kdokoli měl možnost navrhnout akci, která by zvelebila Plzeň. Je to program pro kreativní a aktivní občany, kteří se chtějí zasloužit o to, aby Plzeň byla lepším místem k životu.

Projekt »Pěstuj prostor« v Plzni působí několik let a má za sebou i spoustu úspěšně realizovaných akcí. Tou, která se mně osobně líbí nejvíce, je Almara překvapení. Jedná se o skříň vyrobenou ze starého trezoru, kterou lze odemknout až poté, co obdržíte kód. Ten získáte zasláním SMS, vyzvednutím na vrátnici Vědecké knihovny v Plzni apod. Uvnitř lze najít spoustu věcí – od sportovních potřeb, her, dek a knih až po hudební nástroje a výtvarné potřeby. Almara je v Plzni, aby dělala lidem radost. Čas od času se stěhuje na jiné místo, aby procestovala celou Plzeň. Poprvé své taje odhalila ve Smetanových sadech na začátku června 2014. Bohužel, ani tato inspirující akce nezastavila nenechavé české ruce a almaru už stihl kdosi vykrást. I přesto se ale v projektu neohroženě pokračuje a almara si žije svým kouzelným růžovým městským životem.

Jaké si město uděláme, takové ho budeme mít.
Foto: »Pěstuj prostor«

Svůj vlastní nápad může do projektu přihlásit každý, bez ohledu na věk či pohlaví. I na samotných stránkách projektu stojí, že nezáleží na tom, jestli jste dítě nebo senior – důležitá je jen chuť něco změnit. Bohužel si projekt Pěstuj prostor nemůže dovolit realizovat velké projekty, avšak na malé až středně velké nápady, které projdou výběrovým řízením, čeká dotace ve výši až 120 000 Kč. Podporované akce mají pouze tři omezení. Projekt musí zkrášlovat veřejný prostor města, musí být přínosem všem lidem, kteří o něj budou stát, a musí být na území města Plzně.

Logo projektu »Pěstuj prostor«

Programu se neúčastní pouze jednotlivci. Své nápady často posílají i občanská sdružení, například Občanské sdružení Envic, které má na svědomí mimo jiné i Almaru překvapení. Sdružení realizovalo i projekt Zapomenutá zahrada. Jednalo se o úpravy zpustlého ovocného sadu, který byl zkrášlen a nyní se o něj stará samo sdružení. Tento podnět prospívá společenskému a kulturnímu životu v Plzni, neboť se tam pořádá několik komunitních akcí ročně.

Sázení narcisek na bývalé plovárně, která se znovu probouzí k životu.

Na závěr je třeba zdůraznit, že přestože se jedná o výjimečný projekt, jeho fungování je podmíněno zájmem obyvatel Plzně. Proto jakýkoliv způsob podpory projektu Pěstuj prostor má význam a pomůže dělat město Plzeň lepším. Vždyť ne nadarmo se říká: Jaký sadař, takový sad, jaký zahradník, taková zahrada. A dalo by se dodat, jaký občan, takové město.

Napiš jedno jméno

Jména na kamenech u pomníku obětem holocaustu připomínají tragické osudy plzeňských židů

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat žačky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a organizací Kulturforum - Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Pavla Papazianová

Pod heslem „Mrtvým pomoci nemůžeme. Ale můžeme se alespoň morálně postavit na jejich stranu,“ se ve dnech 17. až 20. října 2014 uskutečnila akce, jejímž cílem bylo obnovit nápisy na více než dvou a půl tisících kamenech se jmény obětí holocaustu z Plzně a jejího okolí. Smyslem projektu bylo vrátit do města jména lidí – mužů, žen a dětí, kteří byli násilně odvlečeni, umučeni či zavražděni a na které se téměř zapomnělo.

Na obnově památníku zahrada vzpomínek se podíleli i studenti Masarykova gymnázia v Plzni.

Lily Abelesová. Pokud bych toto jméno řekla průměrnému občanovi, s největší pravděpodobností by mu nic neříkalo. Pro mě osobně má ale od určitého okamžiku zvláštní význam. Pokud bych napověděla plzeňsko-historický kontext, došlo by zřejmě na typování: Spisovatelka? Zpěvačka? Herečka? Manželka významného politika? Těmito dohady bychom se ale zřejmě nikam nedostali. Lily Abelesová byla totiž služebnou.

Jméno plzeňské služebné, která byla zavražděna během holocaustu v Izbici.

