Na úpatí Šumavy

Veselý hřbitov

Krásný hřbitov. Ukřižovaní, kteří masově a jako chudáci žádají o pomoc a toužebně vztahují ruce k nebi. Tento obraz se mi zapsal do paměti, když jsem dnes – cestou z Dobré Vody u Hartmanic s jedinečným skleněným oltářem v kostele svatého Vintíře – – 

Kristovo ukřižování …

… světci …

… a scéna zvěstování na jedinečném skleněném oltáři, který vytvořila česká umělkyně tvořící na sklo Vladěna Tesařová v roce 2001 pro kostel svatého Vintíře v Dobré Vodě.

jsem navštívila vesničku Javornou na Šumavě. Vlastně jsem jen chtěla jít po stopách svého strýce, kněze Adolfa Rudyho. Adolphus Rudy – tak se jmenuje podle archívního dokumentu, který mi vicekancléř a archivář budějovického biskupství laskavě oskenoval a poslal emailem. Obsahuje následující záznam: „ Seewiesen, administrator interc. 1. maji – 30. novembr. 1926“. Ve věku 32 let můj strýc tedy několik měsíců sloužil jako duchovní v Seewiesenu, česky Javorná na Šumavě, již od Klatov, na úpatí Šumavy.

Ve vesnici se spousta domů zrekonstruovalo, barokní kostel svaté Anny, která je částečně obložen dřevem, je v dobrém stavu. Ve chvíli, kdy vstoupím na hřbitov, velký úžas. Pár těžkých mramorových pomníků s českými jmény. Jinak ale všude po prostranství roztroušené železné kříže. Kristus na kříži. V několikanásobném provedení. Nečekaně působivé.

Ukřižovaní na hřbitově v Javorné na Šumavě

Co tento bizarní dojem ještě posiluje a kříže zbavuje jejich hlavního poslání – sdělení „memento-mori“, je to, že na většině pomníků chybí jména. Jistě to byla německá jména, jména kdysi německy mluvících obyvatel vesnice Seewiesen, která se nacházela na křížích, pak ale padla za oběť času nebo nechuti nyní českých obyvatel uctít něčí památku.

Samým úžasem z tohoto lesíka plného křížů jsem je zapomněla spočítat: dle mého skromného odhadu jich tu je určitě čtyřicet, padesát. Na maličkém hřbitově v maličké vesnici. Musely být vyrobeny v nějaké sériové produkci, ale pomalované jsou různě podle přání majitele hrobu. Jakkoli nesmyslné tyto bezejmenné kříže na neudržovaných, zchátralých, částečně již nečitelných hrobech mohou být – dávají nám najevo, že ne všechno „německé“ místními Čechy bylo vymýceno. Což mě hřeje na srdci. Stejně jako tihle multiplikovaní ukřižovaní. Člověku se až na ústa dere úsměv, otázkou ale je, jestli se to na hřbitově při pohledu na mrtvé vůbec smí. Já jsem se usmála, v zákrytu fotoaparátu, který držím před obličejem. Jediná žena, která tu na hřbitově je, si toho určitě nevšimla. Kristus ale ano. On je ale, jak víme, tolerantní, takže ho to nikterak nepohoršilo.

Dřevěná fasáda kostela svaté Anny v Javorné na Šumavě