Znovuobjevení západočeského baroka

O barokních a jiných krásách

Vrcholem neuvěřitelně bohatého programu evropského města kultury Plzně je festival „Devět týdnů baroka“. Kostely a kláštery, hrady a zámky, odlehlé vesnice i turisty vyhledávaná města – tam se koná tento mamutí projekt, který koncem července započal a 30. srpna skončí. Samozřejmě během toho bude možnost vyslechnout spoustu barokní hudby, v podání mezinárodně známých hudebníků, ansámblů a orchestrů, barokní slavnosti bývají pastvou pro oči i pro uši, experti pak přednesou informativní přednášky.

Z jedné třetiny je tento barokní festival, který každý týden probíhá na jiném místě, už za námi.

Během prvního týdne měli návštěvníci festivalu možnost objevit kostel svatého Nepomuka v Nových Mitrovicích,

Pohled do barokního interiéru kostela svatého Jana Nepomuckého v Nových Mitrovicích

v druhém týdnu to bude okolí fascinujícího, stověžatého města Klatovy, které je charakteristické jezuitským barokem,

Věže v Klatovech: vlevo Černá věž z poloviny 16. století vysoká 81,60 m, vedle dvě věže jezuitského kostela, na kterém pracovali kolem poloviny 17. století italští stavitelé Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi de Orsini a také Kilián Ignác Dientzenhofer, v Praze narozený stavitel pocházející z německé umělecké rodiny, který hodně pracoval v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

v třetím týdnu bude festival probíhat v okolí Stodu, Dobřan a Přeštic.

Také kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích navrhl Kilián Ignác Dientzenhofer

V následujícím, čtvrtém týdnu se tohoto barokního festivalu intenzivněji zúčastním i já sama:

v rozpadlé vesnici Výškovice

Kaple ve Výškovicích války a následky odsunu nepřestála v úplně dobrém stavu.

v klášteře v Kladrubech

Fasáda klášterního kostela v Kladrubech, vytvořená Johannem Blasiem Santini-Aichlem, potomkem rodiny kameníků, kteří přišli ze severní Itálie do Čech

a především Planá, kde zahraje známá česká cembalistka a varhanice Alena Hönigová (o které ještě budu psát), kterou Německé kulturní fórum střední a východní Evropy již vícekrát zviditelnilo.

A bohatý program plný překvapení a znovuobjevení pokračuje. „Prožít baroko všemi smysli“, jak řekla kurátorka Kateřina Melenová v nedávném rozhovoru s Annette Krausovou pro Radio Prag, je mottem festivalu, jehož více než 120 akcí se odehrává na asi 60 místech. V západních Čechách se totiž nacházejí stavby a kulturní instituce světového formátu. Z politických důvodů upadly v zapomnění, teď se ale patřičně revanšují a vstupují na scénu v plné kráse. I co se péče o památky týká toho Česko v posledních letech a desetiletích neuvěřitelně mnoho dohnalo. Hodně se toho udělalo, hodně se toho dělá a hodně toho ještě zůstává na práci. Takže restaurátorky jako Marcela Sloupová, která pracuje na (samozřejmě barokním) morovém sloupu na hlavním náměstí ve Starém Plzenci, jen tak nebudou bez práce.

Restaurátorka Marcela Sloupová u morového sloupu ve Starém Plzenci

Jako doplnění k architektonickým barokním krásám ráda přikládám – pro povznesení nálady především mužských čtenářů – dvě žijící české krásky, které jsem potkala v Plzni.

Lenka, která se do Plzeňského kraje přistěhovala z Prahy, se věnuje divadlu a hudbě.

Neznámá kráska v kavárně „Inkognito“ v Plzni (zapomněla jsem se jí zeptat, jak se jmenuje)

Český Oskar Schindler

Přemysl Pitter zachránil židovské, německé a české děti

„I o Přemyslu Pitterovi byste měla napsat. Sice to byl Pražák a byl činný hlavně v Praze. Ale koncem třicátých let minulého století svoje působiště rozšířil až na plzeňský region, přesněji řečeno do Mýta u Rokycan. Byl to (samozřejmě) zase Antonín Kolář, učitel historie na plzeňském Masarykově gymnáziu, o kterém již několikrát byla řeč, kdo mě na toto téma upozornil.