Někdo by si oddechl, že nepatří mezi takové dějepisné barbary, aby opomenul významnou osobnost našich či světových dějin. Jinému by začalo vrtat hlavou, v čem tedy tkví můj zájem o tuto osobu. Pokud bych vám uvedla plnou dějepisnou souvislost, bohužel by se pro vás zřejmě změnilo toto jméno v číslo, které by se pak jako rybka v moři ztratilo v sumě šesti milionů. Ano, přes šest milionů Židů zahynulo během druhé světové války v koncentračních táborech. To je ta známá dějepisná formulka, do které lze jen těžko vtěsnat všechnu tu ztrátu, bolest a utrpení konkrétních osudů. To číslo je tak velké, že přesahuje naši představivost, která pro některé končí za hranicemi našeho města.

Všichni před transportem opustili domovy a zavřeli za sebou dveře.

Podívejme se tedy přímo na Plzeň. Musíme si uvědomit, že na začátku druhé světové války měla pouze něco kolem 120 000 obyvatel. Když se tedy řekne, že celkem 2 613 židovských občanů bylo v jednom ze tří transportů v roce 1942 odvezeno, jedná se zhruba o každého padesátého jedince. Více než 1800 z nich se už nikdy nevrátilo domů. Jejich smrt nebyla však tragédií pouze pro ně. Spolu s nimi trpěla jejich rodina, přátelé i blízcí. Kolik mých kamarádů, přátel, spolužáků by se ztratilo, kdyby genocida nastala dnes? Nebo bych byla obětí já sama? Nikdo nemůže tušit, jaké vlastnosti by se pro příště mohly stát zvráceným měřítkem, které by z nás udělalo „nepřítele“.

Symbolický památník se snaží, aby se na odchod plzeňských židů nezapomnělo. Každý kámen vypráví jeden tragický osud člověka.

S Lily jsem se setkala během akce Napiš jedno jméno v rámci projektu Anděl fest. Lily Abelesová se narodila 2. 11. 1924. Právě dnes mohla být pyšnou babičkou, která si v klidu užívá zasloužený odpočinek, mohla se svým sousedkám chlubit krásnými vnoučaty. Místo toho o ní mnoho nevíme. Zbylo jen několik statistických dat z úředních transportních dokumentů. V Plzni bydlela tato mladá dívka v domě na Klatovské třídě čp. 22, kde i pracovala jako služebná. Dne 22. 1. 1942 odjela transportem s označením S do Terezína, kam přijela 24. 1. 1942. Zde pobyla necelý měsíc. Následně byla transportem A převezena z Terezína do Izbice, kde její stopa končí.

Považuji za důležité čísla měnit ve jména. V dnešní době se na dějiny pohlíží optikou statistik, letopočtů a výčtů čísel. Je nemožné nahlédnout do všech příběhů. Na příkladu alespoň několika málo z nich může ale člověk fakta změnit v emoce, které považuji za potřebné k tomu, aby pochopil význam této problematiky a tudíž i prevence a ochrany naší společnosti proti opakování takovýchto zvráceností. K tomu je ale zapotřebí lidí, kterým není jedno, kde žijí a jaké události formovaly naše okolí. Takovými lidmi jsou například ti, kteří stojí za společností Humr o.s. a jenž pietní místo v prostorách tzv. židovské školy při Staré synagoze ve Smetanových sadech vytvořili svojí aktivitou a invencí, aby připomínalo tragické osudy dvou a půl tisíc plzeňských obětí šoa.

Město vytváříme společně!

Dobrovolnické aktivity studentů Plzeň EHMK 2015

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat studentky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Helena Matějková

Dobrovolníci pomáhali opravovat, čistit a zkrášlovat Plzeň v rámci příprav projektu Evropské hlavní město kultury 2015. Kromě rozmanitých zásahů do veřejného prostoru jsou do projektu zařazeny také sociální, kulturní a další aktivity, které se snaží dát městu více barev, přispět k lepšímu soužití obyvatel a sdílet veřejně hodnoty, které jsou mnohdy skryté za branami handicapů, zapomnění a nevšímavosti.

S přehoupnutím se do roku 2015 se Plzeň stala Evropským hlavním městem kultury a díky tomu otevřela svou náruč návštěvníkům i umělcům z celého světa. V průběhu roku se ve městě samém i v jeho okolí probíhají nejen kulturní a hudební akce, ale konají se i vzdělávací přednášky a semináře. Na to, aby vše probíhalo, jak má, ale nestačí jen jednotlivci z organizačního týmu, naše město potřebovalo značnou posilu. Proto se již před lety začali Plzeňáci i mimoplzeňští obyvatelé zapojovat do dobrovolnických aktivit. Jednou z nich je Klub strážných andělů.

