Náhrobní kameny a klepací kamínky

 

Na židovském hřbitově ve Spáleném Poříčí

Židovský hřbitov

V Plzni se chci zaměřit na tři menšiny: Němce, Romy a Židy. O plzeňských Němcích a Romech už byla trochu řeč v minulém blogu. Tentokrát přichází na řadu Židé. Koncem 19. století byli – po úplném zrovnoprávnění přibližně v polovině století – tak zámožní a vlivní, že si mohli dovolit v Plzni postavit obrovskou budovu: dominantu města, která působí svými dvěma věžemi a maurským způsobem stavby podivně cizokrajně – Velkou synagogu. Včera jsem ji chtěla navštívit, ale nešlo to, protože jsem s sebou měla svého malého pejska. Pochopitelně.

Ale četla jsem o židovském hřbitově ve Spáleném Poříčí, městečku nedaleko Plzně jihovýchodním směrem. Byl to hezký den plný jara a všechno volalo po tom podniknout výlet za město.

Císařská vojska, která sem na počátku třicetileté války převelel polní maršál Charles Bonaventura de Longueval, hrabě de Bucquoy, dostala roku 1620 od císaře Ferdinanda II. po vítězství na Bílé hoře u Prahy značný majetek a právo k pálení. Toho využili bez zbytku. A to i právě v Poříčí v Čechách, které proto nese název Spálené Poříčí, německými Čechy nazývané Brennporitschen.

Zničenou vesnici brzy osídlili i Židé. Tady, v rámci znovuobnovy, byli ti, kteří jinak bývají vyčleňováni, vítaní. Přišla jich spousta, řemeslníci a handlíři, židovská obec si tedy brzy mohla dovolit postavit synagogu. A od roku 1670 tu je i tento hřbitov.

Ve Spáleném Poříčí jsou dnes místní na svůj židovský hřbitov pyšní. I milý Václav, který tu žije. V hospodě nám svojí lámanou němčinou přeložil jídelníček, zdůraznil především ceny, které mu – 80 korun (asi 3 eura) za masité jídlo – připadají přemrštěné. Pivo nás zaplatit nenechal. Prý je to „jeho věc“, vysvětlil nám a doprovodil nás na židovský hřbitov na kraji města. Místo s neuvěřitelnou atmosférou, kde je asi 200 náhrobních kamenů.

Poslední židovský pohřeb tu proběhl v roce 1937. Když vypukla druhá světová válka, v městečku už žilo jen málo Židů, osm mužů, kteří nepřežili pobyt v koncentračním táboře, a dvě ženy, které po válce odešli za hranice. Roku 1946 byla místní synagoga stržena. Žádní Židé už tu nežili. Ale hřbitov je navštěvovaný dodnes. Nejen turisty, kteří si chtějí vyfotit fotogenické pomníky porostlé mechem a popsané židovským písmem. Ale očividně sem dodnes jezdí i Židé. Kdo jiný by na náhrobní kameny křivé stářím položil ty malé kamínky? Říkají se jim dofek, takzvané klepací kamínky, které Židé při návštěvě hřbitova na pomníku nechávají. Pozdrav mrtvým? Upomínka na minulost, kdy židovský národ žil v poušti (a umíral) a nahromaděnými kameny své hroby chránil před lupiči a mrchožrouty? Nebo prostě ozdoba hrobu: trvalé kameny místo květin, které odkvetou? Nad původem a významem těchto kamenů si historici už dlouho lámou hlavu a hledají racionální vysvětlení. Kamínky nadále zůstávají záhadou a mají magický nádech.

Staré pomníky na židovském hřbitově ve Spáleném Poříčí