Domov můj? Meine Heimat?

„Kde domov můj“ – „Wo ist meine Heimat?“

Dnes to bude trochu delší vyprávění, které se netýká jen Plzně a místní neuvěřitelně rozmanité kulturní scény v rámci Evropského města kultury 2015. Všechno to ale začalo právě tady, v západočeské metropoli.

Tady v Plzni Josefa Kajetána Tyla, alespoň podle jména, (skoro) všichni znají. Je po něm pojmenované „staré“ Velké divadlo, obrovská neorenesanční stavba na okraji starého města.

Památník Josefa Kajetána Tyla před plzeňským Velkým divadlem, které nese jméno českého herce a dramatika

Kdyby soutěž na stavbu městského divadla vypsanou koncem 19. století vyhrál rakouský architekt Josef Hoffmann narozený v Brtnici/Pirnitzu, pravděpodobně by tato budova nebyla tak monumentální a pompézní. V soutěži nakonec nevyhrál německy mluvící Hoffmann, známý svými puristickými jednoduchými stavbami, ale česky mluvící Antonín Balšánek, který vsázel spíše na impozantní reprezentativní stavby. Byla to ale opravdu jen otázka stavebního stylu? Nebo možná jistou roli sehrály i národní živly? Malé národy se v obrovském kotlíku dunajské monarchie během druhé poloviny 19. století jak známo snažily obrodit vlastní kulturu a tradici. A Češi v tom rozhodně nebyli pozadu.

Velké městské divadlo bylo každopádně otevřeno roku 1902, po tříleté stavbě: a to operou „Libuše“ Bedřicha Smetany. Stejně jako 21 let předtím pražské Národní divadlo. Rozhodně to nebylo žádné náhodné rozhodnutí: Princezna Libuše je považovaná za legendární pramatku Přemyslovců, kteří v Čechách vládli ve středověku bezmála 400 let, než se k moci dostali Lucemburkové.

Plzeňské Velké městské divadlo bylo poté, jak již bylo řečeno, pojmenováno po Josefu Kajetánovi Tylovi. Zemřel v Plzni v roce 1865, kočovná divadelní skupina, putující po Čechách, jejímž byl členem, tu zrovna hostovala. Bylo mu teprve 48 let, byl chudý a nemocný a byl otcem šesti dětí, dvou dcer a čtyř synů (sedmé dítě se narodilo měsíc po Tylově smrti). Takže takový celkem normální příběh? Ne, celkem normální, ale úplně obyčejný taky není. Tylův životní příběh má pozadí, o kterém se moc neví, ale které by dnes plnilo titulní strany bulvárních plátků: Po několika letech bezdětného manželství s herečkou Magdalenou Forchheimovou se Josef Kajetán Tyl zamiloval do její sestry, která byla o 21 let mladší, a požádal ji, aby s nimi bydlela. Domácnost dvou sester a jednoho muže zřejmě fungovala, protože Magdalena se nenechala rozvést a Josef Kajetán a Anna na svět přivedli spoustu dětí: během dvanácti let jich měli sedm.

Josef Kajetán Tyl na litografii Jana Vilímka

Češi by pro tehdejší časy skandální „manželství ve třech“ určitě neměli takové pochopení, kdyby se Tyl mezitím nestal symbolem českého národního sebevědomí. V roce 1834 byla v Praze uvedena premiéra jeho hry „Fidlovačka“, k níž hudbu napsal český kapelník František Škroup. Divadelní hra nebyla zrovna trhákem, ale jedna z písní z této hry Čechům svojí povznášející melodií učarovala: „Kde domov můj?“ – „Wo ist meine Heimat?“ Píseň o domově, v níž se zpívá zurčení vody a šumění lesů a Čechy se popisují jako ráj na zemi, se hned po první světové válce v nově založeném Československu stala státní hymnou a dodnes je hymnou českou (dojemně a nezapomenutelně přednesenou při slavnostním státním pohřbu českého exprezidenta Václava Havla v prosinci 2011 v pražském chrámu svatého Víta).

Nejen Plzeňané, ale všichni Češi mají tedy o Josefu Kajetánu Tylovi mnohem serióznější představu, netuší, že to byl neklidný kočovný herec a přelétavý lamač srdcí – i přesto, že jej soužilo množství nemocí, které zapříčinily jeho předčasné úmrtí, byl to velmi dobře vypadající muž.

Česká národní hymna, s textem Josefa Kajetána Tyla a s hudbou Františka Škroupa

Národní hymna, jejíž slova Tyl napsal, se směla až do roku 1938 zpívat i německy: „Wo ist mein Heim? / Mein Vaterland?!“ zpívali němečtí Češi, „Kde domov můj? Kde domov můj?“, dva opakující se řádky, rétorická otázka Čechů. Proč taková divergence? Ach, tahle věčná a znovu a znovu kladená otázka týkající se rozdílu mezi „domovem“ a vlastí“.

„Co pro vás znamená 'domov'?“ ptají se mě často čtenáři na čteních z mé knihy „Čechy tam a zpátky“. Někdy si vypomůžu nabubřelými citáty – „Domov není místo, ale pocit“, „Domov je místo, kde vás pustí dovnitř, když se odněkud vrátíte“ –, jindy, když bývá atmosféra komornější a intimnější, popisuju svoji představu „domova“: že je to pro mě místo, kde chci všechny obejmout, kde ani ve tmě nemám strach, kde se prostě cítím příjemně. Domov můj – to je tam, kde jsem doma. A s „vlastí“ (německy „Vaterland“), která evokuje vlajky, rétorické projevy a (někdy taky bohužel) nacionální zarputilost, domov nemá nic společného.

Dnes jsem vám vyprávěla příběh, který toho s Plzní možná nemá mnoho společného, zato ale s mými českými kořeny, s mým hledáním domova. A s Plzní přece jenom taky: Když jdu po Náměstí republiky nebo na výstavě Ateliér Jiřího Trnky vidím krásný, plný, měkký český obličej Jiří Trnky, tvůrce animovaných filmů, který se narodil v Plzni, když projíždím lehce zvlněnou krajinou v okolí Plzně a si pro sebe zpívám melodii z čtvrté části „Z českých luhů a hájů“ z cyklu „Má vlast“ Bedřicha Smetany, jedním jsem si jistá: Tady je domov můj. Ale není to moje vlast.