Přemysl Pitter

Přemysl Pitter? Toho že bych měla znát? Upřímně řečeno jsem o něm ještě nikdy neslyšela. Mezera ve vzdělání? Jistě. Ty ale má i spousta místních. Jen velmi málo Čechů zná tohoto humanistu, který se před, během a po druhé světové válce staral o české, německé a židovské děti. Bez ohledu na jejich původ a vyznání. Shromáždil je a vzbudil v nich porozumění pro ostatní a toleranci. Ale především je zachránil. Před smrtí na vyhladovění a nenávist.

Přemysl Pitter se do první světové války přihlásil jako dobrovolník. A domů se vrátil jako odpírač vojenské služby a pacifista. Přesto jej s československým prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem, který jej mohl odsoudit k smrti, pojila dlouholetá oboustranná úcta.

Na Žižkově, v chudé pražské čtvrti, v třicátých letech minulého století založil domov, ve kterém přijal děti židovských a německých rodičů. Ale i českých rodin z této čtvrti, které toho svým dětem mohli jen málo nabídnout. Olga Šplíchalová, první žena Václava Havla, první žena Václava Havla, celý svůj život na čas strávený v Milíčově domě vzpomínala jako na dny plné péče, vřelosti a lásky. Tento domov nesl jméno Jana Milíče (kolem 1320–1374), českého středověkého kacíře, kterým se Pitter řídil.

Milíčův dům v Praze v třicátých letech minulého století

Když Přemysl Pitter hledal letní odpočinkový domov pro „svoje“ české a německé děti, zavítal se v roce 1938 až do městečka Mýto u Rokycan. A tím se už zase blížíme k Plzni. Na radnici v Mýtu hned ví, o koho se jedná, když se ptám po pamětní desce: nachází se od roku 1995 na zdi základní školy na kraji města. A starosta blízkého města Rokycany mi popisuje, kde najdu někdejší Pitterovo letní sídlo: stojí dodnes na prostranství „motelu“ (čímž se v Česku rozumí něco jako tábořiště s dřevěnými bungalovy), architektura se nikterak nezměnila, je to tam stejné jako před téměř 80 lety. Přemysl Pitter tedy mezi Čechy přece jen není úplně neznámý.

Letní dům v Mýtě u Rokycan

I po skončení války Přemysl Pitter v zachraňování dětí židovských, německých osiřelých, osamocených či těch, co unikli koncentračnímu táboru, pokračoval. Stát, který jeho aktivity z počátku tolerantně podporoval, mu nabídl čtyři neobydlené zámky u Prahy: Štiřín, Olešovice, Lojovice a Kamenice, ve kterých bylo od května 1945 do května 1947 přijato více než 800 dětí. Židovské děti, které se celé vyhublé a traumatizované vrátili z německých koncentračních táborů, a německé děti, které v českých lágrech byly uráženy jako děti nácků a zostuzeny a musely se bát o život. Když mu komunistický režim jeho práci začal ztěžovat, či lépe řečeno znemožňovat, uprchl začátkem padesátých let do Německa. V uprchlickém táboře u Norimberka se jako světský kněz staral o další uprchlíky a pak odešel do Švýcarska, kde roku 1976 umřel: tento „spravedlivý mezi národy“ – takovým oceněním jej uctil stát Izrael.

Ale Pitter se nestaral jen o děti. Postavil se taky protiněmeckému naladění, které tehdy panovalo, nebál se kritizovat násilnosti konané Čechy na Němcích, dokonce české sběrné tábory pro Němce přirovnával k německým koncentračním táborům. Zároveň ale navázal kontakty s Němci odsunutými z Československa a prosil je – dlouho předtím, než si ruce podaly čeští a němečtí politici – o odpuštění: téma, které dodnes neztratilo nic ze své aktuálnosti.

