Český fotograf vzbuzuje pozornost

Lukáš Houdek a jeho tvorba

Jung, aber schon weltberühmt: der tschechische Fotograf Lukáš Houdek

Hanba mu! Jak se jenom mohl odvážit, tenhle ani ne třicetiletej českej floutek, svým spoluobčanům dát před oči všechny ty ohavnosti, ke kterým došlo během vyhnání Němců po druhé světové válce? S jakou odvahou je světu ukazuje? Veřejně tematizovat něco, co sami dlouho zamlčovali a skrývali jako tabu: že v létě 1945 (a to je jen pár příkladů) v Mirošově u Rokycan bylo zabito několik desítek válečných zajatců a byli vhozeni do masového hrobu v zámeckém parku, že v červnu 1945 v Domažlicích bylo kolem 120 českých Němců úhrnně popraveno a pohřbeno na smetišti, že v červnu 1945 v Žatci došlo k masového znásilňování německých žen a dětí?

Tím, komu by měla bát hanba, je Lukáš Houdek, český fotograf, narozený v roce 1984 ve Stříbře. A takové nadávky se šířily tiskem, když v roce 2012 prezentoval svůj první projekt věnovaný tématu odsunu Němců: „Umění zabíjet“, následované „Uměním dosídlit“, „Odložené životy“ a „Musíš zapomenout na Johanna“.

Scéna z fotografického projektu „Umění zabíjet“

Scéna z fotografického projektu „Umění dosídlit“

Tři scény z fotografického projektu „Musíš zapomenout na Johanna“

Lukáš Houdek nejdříve provádí důkladné rešerše v archívech, hovoří s očitými svědky a teprve pak se pouští do práce: fotografuje (většinou s barbínami) inscenované obrazy a slaměné panenky oblečené do pravých sudetoněmeckých krojů, portrétuje mrtvé na zchátralých, kdysi německých hřbitovech v dnešním Česku a dohledává si jejich minulost. Vždy to bývají černobílé fotografie, které obsaženou ireálnou úzkost ještě umocňují.

Instalace „Odložené životy“ v hornofalckém klášteru Speinshart

Zatímco v Česku (ale ne od všech svých spoluobčanů) byl kritizován, v cizině hned za svůj první projekt týkající se odsunu sklidil obrovské komplimenty. Měl výstavy v Německu, ale také v Itálie, které měly velký ohlas: je jedním z mladé generace Čechů, kteří před tím, co se v minulosti stalo – na jedné i na druhé straně – nezavírají oči a chtějí vědět, poznávat, pochopit. A v současné době jdou jeho práce na rvačku i v českých městech.

Tématu odsunu, jak Češi nucené vysídlení českých Němců označují, už Lukáš Houdek jen tak neunikne. Plánuje nový, interaktivní fotoprojekt, při kterém opět vychází ze starých fotografií, které – stejně jako internetoví a facebookoví nadšenci dneška – společně blogují. Nikdy jej neopouští ani ironie, kousavá ironie, která se stává sarkasmem, ale je používaná velmi citlivě. Neboť Lukáš je laskavý, milý mladý muž. A velký fotograf.

A tak se můžeme těšit na jeho další projekt, kterým se od tématu odsunu a Lukášovy vlasti vzdálíme jinam. Detaily jsou – to prý mám sdělit – ještě top secret. Ve skutečnosti ale Lukáš už přesně ví, jakým směrem se tato práce bude ubírat. Neboť jinak by to nebyl on: žádný zuřivý reportér, nýbrž fotografický umělec, který postupuje opatrně a rozvážně a jeho projekty bývají pokaždé velmi promyšlené. Fantazie ano, ale nikoli improvizace.

Co se jeho dalšího plánu týká, o kterém mi vyprávěl během našeho krátkého prvního setkání pro tříletém mailování, si nejsem jistá, jestli to myslel vážně nebo ne: organizovaná cesta autobusem z Nového stříbra (Stříbro se do roku 1945 německy jmenovalo Mies a do domů po vyhnaných českých Němcích se v padesátých letech nastěhovali Češi) do Německa za jeho někdejšími obyvateli. Podívat se na jejich domy – stejně jako někdejší obyvatelé Stříbra znovu a znovu přijíždějí, aby se podívali na své někdejší příbytky.

Lukášovi Houdkovi a jeho úmyslům upřímně rozumím, obdivuji jeho fotografický um a citlivost, s níž dokáže pojednávat ožehavá témata: před tématem odsunu Němců se ve svých pracích zabýval problematikou Romů a také LGBT komunit. Ale v jednom s ním nesouhlasím: Koprovku miluju. On ne.

http://www.houdeklukas.com

 Moji andělé strážní

Dnes: Tereza Svášková

Je na tom stejně já: miluje svoje rodné město, přestože na ně nemá žádné vzpomínky. Stejně jako já. V mém případě jde o Trutnov, ona se roku 1989 narodila v Liberci (kdysi nazývaném Reichenberg). Bylo mi pět, když jsem musela opustit svoji vlast. Když jí byl rok, přestěhovala se její rodina do Lázní Toušeň, městysu u Prahy, kde vyrůstala. Brzy ale hledala něco většího, dalšího. Za studiem šla do Plzně, absolvovala tu středovýchodní studia na Západočeské univerzitě. A naučila se arabsky. Tak dobře, že působila jako překladatelka z arabštiny do češtiny, a to s takovým nadšením, že se stala vedoucí každoročního Festivalu arabské kultury v Plzni. A to jí ještě ani nebylo 25 let.

Tereza Svášková

Tereza Svášková – o níž je řeč – je v tomto roce zodpovědná za OPEN A.i.R. v rámci programu Plzeň2015: stará se o umělce a umělkyně – tanečníky, malíře, sochaře, spisovatele a jejich ženské protějšky –, kteří v Plzni na pozvání hlavního kulturního města Evropy pobývají.

Také mně od mého příjezdu v dubnu pomáhá se vším možným: s organizací schůzek, opatřováním kontaktů a sháněním vstupenek, dává mi různé rady a tipy ohledně zajímavých akcí.

Pro tak mladou manažerku to jistě není úplně lehké. Svoji práci ale vykonává neúnavně a velmi pečlivě. Občas si říkám, jestli vůbec spí. Pořád působí uvolněně a vyrovnaně. A navíc je neustále připravená plnit přání a potřeby svých svěřenců.

Terezo, přeji ti v životě hodně úspěchů! Zasloužíš si je, protože bojuješ, aniž bys působila bojovně.