Kultura bez hranic

Vazby mezi Hansem Eibauerem a Vladimírem Líbalem

„Ano, na to jsem hodně pyšný!“ S oprávněným zadostiučiněním vypráví Hans Eibauer o svém díle, Centru Bavaria Bohemia v Schönsee.

Hans Eibauer, tvůrce a vedoucí Centra Bavaria Bohemia v Schönsee

Je ročník 1948, narodil se v Schönsee do rodiny částečně pocházející z Alsaska a ve svém rodišti se Eibauer roku 1975 – byl sice politicky angažovaný, ale bylo mu teprve 27 let – stal starostou Schönsee. „Těsnou většinou,“ jak zdůrazňuje. A zůstal jím 33 let. Bez přestávky. Jeho spoluobčané mu tedy museli opravdu důvěřovat.

Jako starosta hornofalckého pohraničního města Hans Eibauer samozřejmě zažil i časy před převratem. Nedostatek vztahů, perspektiv. „Svět tady skončil. Všichni směřovali a dívali se směrem na Západ,“ vzpomíná si. Kde nebyly žádné zátarasy z ostnatých drátů, hlídkovací věže, žádná do roku 1989 nepřekonatelná hranice. Které však v „malém pohraničním styku“ (když krávy nedbaly na hraniční oplocení a staly se ilegálními uprchlíky) s trochou pragmatismu a zdravého rozumu šlo překonat. Aniž by o tom kdo věděl, odsouhlasil to shora.

Stará, dnes zbytečná cedule na hranici ve Friedrichshängu: „Pozor! Státní hranice“

Pak ale koncem roku 1989 proběhla v Československu Sametová revoluce, došlo k proměně komunistické diktatury v demokracii. 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď, 23. prosince 1989 se setkali Hans-Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier, německý a československý ministr zahraničí, na česko-německé hranici mezi Waidhausem a Rozvadovem a společně železnými nůžkami rozstřihli zátaras z ostnatého drátu. A 3. ledna 1990 se konalo první přeshraniční setkání starostů v pohraniční vesnici Scharzach u Schönsee: Kromě Hanse Eibauera jako starosty Schönsee se jej zúčastnili také čeští kolegové z Bělé nad Radbuzou, Poběžovice a Hostouně. „Hände reichen – Grenzen streichen“ („podat si ruce, zrušit hranici“) - tak znělo motto nového soužití.

Začala se budovat přátelství, partnerství a nápady na společné projekty. Hans Eibauer chtěl vytvořit platformu pro vytváření vazeb a našel je v někdejším pivovaru, který byl v dezolátním stavu. Roku 2006, po překonání politických a administrativních překážek, Centrum Bavaria Bohemia mohlo spustit své přeshraniční kulturní aktivity. Všem skeptikům navzdory.

„Strom přání“ před Centrem Bavaria Bohemia

Před architektonicky zdařilým Centrem od roku 2012 stojí „strom přání“, který vytvořili dva umělci z Chamu, Andi Dünne a Philipp Klein, ve stejném roce jich přibylo ještě osm, v souvislosti s programem hlavního města kultury Plzeň2015, na české i na německé straně: lidé do něj vkládají svá přání. Jeden zkrášluje i českoněmeckou hranici u Friedrichshängu, hned vedle někdejší, kdysi nepřekonatelné hranice. Na cestě, která vede do již neexistující vesnice Pleš/Plöß. Jednou jsem se tam vydala, můj strýc v té kdysi velmi živé obydlené vesnici totiž ve dvacátých letech pár měsíců působil jako duchovní. Ale o tom zase jindy.

Jedním z ukázkových umělců Centra Bavaria Bohemia je Vladimír Líbal. Hans Eibauer mi ukazuje některé karikatury tohoto nyní 61-letého českého tvůrce, které mě okamžitě nadchnou: nápady, jemná ironie, měkké a přitom rozhodné obrysy, poněkud nervózní tahy tužkou, které mi připomínají Paula Floru (1922–2009), velkého tirolského kreslíře a karikaturistu.

Vladimír Líbal

S Vladimírem Líbalem mám schůzku v Plzni, kde na radnici pracuje pro Plzeň2015, konkrétně organizuje kulturní projekty. Setkáváme se v kavárně. Samozřejmě. A už po dvou minutých je pro mě mýtem. Podepsal Chartu 77 a jako disident byl vězněn v obávané věznici Plzeň-Bory. „Jen dva dny,“ poznamenává, „mí kamarádi tam seděli dva, tři roky.“ Je to ale první signatář Charty 77, kterého znám osobně, a také mně osobně první známý, který až do soudního řízení a uvěznění stál za svými politickými postoji. Jako mýtus ale vůbec nepůsobí: Je to prostě přátelský karikaturista s kousavou kreslicí tužkou v ruce.

Pro Centrum Bavaria Bohemia Vladimír Líbal navrhl několik pohlednic na téma „Kultur ohne Grenzen/Kultura bez hranic“, s ironickými a vtipnými kresbami, ve kterých pokaždé kombinuje, řekněme i propojuje německé a české národní barvy – černá-červená-zlatá a bílá-modrá-červená. A Hans Eibauer, který už odjakživa hledá kulturní, politické a lidské vazby a propojení, má na své vizitce jednu z kreseb Vladimíra Líbala.

Dvě karikatury Vladimíra Líbala pro pohlednicovou sérii „Kultur ohne Grenzen/Kultura bec hranic“, vydané Centrem Bavaria Bohemia v Schönsee

Dva muži, kteří si rozumí i přes hranici. Pragmatik a snílek. Nebo dva snílci?

I já si s nimi rozumím: s Hansem Eibauerem (samozřejmě) německy, s Vladimírem Líbalem „rukama nohama“, tak jsme z nedostatku společných jazykových dovedností nouzově museli komunikovat. S Líbalem mě spojuje také láska ke kavárnám, ve kterých se – obklopeni lidi a přece jen izolovaní – cítíme dobře a dokážeme tvořit. V jednom jsme ale odlišní: on moc kouří, já piju moc kávy.

Jedna z mnoha tureckých káv, které jsem v Plzni vypila