Láska k bližnímu a nebojácnost: lze doufat, že tyto vlastnosti Přemysla Pittera se českým dětem ozřejmují a předávají. A že obzvlášť učitelé školy v Mýtě u Rokycan, kde má tento český humanista pamětní desku, této příležitosti využívají.

Pamětní deska Přemysla Pittera na základní škole v Mýtě

Literární tip: Pavel Kohn, Můj život nepatří mně. Čtení o Přemyslu Pitterovi, Praha: Nakladatelství Kalich 1995

Mezi Hřešihlavy a Kasejovicemi

Z židovského hřbitova na další hřbitov

Možná to s těmi hřbitovy přeháním. S křesťanskými a židovskými. Ale jak jsem si včera povšimla, nejsem jediná, kdo rád navštěvuje hřbitovy. Holanďanka Beatrijs, manželka českého kytaristy Jan Irvinga a duše elegantní restaurace „La Boema“ v Radnici, nejdříve upřela zrak na moje boty. Protože je zhodnotila jako dostatečně pevné, navrhla mi výlet do Hřešihlav. Na židovský hřbitov.

Neupozorňuje na něj žádný ukazatel a člověk tam od auta musí jít kousek pěšky. Lesem. Není to temný les. V okolí Plzně lesy temné nejsou. Temné a ponuré, a někdy děsivé a strašidelné, takové jsou lesy až dál na jih, na Šumavě. Hřbitov není udržovaný, ale ani vlastně není zpustlý. Nedotčený, řeklo by se. Tak, jak to Židé mají rádi. Sem tam lze na pomnících najít položený kamínek. Znamení, že sem občas přece jen někdo chodí a vzpomíná na zemřelé.

Od 17. století v Hřešihlavech existovala židovská obec, evidentně velmi živá komunita, která se brzy rozrostla natolik, že v roce 1841 tu Židé tvořily většinu obyvatelstva: 51 %.

Na hřbitově dnes stojí kolem padesáti pomníků. Roku 1826 tu pohřbili první mrtvé, v třicátých letech 20. století pak ty poslední. Zarostlé, mechem porostlé, viklající se a zase narovnané kameny, které by mohly vyprávět. Eroze a vandalismus představují největší nebezpečí pro hroby v tomto lese, který jak řečeno není temný. Přesto bych sem v noci šla jen nerada.

Dnes jsem vysloveně nedělně líná. To se může stát i městské kronikářce. Žádné termíny, žádné schůzky, žádná rande. Prostě jen jet krajinou, skoro bezcílně, aniž by mě tlačil čas nebo abych musela později něco psát. Ale i tak je toho hodně k objevování.

V Nových Mitrovicích na jih od Plzně právě kostelní zvony zvou na nedělní bohoslužbu.

Barokní kostel svatého Jana Nepomuckého v Nových Mitrovicích

Farář přijel na mopedu.

Pohled do slavnostně ozdobeného barokního interiéru kostela

V Kasejovicích, městečku několik kilometrů dál na jih, ukazatel upozorňuje na židovský hřbitov: To přece nelze ignorovat.

Prastaré, dnes už bezejmenné pomníky na židovském hřbitově v Kasejovicích, který byl založen už v 17. století.

 

Vedle pomníků s nápisy v hebrejštině, které zůstanou pro většinu lidí nesrozumitelné, je tady v Kasejovicích jeden pomník s německy psaným nápisem

A podle barev v krajině poznávám, kolik času už uplynulo od mého příjezdu.

Zářivé žluti řepkových polí na jaře ustoupilo jemnému, zlatavé žluti letních polím s obilím.

Na úpatí Šumavy

Veselý hřbitov

Krásný hřbitov. Ukřižovaní, kteří masově a jako chudáci žádají o pomoc a toužebně vztahují ruce k nebi. Tento obraz se mi zapsal do paměti, když jsem dnes – cestou z Dobré Vody u Hartmanic s jedinečným skleněným oltářem v kostele svatého Vintíře – – 

Kristovo ukřižování …

… světci …

… a scéna zvěstování na jedinečném skleněném oltáři, který vytvořila česká umělkyně tvořící na sklo Vladěna Tesařová v roce 2001 pro kostel svatého Vintíře v Dobré Vodě.

jsem navštívila vesničku Javornou na Šumavě. Vlastně jsem jen chtěla jít po stopách svého strýce, kněze Adolfa Rudyho. Adolphus Rudy – tak se jmenuje podle archívního dokumentu, který mi vicekancléř a archivář budějovického biskupství laskavě oskenoval a poslal emailem. Obsahuje následující záznam: „ Seewiesen, administrator interc. 1. maji – 30. novembr. 1926“. Ve věku 32 let můj strýc tedy několik měsíců sloužil jako duchovní v Seewiesenu, česky Javorná na Šumavě, již od Klatov, na úpatí Šumavy.

Ve vesnici se spousta domů zrekonstruovalo, barokní kostel svaté Anny, která je částečně obložen dřevem, je v dobrém stavu. Ve chvíli, kdy vstoupím na hřbitov, velký úžas. Pár těžkých mramorových pomníků s českými jmény. Jinak ale všude po prostranství roztroušené železné kříže. Kristus na kříži. V několikanásobném provedení. Nečekaně působivé.

Ukřižovaní na hřbitově v Javorné na Šumavě

Co tento bizarní dojem ještě posiluje a kříže zbavuje jejich hlavního poslání – sdělení „memento-mori“, je to, že na většině pomníků chybí jména. Jistě to byla německá jména, jména kdysi německy mluvících obyvatel vesnice Seewiesen, která se nacházela na křížích, pak ale padla za oběť času nebo nechuti nyní českých obyvatel uctít něčí památku.

Samým úžasem z tohoto lesíka plného křížů jsem je zapomněla spočítat: dle mého skromného odhadu jich tu je určitě čtyřicet, padesát. Na maličkém hřbitově v maličké vesnici. Musely být vyrobeny v nějaké sériové produkci, ale pomalované jsou různě podle přání majitele hrobu. Jakkoli nesmyslné tyto bezejmenné kříže na neudržovaných, zchátralých, částečně již nečitelných hrobech mohou být – dávají nám najevo, že ne všechno „německé“ místními Čechy bylo vymýceno. Což mě hřeje na srdci. Stejně jako tihle multiplikovaní ukřižovaní. Člověku se až na ústa dere úsměv, otázkou ale je, jestli se to na hřbitově při pohledu na mrtvé vůbec smí. Já jsem se usmála, v zákrytu fotoaparátu, který držím před obličejem. Jediná žena, která tu na hřbitově je, si toho určitě nevšimla. Kristus ale ano. On je ale, jak víme, tolerantní, takže ho to nikterak nepohoršilo.

Dřevěná fasáda kostela svaté Anny v Javorné na Šumavě

Český fotograf vzbuzuje pozornost

Lukáš Houdek a jeho tvorba

Jung, aber schon weltberühmt: der tschechische Fotograf Lukáš Houdek

Hanba mu! Jak se jenom mohl odvážit, tenhle ani ne třicetiletej českej floutek, svým spoluobčanům dát před oči všechny ty ohavnosti, ke kterým došlo během vyhnání Němců po druhé světové válce? S jakou odvahou je světu ukazuje? Veřejně tematizovat něco, co sami dlouho zamlčovali a skrývali jako tabu: že v létě 1945 (a to je jen pár příkladů) v Mirošově u Rokycan bylo zabito několik desítek válečných zajatců a byli vhozeni do masového hrobu v zámeckém parku, že v červnu 1945 v Domažlicích bylo kolem 120 českých Němců úhrnně popraveno a pohřbeno na smetišti, že v červnu 1945 v Žatci došlo k masového znásilňování německých žen a dětí?

Tím, komu by měla bát hanba, je Lukáš Houdek, český fotograf, narozený v roce 1984 ve Stříbře. A takové nadávky se šířily tiskem, když v roce 2012 prezentoval svůj první projekt věnovaný tématu odsunu Němců: „Umění zabíjet“, následované „Uměním dosídlit“, „Odložené životy“ a „Musíš zapomenout na Johanna“.