Klub strážných andělů nabídl svou náruč každému nadšenci, který měl zájem přiložit ruku k dílu při přípravách jakýchkoliv akcí organizace Plzeň 2015, a také při jejich pozdější koordinaci. Nabídka je opravdu pestrá a možnost seberealizace si najdou všichni – nejen po zážitcích hladoví středoškoláci, ale také i sympatické důchodkyně toužící podporovat své rodné město.

Dobrovolníci natírali městské lavičky

Již minulý rok, kdy přípravy vrcholily, proběhlo nespočet úžasných akcí. Například 6 týdnů baroka předznamenávalo letošních 9 týdnů, do Plzně přijel také francouzský kolotoč Le Manège Carré Sénart, na kterém se dobrovolníci mohli svézt za odměnu při jeho spouštění doprovázeném projekcemi na kostel sv. Bartoloměje. Největší dobrovolnickou akcí byl Anděl fest, festival, který se řídil heslem: „Kulturu vytváříme společně.“ Po celé Plzni probíhalo čištění parků, vymalovávání podchodů, zpřístupňování některých prostor vozíčkářům, nebo také natírání starých laviček. Během tří dnů prodlouženého víkendu v říjnu 2014, kdy tento festival, v pořadí už druhý, proběhl, si každý mohl vybrat aktivitu podle vlastního zájmu a časových možností. Ve staré synagoze měli dobrovolníci možnost obnovit Zahradu vzpomínek – památník, který vznikl k šedesátému výročí zahájení deportací Židů na trase Plzeň - Terezín. Zde bylo potřeba očistit celkem 2600 větších kamenů a znovu na ně napsat jména židovských obětí. I přes bolavá záda těch, kteří zde pomáhali delší dobu, měla tato pietní akce obrovský úspěch.

Dobrovolníci se zapojili do obnovy památníku Zahrada vzpomínek ve Staré synagoze.

Do dobrovolnického programu jsem se přihlásila v srpnu roku 2014. Netrvalo dlouho a už jsem byla pozvána na první informační schůzku. Sezení se neslo v příjemném duchu, místnost byla rozzářena žlutou barvou, která byla pro ten den jakýmsi dress codem. Přišel se nám představit také umělecký ředitel Plzně 2015, Petr Forman. Začal vyprávěním o svém životě a jeho blízkém vztahu k Plzni a pokračoval pozváním na první oficiální jízdu na francouzském kolotoči Le Manège Carré Sénart na náměstí.

V tričku dobrovolníka.

5. září jsem tedy seděla na hlavě bizona a jako hrdá dobrovolnice mávala na deset tisíc lidí mačkajících se na náměstí při zahájení. Bizon koulel očima, stříhal ušima a já si chválila skvělý začátek dobrovolnictví pro Plzeň 2015. A tímto úžasným zážitkem to rozhodně nekončilo. Zanedlouho jsem totiž v kulturním domě Peklo přebíhala mezi šatnou-infopultíkem a hlavním sálem, kde se konala akce Naše-vaše kultura. I jako dobrovolnice se žlutým puntíkem na tričku jsem mohla ochutnat cizí kultury, poslechnout si hudbu, shlédnout tanec exotických národů a nakoupit pár suvenýrů pro ty, kdo tu možnost neměli.

Natírání laviček v Borském parku.

V dalších měsících jsem mimo jiné informovala přijíždějící české i zahraniční hosty na akci Open Up, půjčovala koloběžky na Náměstí Republiky, natřela nespočet starých laviček v Borském parku a uctila památku židovských obětí transportů do Terezína. Měla jsem možnost mluvit anglicky a německy, poznala jsem spoustu zajímavých lidí, ochutnala pečenou housenku, zlepšila své organizační schopnosti a užila si spoustu zábavy. Dobrovolnictví pro Plzeň 2015 nejen vyplňuje můj volný čas, ale také mě naplňuje.

Dobrovolnické aktivity pro Plzeň 2015 jsou velice různorodé. Zájemci si mohou vybrat mezi informováním o dané probíhající akci slovem i letáčky, vyplňováním dotazníků se zúčastněnými či staráním se o umělce, kteří do města přijeli. Jediné, co by člověku nemělo chybět, je nadšení pro věc a akceschopnost.

