28. filmový festival Finále Plzeň

Kousek Vídně v Měšťanské besedě

Vlastně jsem se jen chtěla podívat do Měšťanské besedy na Kopeckého sadech a dopřát si u toho dobrou kávu. V Měšťanské besedě, která byla postavena roku 1901 podle návrhu českého architekta Aloise Čenského, totiž prý mají nejlepší kávu ve městě. A tu si jakožto fanatická milovnice kávy nechci nechat ujít. Ale na jedno jsem připravená nebyla: že se vnořím do té nejkrásnější atmosféry vídeňské kavárny. Kavárna je čistě secesní, za časů monarchie musela být opravdovým skvostem, což tu doznívá i dnes – lustry, dřevěné obložení a milostné malby na stěnách. Vídeň tedy měla svůj dosah až sem do západních Čech. Alespoň svým způsobem požitkářským života.

Atmosféra vídeňské kavárny …

… nesoucí název Měšťanská besedaMěšťanská beseda

Na začátku 20. století se tu scházela „dobrá“ plzeňská společnost, dnes tu hosté v ležérním nedbalém oblečení přicházejí a odcházejí, vystupují nenuceně i před fotoaparátem a kamerou (a natočí si i mého psa Zampu). Tady, na tradičním místě setkávání plzeňských občanů, probíhá do 2. května 28. ročník filmového festivalu Finále, na kterém své hrané a dokumentární filmy prezentují čeští a slovenští filmové režiséři. Česko a Slovensko se tak zase jednou spojily.

Český fotograf Karel Slach (vlevo) a slovenský režisér Robert Kirchhoff

Se dvěma z nich tu pohovořím: s českým fotografem Karlem Slachem a slovenským režisérem (na festivalu je členem poroty) Robertem Kirchhoffem. „Plzeň, evropské hlavní město kultury?“ ptám se ho. „Jojo,“ říká Kirchhoff (a i přestože má německé jméno, musíme spolu mluvit anglicky), „tady jsme přece v Evropě a Plzeň tak navždy dostane elán. Všiml jsem si toho i v Košicích (poznámka: východoslovenské město Košice/Kaschau bylo v roce 2013 evropským hlavním městem kultury). Lidé tam získali nové sebevědomí, znovu objevili svoji identitu. A to se určitě stane i v Plzni,“ vysvětluje Kirchhoff. „Plzeň se zbaví té nálepky, že 'tu mají jen pivo' a ukáže světu, že je mnohem víc než jen to. Několik let jsem tu nebyl a musím říct, že se tu toho hodně změnilo a že se město kulturně hodně otevřelo.“

Oba už musí jít, ale předtím mi ještě Robert Kirchhoff daruje skicu Karla Slacha, kterou mi nakreslil do mého poznámkového bloku: tvář dobromyslně se usmívajícího Čecha.

Venku na plzeňských ulicích a náměstích mezitím panuje tréma. Západočeské město se nadšeně připravuje na 70. výročí osvobození americkými vojsky 5. května 1945. A od 1. do 6. května bude město přetékat: oficiálními ceremoniemi, vojenskými přehlídkami, vzpomínkovými slavnostmi, lidmi.

Nadšené plakáty ke „Dni osvobození“

 

A můj pes Zampa čeká před starou synagogou.

Tři zlaté kašny

Na cestě k modernímu městu

Ráda bych je vyfotila v plné akci. Jenže třem kašnám na Náměstí Republiky v Plzni dodnes chybí něco (životně) důležitého: voda. Možná za tím bude strach, že se po několika skoro letních dnech zase ochladí a voda by mohla zamrznout? Kdo ví? Takový velbloud je jakožto pouštní zvíře na dlouhodobou žízeň zvyklý, pes respektive chrtice ale už musí být hodně žíznivý, a jak to mají se žízní andělé, netuším. Neboť tři kašny, které když svítí slunce, se krásně lesknou a třpytí, představují – ve velmi abstraktně esenciálních tvarech – právě velblouda, chrtici a anděla.

„Anděl“

Upřímně řečeno – a můžete mě klidně považovat za omezence –, když jsem se na Náměstí Republiky ocitla poprvé, učarovaly mi spíše tyhle moderní instalace než starobylý gotický kostel svatého Bartoloměje. Jistě, plzeňská katedrála na hlavním náměstí zaujímá prominentní místo, „krásná madona“ uvnitř se tváří líbezně, hlavy andělíčků venku po stranách (viz můj předchozí blog) slibují štěstí a bezstarostnost a věž je se svými 103 (ne: 102,26) metry největší v zemi (Čechy). Ale to nejhezčí tady – Plzeňané mi můj názor prominou – není kostel. Což ovšem novomanželům oddaným na nedaleké radnici nebrání v tom, aby před ní nezapózovali pro své obligátní svatební fotografie.

Na pokrytí tří dodnes žíznivých studní prý byly použity tři čtvrtě kila zlata ve formě nejjemnějších fólií. Cena použitého zlata ale nebyla důvodem toho, proč město z počátku z návrhu Ondřeje Císlera, který roku 2004 vyhrál vypsanou soutěž, nebylo nadšené. Teprve v roce 2010, kdy mezinárodní porota město Plzeň jmenovala evropským hlavním městem kultury 2015, projekt rychle vytáhli z šuplíku konzervativismu a realizovali: aby se světu ukázalo, že Plzeň – v rámci motta „Open up“ – je otevřené město, které se dívá dopředu.

Architekta Ondřeje Císlera žijícího v Praze mimochodem při navrhování stylizovaných kreací inspiroval plzeňský znak města, ve kterém figurují právě tyto tři postavičky: chrtice má symbolizovat věrnost králi a církvi (revolucionářství tu nebylo na denním pořádku), velbloud připomíná epizodu z nevydařeného obléhání města husity v 15. století (opět věrnost k dominantní církvi), anděla do erbu daroval městu Plzni papež Řehoř XIII. v 16. století. Tehdy právě proběhl tridentský koncil zabývající se otázkami reformace a především jezuité jakožto šiřitelé katolicky upevněných otázek víry prosazovali nový plamenný kult andělů.

Tak, dnes tedy trochu něco o historii města.

 

Kolem nohou „chrtice“ se děti rády schovávají a dovádějí.

Bavory v Plzni

Přátelství překračující hranice

Dnes jsem nevěřila svým očím. Během několika hodin se plzeňské hlavní náměstí, které je normálně korzem, hřištěm (bez trávy) a místem ke slunění místních, proměnilo v pivní zahrádku (bez trávy a stromů). Včetně dřevěných stolů a lavic, tak jako tomu bývá v bavorských venkovních pivnicích. A všude se mluvilo bavorsky, nejrůznějšími východobavorskými variantami.

Obléhání plzeňského Náměstí Republiky Bavořany různého věku a příjezd obrovského draka-robota Fanny z Furthu im Wald, který plivá a chrlí oheň (scéna jako vystřižená z Jurského parku) byly zábavným zakončením Bavorských kulturních dnů, během kterých západočeské město celý týden zakoušelo jihoněmeckou kulturu všech možných forem.

 

Drak Fanny z Furthu im Wald je největší chodící robot na světě. Zde ta obluda stojí před pastelovými fasadámi na plzeňském hlavním náměstí

Došlo k setkání českých a bavorských učňovských škol, konal se Česko-bavorský den základních uměleckých škol, ve Velké synagoze s báječnou akustikou vystoupil sbor Regensburger Domspatzen, probíhaly koncerty, filmové večery a taneční představení bavorských i českých umělců a skupin. Z přeplněné katedrály zněla kázání v němčině a češtině, ve kterých se hovořilo o mostech, sousedství a Evropě. A na překvapených, zvědavých zúčastněných Plzeňanech bylo vidět, že to nejsou žádná prázdná slova. Tady v Plzni se po celý týden budovaly mosty a upevňovaly sousedské vztahy.

Literárním vrcholem bavorského týdne byla prezentace knihy unterwegs/cestou*: Deset východobavorských a západočeských spisovatelů napsalo krátké prozaické texty na téma „na cestě“, „putování vnitřními a vnějšími krajinami“ – jak se píše v předmluvě. Některé povídky se odehrávají na nereálných místech, jiné v místech překračujících hranice mezi Bavorami a Čechami.

 

Pět autorek prozaické antologie unterwegs/cestou. Zleva doprava: Jarka Málková, Carola Kupfer, Tamara Kopřivová, Marita A. Panzer a Rolf Stemmle. Mezi nimi pozorně pózuje pes Zampa, můj věrný společník na cestách

Spisovatelka a historička Marie Špačková pocházející z nedaleké pohraniční západočeské vesnice ve svém krátkém textu, který se odehrává v roce 1990, píše o vlaku, který jede z Čech do Bavor, o rozdílné krajině na jedné a druhé straně hranic: „Blíž ke statkům se lidé z vlaku, co přijížděl z české strany, neodvážili. Na dvorech usedlostí se taky nikdo neukázal. Jedni ani druzí nevěděli, co si o sobě navzájem mají myslet. A i kdyby to věděli, nebyli by schopní to říct. Navzájem pro sebe zůstávali němí.“ Naštěstí se toho od roku 1990, po sametové revoluci v roce 1989, hodně změnilo. Dnes se společně mluví, zpívá, hraje, tančí a popíjí (dobré, pěnící pivo, které tu milují obyvatelé obou stran hranice): Bavorské kulturní dny jsou významným znamením toho, že Západočeši a Bavořané, potažmo Češi a Němci spolu už zase dokážou mluvit.

* Verband deutscher Schriftsteller, Regionalgruppe Ostbayern (Hg.), unterwegs. Geschichten aus Westböhmen und Ostbayern/cestou. Příběhy z východního Bavorska a západních Čech, Regensburg: Verlag Friedrich Pustet 2015

Domov můj? Meine Heimat?

„Kde domov můj“ – „Wo ist meine Heimat?“

Dnes to bude trochu delší vyprávění, které se netýká jen Plzně a místní neuvěřitelně rozmanité kulturní scény v rámci Evropského města kultury 2015. Všechno to ale začalo právě tady, v západočeské metropoli.

Tady v Plzni Josefa Kajetána Tyla, alespoň podle jména, (skoro) všichni znají. Je po něm pojmenované „staré“ Velké divadlo, obrovská neorenesanční stavba na okraji starého města.

Památník Josefa Kajetána Tyla před plzeňským Velkým divadlem, které nese jméno českého herce a dramatika

Kdyby soutěž na stavbu městského divadla vypsanou koncem 19. století vyhrál rakouský architekt Josef Hoffmann narozený v Brtnici/Pirnitzu, pravděpodobně by tato budova nebyla tak monumentální a pompézní. V soutěži nakonec nevyhrál německy mluvící Hoffmann, známý svými puristickými jednoduchými stavbami, ale česky mluvící Antonín Balšánek, který vsázel spíše na impozantní reprezentativní stavby. Byla to ale opravdu jen otázka stavebního stylu? Nebo možná jistou roli sehrály i národní živly? Malé národy se v obrovském kotlíku dunajské monarchie během druhé poloviny 19. století jak známo snažily obrodit vlastní kulturu a tradici. A Češi v tom rozhodně nebyli pozadu.

Velké městské divadlo bylo každopádně otevřeno roku 1902, po tříleté stavbě: a to operou „Libuše“ Bedřicha Smetany. