Zobrazují se příspěvky se štítkemÚhlava. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemÚhlava. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 18. října 2015

Čechy adieu!


Plzeň, město pěti řek

15. října tse ve Velké synagoze – známé svojí jedinečnou akustikou – konala slavnostní, úspěšná premiéra symfonické básně „Pět Řek/Fünf Flüsse“. Jiří Vyšata, Martin Červenka, Pavel Samiec a Tomáš Karpísek, čtyři mladí skladatelé, se pod vedením svého učitele Jiřího Bezděka při psaní této skladby nechali inspirovat pěti řekami, které městem protékají nebo je obtékají: Mže, Radbuza, Úhlava, Úslava a Berounka.

Dětské kresby výstavy „Pět řek“, která byla k vidění v plzeňském Domě hudby. Nahoře syntetické znázornění Plzně a jejích pěti řek







Rooseveltův most přes Mži (nahoře) a graffiti na mostě (dole)




Pět řek. Není na světě moc měst, která se mohou pochlubit takovým říčním bohatstvím, řeky ale v Plzni nejsou moc vidět. Od počátku mého pobytu v Plzni – obzvlášť po procházce s Šárkou Krtkovou – mě fascinovala především Radbuza. Možná že mi učarovalo její jméno, které mi připomíná pohádky a vodní víly, možná skutečnost, že pramení v blízkosti hlavního evropského vodního předělu mezi Labem a Dunajem, mezi Severním mořem a Středomořím, a že maličká část jejího povodí se nachází i v Bavorsku. Je dlouhá 111,5 kilometrů a protéká kolem vesnic – jako Újezd u Svatého Kříže/Heiligenkreuz, Hostouň/Hostau a Horšovský Týn/Bischofteinitz – , které mě upomínají na mého strýce-kněze, který tu kdysi působil.

Rodačkou z Horní Falce a tím i skutečně kosmopolitní řekou je Mže/Mies. Pramení u obce Mähring, svoje dětství na dvou a půl kilometrech strávila v Bavorsku a jako hraniční řeka se krátce nedokáže rozhodnout, jestli chce být patřit k Horní Falci a Bavorám nebo Česku a Čechám. Rozhodne se pro Čechy, dotkne se Tachova/Tachau, několikrát vytvoří jezero, až nakonec putuje do Plzně. Po téměř 103 kilometrech délky dorazí k Plzeňskému Prazdroji, světoznámému pivovaru, spolu s Radbuzou mění své jméno a opouští město jako Berounka (která po 140 kilometrech ústí v Praze do Vltavy).

Tady se z Mže (vlevo) a Radbuzy (vpravo) stává Berounka.

Zbývá ještě Úhlava a Úslava. Úhlava, dlouhá 109 kilometrů, je dítkem Šumavy. Vine se kolem města mnoha věží Klatov/Klatau, u hradu Švihov se z ní stává vodní příkop a tři kilometry jižně od plzeňského starého města ústí do Radbuzy. A Úslava, nejkratší z plzeňských řek, se do západočeského hlavního města vlévá z jihu a po 94 kilometrech se u malebného kostela svatého Jiří vlévá do Berounky.

Jakmile jsem v Plzni či okolí spatřila řeku, fotila jsem. Následuje výběr z těchto momentek, kde nehrála roli geografická, ale čistě estetická kritéria 







 








Mladá Mže v blízkosti hranice (nahoře) a v Tachově/Tachau (dole)




Kdo se do plzeňského regionu v těchto dnech chystá, má ještě příležitost zažít druhé představení symfonické básně „5 řek“ v podání mega-mládežnického orchestru, jehož členy jsou mladí hudebníci z Plzně a Monsu (letošní evropská hlavní města kultury), Rigy (evropské hlavní město kultury 2014), Košice/Kaschau (evropské hlavní město kultury 2013) a Vratislav (evropské hlavní město kultury 2016) pod vedení amerického dirigenta Normana Gamboy: 18. října (ach, to je vlastně dnes!) ve fascinující novoromantické jízdárny ve Světcích u Tachova.

U Tachova a nedaleko mladé Mže jsem vyfotografovala tento les plný mlhy. A to už je skutečně moje definitivní rozloučení jakožto městské kronikářky Plzně2015. Doufám, že Rýbrcoul se nadále skrývá za stromy a křovisky, nadále mě bude ochraňovat a postará se o to, abych se brzy zase do své české vlasti vrátila.


středa 13. května 2015

Procházka u Radbuzy


Překonávat hranice

Dnes jsem byla na procházce s Šárkou. Její hrubosrstá jezevčice Topinka a můj pes Zampa, pouliční směs, si okamžitě dobře rozuměli. A já a Šárka si taky rozumíme.




Šárka Krtková je 35letá, hezká Pražačka, která v Saské Kamenici studovala evropskou integraci (jinak řečeno: politologii) a v Plzni germanistiku a rusistiku. Už několik měsíců pracuje pro Plzeň 2015 – Evropské hlavní město kultury a stará se o přeshraniční projekty, přičemž hranicí je v tomto případě myšlena ta mezi západními Čechami a Bavorskem. Hranice, která je dle mého názoru čím dál méně znatelná. Velmi dobrou, hezky česky zbarvenou němčinou mi nadšeně vypráví o akcích, které koordinuje: úspěšné Bavorské kulturní dny, které se konaly v dubnu, setkání bavorských a západočeských uměleckých škol („Skrze umění lze jazykovou bariéru překonávat snáze.“), česko-německý letní tábor s jazykovou animací a spousta dalších iniciativ.


Z papírny kulturním centrem u Radbuzy: V Plzni to kvasí!


Vodní sporty na Radbuze, vášeň mnoha Plzeňanů

Dlouho se procházíme u Radbuzy, řeky s krásným názvem, který připomíná zakleté dívky a vodní víly a kterou Plzeňané (o turistech nemluvě) donedávna nebrali na vědomí. Stejně jako jen málo místních ví, že bydlí ve městě na soutoku čtyř řek. Shora sem stéká řeka Mže, z jihu Radbuza, Úslava a Úhlava. A tam, kde se potkává Mže a Radbuza, ztrácí svá jména a stávají se pátou řekou Plzně: Berounkou, která pak míří přes Vltavu a Labe až do Severního moře. Tím se Plzeň a Hamburk propojují – skrze řeku a vodu. A skrze pivo, které se v obou městech, baštách pivovarnictví, už staletí vaří z doufejme dobré vody.

Promiň, Šárko, teď jsem trochu utekla od tématu přeshraničních projektů, které ti právem leží na srdci. Ale do Radbuzy jsem se zamilovala a napíšu o ní ještě někdy příště. A pivo jsem už prostě jednou zmínit musela. Konec konců Plzeň je a vždycky bude – přes všechnu tu kulturní fermentaci a procesy kvašení (abych to vyjádřila pivovarnickou hantýrkou), které evropské hlavní město kultury iniciuje, městem piva tělem i duší.


I tradiční městské lázně, které brzy budou otevřeny, se stávají jevištěm malých forem.