Český Oskar Schindler

Přemysl Pitter zachránil židovské, německé a české děti

„I o Přemyslu Pitterovi byste měla napsat. Sice to byl Pražák a byl činný hlavně v Praze. Ale koncem třicátých let minulého století svoje působiště rozšířil až na plzeňský region, přesněji řečeno do Mýta u Rokycan. Byl to (samozřejmě) zase Antonín Kolář, učitel historie na plzeňském Masarykově gymnáziu, o kterém již několikrát byla řeč, kdo mě na toto téma upozornil.

Přemysl Pitter

Přemysl Pitter? Toho že bych měla znát? Upřímně řečeno jsem o něm ještě nikdy neslyšela. Mezera ve vzdělání? Jistě. Ty ale má i spousta místních. Jen velmi málo Čechů zná tohoto humanistu, který se před, během a po druhé světové válce staral o české, německé a židovské děti. Bez ohledu na jejich původ a vyznání. Shromáždil je a vzbudil v nich porozumění pro ostatní a toleranci. Ale především je zachránil. Před smrtí na vyhladovění a nenávist.

Přemysl Pitter se do první světové války přihlásil jako dobrovolník. A domů se vrátil jako odpírač vojenské služby a pacifista. Přesto jej s československým prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem, který jej mohl odsoudit k smrti, pojila dlouholetá oboustranná úcta.

Na Žižkově, v chudé pražské čtvrti, v třicátých letech minulého století založil domov, ve kterém přijal děti židovských a německých rodičů. Ale i českých rodin z této čtvrti, které toho svým dětem mohli jen málo nabídnout. Olga Šplíchalová, první žena Václava Havla, první žena Václava Havla, celý svůj život na čas strávený v Milíčově domě vzpomínala jako na dny plné péče, vřelosti a lásky. Tento domov nesl jméno Jana Milíče (kolem 1320–1374), českého středověkého kacíře, kterým se Pitter řídil.

Milíčův dům v Praze v třicátých letech minulého století

Když Přemysl Pitter hledal letní odpočinkový domov pro „svoje“ české a německé děti, zavítal se v roce 1938 až do městečka Mýto u Rokycan. A tím se už zase blížíme k Plzni. Na radnici v Mýtu hned ví, o koho se jedná, když se ptám po pamětní desce: nachází se od roku 1995 na zdi základní školy na kraji města. A starosta blízkého města Rokycany mi popisuje, kde najdu někdejší Pitterovo letní sídlo: stojí dodnes na prostranství „motelu“ (čímž se v Česku rozumí něco jako tábořiště s dřevěnými bungalovy), architektura se nikterak nezměnila, je to tam stejné jako před téměř 80 lety. Přemysl Pitter tedy mezi Čechy přece jen není úplně neznámý.

Letní dům v Mýtě u Rokycan

I po skončení války Přemysl Pitter v zachraňování dětí židovských, německých osiřelých, osamocených či těch, co unikli koncentračnímu táboru, pokračoval. Stát, který jeho aktivity z počátku tolerantně podporoval, mu nabídl čtyři neobydlené zámky u Prahy: Štiřín, Olešovice, Lojovice a Kamenice, ve kterých bylo od května 1945 do května 1947 přijato více než 800 dětí. Židovské děti, které se celé vyhublé a traumatizované vrátili z německých koncentračních táborů, a německé děti, které v českých lágrech byly uráženy jako děti nácků a zostuzeny a musely se bát o život. Když mu komunistický režim jeho práci začal ztěžovat, či lépe řečeno znemožňovat, uprchl začátkem padesátých let do Německa. V uprchlickém táboře u Norimberka se jako světský kněz staral o další uprchlíky a pak odešel do Švýcarska, kde roku 1976 umřel: tento „spravedlivý mezi národy“ – takovým oceněním jej uctil stát Izrael.

Ale Pitter se nestaral jen o děti. Postavil se taky protiněmeckému naladění, které tehdy panovalo, nebál se kritizovat násilnosti konané Čechy na Němcích, dokonce české sběrné tábory pro Němce přirovnával k německým koncentračním táborům. Zároveň ale navázal kontakty s Němci odsunutými z Československa a prosil je – dlouho předtím, než si ruce podaly čeští a němečtí politici – o odpuštění: téma, které dodnes neztratilo nic ze své aktuálnosti.

Láska k bližnímu a nebojácnost: lze doufat, že tyto vlastnosti Přemysla Pittera se českým dětem ozřejmují a předávají. A že obzvlášť učitelé školy v Mýtě u Rokycan, kde má tento český humanista pamětní desku, této příležitosti využívají.

Pamětní deska Přemysla Pittera na základní škole v Mýtě

Literární tip: Pavel Kohn, Můj život nepatří mně. Čtení o Přemyslu Pitterovi, Praha: Nakladatelství Kalich 1995