Scéna z fotografického projektu „Umění zabíjet“

Scéna z fotografického projektu „Umění dosídlit“

Tři scény z fotografického projektu „Musíš zapomenout na Johanna“

Lukáš Houdek nejdříve provádí důkladné rešerše v archívech, hovoří s očitými svědky a teprve pak se pouští do práce: fotografuje (většinou s barbínami) inscenované obrazy a slaměné panenky oblečené do pravých sudetoněmeckých krojů, portrétuje mrtvé na zchátralých, kdysi německých hřbitovech v dnešním Česku a dohledává si jejich minulost. Vždy to bývají černobílé fotografie, které obsaženou ireálnou úzkost ještě umocňují.

Instalace „Odložené životy“ v hornofalckém klášteru Speinshart

Zatímco v Česku (ale ne od všech svých spoluobčanů) byl kritizován, v cizině hned za svůj první projekt týkající se odsunu sklidil obrovské komplimenty. Měl výstavy v Německu, ale také v Itálie, které měly velký ohlas: je jedním z mladé generace Čechů, kteří před tím, co se v minulosti stalo – na jedné i na druhé straně – nezavírají oči a chtějí vědět, poznávat, pochopit. A v současné době jdou jeho práce na rvačku i v českých městech.

Tématu odsunu, jak Češi nucené vysídlení českých Němců označují, už Lukáš Houdek jen tak neunikne. Plánuje nový, interaktivní fotoprojekt, při kterém opět vychází ze starých fotografií, které – stejně jako internetoví a facebookoví nadšenci dneška – společně blogují. Nikdy jej neopouští ani ironie, kousavá ironie, která se stává sarkasmem, ale je používaná velmi citlivě. Neboť Lukáš je laskavý, milý mladý muž. A velký fotograf.

A tak se můžeme těšit na jeho další projekt, kterým se od tématu odsunu a Lukášovy vlasti vzdálíme jinam. Detaily jsou – to prý mám sdělit – ještě top secret. Ve skutečnosti ale Lukáš už přesně ví, jakým směrem se tato práce bude ubírat. Neboť jinak by to nebyl on: žádný zuřivý reportér, nýbrž fotografický umělec, který postupuje opatrně a rozvážně a jeho projekty bývají pokaždé velmi promyšlené. Fantazie ano, ale nikoli improvizace.

Co se jeho dalšího plánu týká, o kterém mi vyprávěl během našeho krátkého prvního setkání pro tříletém mailování, si nejsem jistá, jestli to myslel vážně nebo ne: organizovaná cesta autobusem z Nového stříbra (Stříbro se do roku 1945 německy jmenovalo Mies a do domů po vyhnaných českých Němcích se v padesátých letech nastěhovali Češi) do Německa za jeho někdejšími obyvateli. Podívat se na jejich domy – stejně jako někdejší obyvatelé Stříbra znovu a znovu přijíždějí, aby se podívali na své někdejší příbytky.

Lukášovi Houdkovi a jeho úmyslům upřímně rozumím, obdivuji jeho fotografický um a citlivost, s níž dokáže pojednávat ožehavá témata: před tématem odsunu Němců se ve svých pracích zabýval problematikou Romů a také LGBT komunit. Ale v jednom s ním nesouhlasím: Koprovku miluju. On ne.

http://www.houdeklukas.com

 Moji andělé strážní

Dnes: Tereza Svášková

Je na tom stejně já: miluje svoje rodné město, přestože na ně nemá žádné vzpomínky. Stejně jako já. V mém případě jde o Trutnov, ona se roku 1989 narodila v Liberci (kdysi nazývaném Reichenberg). Bylo mi pět, když jsem musela opustit svoji vlast. Když jí byl rok, přestěhovala se její rodina do Lázní Toušeň, městysu u Prahy, kde vyrůstala. Brzy ale hledala něco většího, dalšího. Za studiem šla do Plzně, absolvovala tu středovýchodní studia na Západočeské univerzitě. A naučila se arabsky. Tak dobře, že působila jako překladatelka z arabštiny do češtiny, a to s takovým nadšením, že se stala vedoucí každoročního Festivalu arabské kultury v Plzni. A to jí ještě ani nebylo 25 let.

Tereza Svášková

Tereza Svášková – o níž je řeč – je v tomto roce zodpovědná za OPEN A.i.R. v rámci programu Plzeň2015: stará se o umělce a umělkyně – tanečníky, malíře, sochaře, spisovatele a jejich ženské protějšky –, kteří v Plzni na pozvání hlavního kulturního města Evropy pobývají.

Také mně od mého příjezdu v dubnu pomáhá se vším možným: s organizací schůzek, opatřováním kontaktů a sháněním vstupenek, dává mi různé rady a tipy ohledně zajímavých akcí.

Pro tak mladou manažerku to jistě není úplně lehké. Svoji práci ale vykonává neúnavně a velmi pečlivě. Občas si říkám, jestli vůbec spí. Pořád působí uvolněně a vyrovnaně. A navíc je neustále připravená plnit přání a potřeby svých svěřenců.

Terezo, přeji ti v životě hodně úspěchů! Zasloužíš si je, protože bojuješ, aniž bys působila bojovně.

Výstava k odsouzení a upálení Jana Husa i v Plzni

„V roce 1415 a 600 let poté“

Na podstavci pomníku, obklopen temnými mračny, se ke kostelu ostentativně obrací zády. Ostentativně vyzývavě? Tak by se mistr Jan Hus – neboť mu je tento monument věnován – vůči církvi zachovat nechtěl.

Pomník Jana Huse v Radnici z roku 1921

Barokní kostel svatého Václava se nachází na hlavním náměstí Radnice, západoněmeckého městečka asi 20 kilometrů severovýchodně od Plzně. Už v roce 1921, tedy vlastně během krátké doby po zániku habsburské monarchie a po založení první Československé republiky, občané Radnice věnovali peníze na pomník Jana Huse. Neboť tento český kazatel a reformátor narozený kolem roku 1369 se v 19. a 20. století stal symbolem proti okupování bouřících se, vlasteneckých Čechů. Což by pravděpodobně vůbec nechtěl. Jistě, kázal česky a pranýřoval nešvary v církvi, jejíž nejvyšší úřad byl převážně v německých rukou. Také – za což by mu dnešní žáci českého jazyka nejspíš nepoděkovali – v mu připisovaném traktátu „De orthographica bohemica“ k českým písmenům dopsal diakritická znaménka.

Husovi, asi sto let před Martinem Lutherem, šlo o to modernizovat a zlepšit poněkud zkostnatělou, zaostalou církev, která byla morálně ne zrovna bez poskvrnky. Dostal se u toho mezi dva mlýnské kameny, mezi papeže a vzdoropapeži, církví a královstvím – jeho život a působení je ovšem nemožné popsat jen pár slovy – a 6. července 1415 byl během kostnického koncilu odsouzen ke smrti upálením.

Jan Hus na hranici, obraz z roku 1484/85 ze Spiezské kroniky

Už na začátku dvacátých let 20. století byl 6. červenec v Česku (v tehdejším Československu) vyhlášen státním svátkem. Letos je pak 600. výročí smrti křesťanského teologa dnem, kdy se po celém světě jeho odkaz připomíná výstavami, přednáškami, konferencemi, divadelními hrami, zfilmováními a tak dále.

I v Plzni lze navštívit výstavu Jana Husa, respektive výstavu převzatou z muzeí zabývajících se Husem v Kostnici a Táboře. V Muzeu církevního umění v někdejším františkánském klášteře je až do 31. července k vidění 14 tabulí k historickému kontextu, ale i životu a působení Jana Huse, doplněné o exponáty Západočeského muzea v Plzni.

Pohled na gotickou křížovou cestu někdejšího františkánského kláštera v Plzni, které je dnes Muzeem církevního umění a do konce července tu probíhá výstava „Jan Hus v roce 1415 a 600 let poté“

Velmi poučná výstava – s jedním zábavným detailem: v roce 1922 město Kostnice, kde byl Jan Hus upálen, vydalo nouzové bankovky v různé hodnotě. Na stomarkové bankovce stálo: „Ó Huse, za svoji víru / zemřel bys dnes v míru / neboť skrze bídnou lichvy lest / dřevo příliš drahé jest.“ K čemu všemu historickou událost nelze využít!

