Zobrazují se příspěvky se štítkemLuková. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLuková. Zobrazit všechny příspěvky

středa 14. října 2015

Natáčení v Čechách


Já, překračující hranice

Když jsem v dubnu v Plzni, letošním evropském městě kultury, začala působit jako městská kronikářka vyslaná Německým kulturním fórem střední a východní Evropy, mohla jsem si leda tak nechat zdát o tom, že z kronikářky a fotografky se stane také protagonistka filmu.

V Postupimi v Babelsberském filmovém gymnáziu minulý týden proběhl úspěšný večer s prezentací „vyslanců s poznámkovým blokem a fotoaparátem“ (městských kronikářů), v rámci kterého byl promítaný i dokumentární film „Plzeň má městskou kromikářku. S Wolftraud de Concini křížem krážem západočeským evropským hlavním městem kultury“. Uwe Fleischer a žáci filmového gymnázia Babelsberg mě v červenci pár dní všude pronásledovali, nechali si ukázat město, mazlili se s mým psem Zampou a natočili u toho 15-minutový dokumentární film.

Tým Babelsberského filmového gymnázia při natáčení v červenci 2015 v Plzni

Pár dní bezprostředně před filmovou premiérou v Postupimi jsem byla protagonistkou dalšího dokumentárního filmu: „Cesty přes hranice“ („Grenzgänge“) je zatím jen provizorní název filmu, který natáčeli Martin Hanni (režisér) a Agostino Fuscaldo (kameraman) z produkční společnosti MediaArt v Bolzanu.

My čtyři (Martin a Agostino, Zampa a já) jsme kvůli natáčení jezdili křížem krážem celý Čechami: z kdysi německým obyvatelstvem obývané, dnes zmizelé vesnice Plöß/Pleš nedaleko české hranice s Bavorskem přes Lukovou a tamní „kostel duchů“ a Plzeň až do východních Čech. Natáčení v západočeském hlavním městě s biskupem Františkem Radkovským, který ve své funkci bohužel již brzy končí (mohl by se ale živit jako herec!) bylo zajímavé a zábavné, být v mém západočeském rodném městě Trutnov/Trautenau a vesnici, kde žila moje rodina – Radvanice/Radowenz, zase velmi intenzivní. Radvanická škola, kde jsem strávila prvních pět let svého života, byla čirou náhodou zrovna otevřená. A poté, co jsem se s nějakým mladým Čechem svojí řečí „rukama nohama“ bavila o tom, že jsem žila tady jako malá holka, že můj tatínek tady byl učitelem a že jsem se hřála o kamna, jejichž jedna trubka ještě trčela ze zdi, pustil nás dokonce kvůli natáčení a fotografování dovnitř.

Natáčení (vlevo jihotyrolský režisér Martin Hanni) na hřbitově ve Chvalči
Pohled na Trutnov/Trautenau, když svítá


„Moje“ škola v Radvanicích/Radowenz dnes

Radvanická škola dnes zevnitř: Tady se nacházela naše kuchyň.

Srdce mi bušilo i ve Státních okresních archívu v Trutnově, když ředitel Roman Reil vylovil i starou kartotéku: spis s mým rodným listem. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem zapomněla z okna archívu vyfotografovat pivovar Krakonoš – ten tu stojí už od roku 1582 a nějakou dobu tady jako dělník nosil pytle na zádech Václav Havel, pozdější prezident.

Potom dobře zachovalý hrob mého dědečka Roberta Schreibera na hřbitově ve Chvalči/Qualisch, příhraničním přechodu do Polska ve Zdoňově/Merkelsdorf, kde jsme v červnu 1945 museli opustit naši českou vlast, vzpomínka na Bohumila Sýkoru, v mládí slavného adršpašského lezce, který mě před dvěma lety nadšeně nadchnul pro tenhle kout Čech, ale v červenci 2015 zemřel. Kolik emocí.

pondělí 18. května 2015

„Kostel duchů“ v Lukové


32 obyvatel se vrátilo

 
Instalace Jakuba Hadravy v kostele sv. Jiřího v Lukové

Když Jakub Hadrava – při hledání tématu pro svoji bakalářskou práci – v téměř liduprázdné vesnici Luková u Manětína, severně od Plzně, objevil kostel sv. Jiří, studoval Fakultu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Opadávající omítka, vybledlé fresky, prázdné oltáře. Symbol rozpadu a rozkladu. Výzva pro mladého umělce.

I domy v Lukové už zažily lepší časy.

Jeho spolužáci s ním podstoupili půlhodinovou torturu a nechali na sobě uschnout lněné a krajkové látky napuštěné sádrou. V nejrůznějších polohách. V kostele sv. Jiřího tak dnes sedí a dřepí 32 jako by zahalených, bílých postav, některé se o sebe vzájemně opírají a přibližují se k nám. A když člověk chvíli natahuje uši, má pocit, že je slyší, jak si něco šuškají a přeříkávají své modlitby. Doposud zapomenutou vesničku nyní navštěvují turisté z celého světa, „kostel duchů“ vesničku proslavil a doufejme že přinese také peníze pro nutné renovační práce.

Petr Koukl, „klíčník“ kostela sv. Jiří v Lukové
„Až do konce války tady v Lukové žilo kolem 80 až 100 obyvatel,“ vypráví Koukl, který má klíč od kostela, který trochu ční nad vesnicí, „dnes jsou to čtyři lidé: moje rodina a jeden 90letý muž. Na víkend a v létě sem přijíždí pár Čechů, kteří si tu koupili domy, takže nejsou původně odsud.“

Z těch 80 až 100 sudetských Němců, kteří na konci války z Lukové byli vyhnáni (jazyková hranice se nacházela pár kilometrů odsud směrem na východ), se sem tedy vrátilo 32 obyvatel, do svého vesnického kostela, ve kterém se vždycky modlili.

„Věřící“ je titul, který Jakub Hadrava, mladý designér s dlouhými vlasy a intelektuálskými brýlemi, dal své instalaci. Pro hodně návštěvníků je ale 32 bílých „duchů“ bez tváře v Lukové více než efektním uměleckým dílem. Jsou pro ně tragickou vzpomínkou na tragické časy vysídlování Němců z Čech.

Pohled z galerie uvnitř kostela sv. Jiří v Lukové





 
„Věřící“ v kostele sv. Jiří v Lukové

P.S.:
V pražské Artinbox Gallery byla nedávno zahájena výstava „Odsun“. Český fotograf Lukáš Houdek (který se tímto tématem zabývá již několik let) a francouzský fotograf Philippe Dollo v ní prezentují až do 12. června svá díla na téma vysídlení Němců z Čech.

Telefonická kontakt při zájmu o návštěvu kostela sv. Jiří v Lukové: +420 606 169 636