Konečně na místě

 

Hlavičky andělíčků, co přinášejí štěstí

Pro jistotu jsem se dotkla každé z nich, 29 pozlacených hlaviček andělů strážných, kteří se na mě dívají z mříže u scény kladení do hrobu na východní straně plzeňské katedrály svatého Bartoloměje: jedni se líbezně usmívají, jiní se tváří vážně a vznešeně jako románské minisošky, další zase skepticky a rozvážně, jako by uměli číst moje nejtajnější myšlenky. A nebyla jsem jediná, kdo se sáhnutím na andílka snažil opatřit si trochu štěstí. Jedna z hlaviček už je tak omakaná, že ztratila původní zlatý nátěr. Tolik je těch, co touží po štěstí. Nejen v Plzni.

Tři z 29 andělských hlaviček u katedrály svatého Bartoloměje

Tak jsem tady. Konečně. Šťastná, ale ještě ne úplně hladce. Než se dám do práce, je ještě potřeba vyřídit pár věcí. K psaní a rešeršování jsem se ještě tak úplně nedostala, ale k focení ano. Tady moje první dojmy zaznamenané na fotografiích.

První procházka, v den příjezdu, vedla samozřejmě přes obrovské Náměstí Republiky, nacházející se v srdci starého města.

Katedrála svatého Bartoloměje na Náměstí Republiky v Plzni v noci

Potom jsem absolvovala několik dalších procházek křížem krážem městem, kolem a přes hlavní náměstí, kde jsou fascinující fasády domů z několika století, morový sloup a také tři supermoderní zlaté studny …

Různorodé fasády domů na hlavním náměstí

Morový sloup ze 17. století

Jedna ze tří supermoderních zlatých studní na hlavním náměstí

… a také 293 (nebo 298?) schodů na vyhlídkovou terasu katedrály svého Bartoloměje …

Výhled ze 103 metrů vysoké věže katedrály svatého Bartoloměje na radnici (vlevo)

… a přes hlavní náměstí až k Velké synagoze …

Velká synogoga

… směrem ke starému Městskému divadlu …

Městské divadlo (na fotografii je vstupní portál) nese jméno českého dramatika Josefa Kajetána Tyla (1808–1865), který v Plzni zemřel.

… a k Novému divadlu

Nové divadlo bylo zprovozněno na podzim roku 2014.

… a do zeleně na ulici Pallově, kde děti (a dospělé) obšťastňují pestrobarevné kreatury.

Taky jsem tu měla pár setkání:

s Helmutem Winterem, plzeňským Němcem, který naproti mně seděl při mém první obědě v tradičním pohostinství U Salzmannů, pili jsme pivo a brzy mi toho řekne víc o Němcích v Plzni a okolí,

Helmut Winter v hostinci U Salzmannů

s romským pouličním muzikantem, se kterým jsem bez problému pohovořila romsky.

Rumunsko romský muzikant v plzeňském starém městě

Tady v Plzni, která dalších pět měsíců bude mým domovem, toho na mě čeká nekonečně mnoho! A už se tu cítím skoro jako doma. Brzo si tady najdu svoji oblíbenou kavárnu, stejně jako u Jolandy a Artan doma v Pergine Valsugana. Dopoledne si tam dám espresso a odpoledne turka. I jízdu autem v centru města, které je plné matoucích jednosměrek, už zvládám dobře. Hodně se toho staví a zkrášluje (doufejme že včas pro příliv turistů, které Plzeň jako Evropské hlavní město kultury 2015 očekává), tu a tam lze přehlédnout zákaz vjezdu, aniž by hned člověk dostal od policajtů za uši. I to patří k příjemným stránkám letošního hlavního města kultury.