600. výročí smrti sem, 600. výročí tam – k rehabilitaci reformátora Jana Huse, který byl prohlášen za kacíře, ze strany katolické církve stále nedošlo. Ale lze už zaznamenat první náznaky toho, že se něco mění: papež František nedávno v Římě sloužil svátost smíření, společně s církevními zástupci z České republiky. Byl tam i plzeňský biskup František Radkovský. Zdá se, že v procesu ohledně spravedlivého hodnocení Jana Huse sehrává nemalou roli.

Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se socha Jana Husa v Radnici opět zcela obrátí ke kostelu svatého Václava?

Pomník Jana Huse v klášteře ve městečku Nepomuk upomíná na rok 1925, kdy byl 6. červenec vyhlášen státním svátkem.

  

Ještě jedna poznámka na konec:

Na (dnes) českém prezidentském praporu od dob Tomáše Garrigue Masaryka, který byl československým prezidentem od roku 1918 do roku 1935, lze číst Husova slova „Pravda vítězí“. To ovšem není úplný citát, ve skutečnosti zní: „Pravda Páně vítězí“. Malý, ale jistě ne zcela bezvýznamný rozdíl. Neboť tento „Pán“ bývá v Česku z veřejného, soukromého života dodnes rád vyháněn.

www.zcm.cz

(Západočeské muzeum v Plzni / Muzeum církevního umění plzeňské diecéze)

Úmrtí jednoho dobrodince

Zemřel Nicholas Winton

Od té doby, co působím jako městská kronikářka v Plzni, se mi to stává neustále: témata se různě dotýkají, rozšiřují, uzavírají. Včera jsem zrovna dokončila příspěvek o židovských klientech Adolfa Loose. A dnes čtu ve zprávách Radia Prag připravených Martinou Schneibergovou: „Ve věku 106 let ve středu 1. července zemřel Sir Nicholas Winton, který krátce před vypuknutím druhé světové války před jistou smrtí zachránil více než 650 československých židovských dětí. […] V letech 1938 a 1939 se Wintonovi podařilo stovky židovských dětí převézt z protektorátu do Londýna. Organizoval pro tyto účely speciální vlaky pro děti a později i adoptivní rodiče ve Velké Británii …“

Nicholas Winton (1909–2015)

A tak příspěvek věnovaný Janu Husovi, na kterém právě pracuji, nechávám stranou a hledám v internetu. A s jakým výsledkem? Mezi židovskými dětmi z Plzně, které Nicholas Winton zachránil, byla také Eva Brummelová, která se narodila 20. června 1923. Navštěvovala gymnázium na Mikulášském náměstí, u stejnojmenného hřbitova, který jsem navštívila. Se svými spolužáky a spolužačkami – mezi nimiž byli i další spolužáci židovského původu, z nichž někteří zahynuli ve vyhlazovacích táborech a někteří přežili – spoustu hodin strávila v Brummelovic domě, o kterém jsem psala ve svém posledním příspěvku.

Eva Brummelová, která se narodila roku 1923 v Plzni a později ji zachránil Nicholas Winton

A kdo ví, kolik dalších souvislostí by se ještě dalo najít. Ale pro dnešek jen tyto informace. Ty mě přivádějí k dalšímu „Spravedlivému mezi národy“ (tento titul je nejvyšším vyznamenáním, které se v Izraeli uděluje), který je důležitý pro obce v plzeňském regionu: Přemysl Pitter, takový trochu „český Schindler“, o kterém jsem už také hodně rešeršovala a nasbírala spoustu materiálu. Roku 1938 ve svém letním domě v Mýtu asi 20 kilometrů od Plzně ubytoval děti z pronásledovaných židovských a antifašistických německých rodin a tím je zachránil. Jemu se budu věnovat zase někdy příště.

www.radio.cz