Více informací o dobrovolnictví i akcích Plzně EHMK 2015 se můžete dozvědět na www.plzen2015.cz.

Antonín Kolář

Tenhle učitel Masarykova gymnáziu je hotový poklad


Je to žijící internet. Řeknete heslo a on hned vytasí tři, deset, dvacet odpovědí. Židé? Židovské hřbitovy se nachází ve Spáleném Poříčí a v Poběžovicích a v Radnici a ve Švihově a v mnoha dalších obcích. Romové? Dobrá Voda, to je cikánská vesnice, ale tam byste neměla jezdit sama, protože oni jsou nedůvěřiví a nebudou se s Vámi bavit. Ale mám kamarádku, která … Zchátralé nebo zaniklé německé obce? Výškovice jsou nejznámější, ale v celém pohraničí u Bavorska je jich spousta. Taky Pivoň, kde se nacházel augustiniánský klášter. Můžete tam zkusit vniknout, ale je to nebezpečné.

Antonín Kolář v Café Regner

Když se Antonína Koláře zeptáte na to, co je v Plzni a západních Čechách zajímavého, je k nezastavení. Je to bezedná studna plná zvláštních poznámek, informací a nápadů. Ale taky chytrý, velmi vzdělaný učitel češtiny a dějepisu na prestižním Masarykově gymnáziu v Plzni.

Naše první setkání začíná u „Anděla“, u andělské fontány, která – spolu s velbloudem a chrtem – starobylému Náměstí Republiky dodává moderní nádech. To se mi líbí. Ale někteří Plzeňané jsou jiného názoru. V telefonu se popsal jako „starý, dlouhovlasý muž“. Málem jsem oslovila důchodce, který by tomuto popisu odpovídal. Pak ale přijel on: dlouhovlasý ano, ale mladý, dobře vypadající, s širokým úsměvem.

Šli jsme do Café Regner, které se nachází v prvním patře domu na Bezručově ulici. Já v doprovodu svého v tomto městě již známého psa Zampy, on s kolem, které vynesl až nahoru a potom ještě přivázal k topení. Od Vánoc jeho rodině ukradli už tři kola. Proto teď musí dávat pozor. On, nadšený cyklista, který kritizuje plzeňský magistrát za to, že pro cyklisty nemá žádné pochopení. V Německu jsou všude cyklistické stezky, zatímco tady v Plzni musíte zastavovat na každé křižovatce.

Antonín Kolář se svým milovaným kolem

U vedlejšího stolu sedělo několik děvčat. „To jsou moje žačky,“ řekl Antonín Kolář. Nemohla jsem si nevšimnout, jak moc si svého neúplně profesorského „pana profesora“ váží. Očividně se mu povedlo své nadšení a entuziasmus přenést i na své žačky, nakazil je svojí zvědavostí a touhou po vědění. A jedním jsem si jistá: tak jako on sám od sebe požaduje maximum, i na ně určitě klade vysoké nároky.

Vznikly tak texty, které napsaly jeho žačky. Zatímco já budu trávit dovolenou doma v Itálii, než se sem v září zase vrátím, máte možnost si je přečíst právě tady na mém blogu. Jedná se o texty, ze kterých je znatelné, kdo je učil, Antonínovy historické znalosti, jeho humanismus, citlivé zacházení s ožehavými tématy, pochopení pro druhé a ty, kteří potřebují pomoct.

Několik dnů po našem první setkání jsem od Antonína Koláře dostala mail: „… pozvat na túru s mými žáky a půjčit vám spacák a všechno ostatní. Poznáte tak naši typickou trampskou kulturu!“ Jenže pak bylo špatné počasí a z výletu sešlo. A já, pětasedmdesátiletá žena, jsem tak prvního nocování ve stanu byla ušetřena. Napůl jsem si oddechla, ale napůl mi to bylo líto. Ale jedno vím: Antonín Kolář je z Chodska. A Chodové – což se tady v západních Čechách, kde tvoří etnickou skupinu s vlastním dialektem a v době středověku měli vzhledem k tomu, že střežili zemskou hranici u Dolních Bavor a Horní Falce zvláštní práva, ví – jsou tvrdohlaví a svéhlaví. A při první možné příležitosti se ke své nabídce vrací. Jenže teď zrovna cestuje po středoasijských horách a až se vrátí, začne školní rok, a potom, koncem září, už Plzeň opouštím. Navždy. S těžkým srdcem. Kdo ví, jestli ještě kdy dostanu nabídku s někým přenocovat ve stanu v přírodě?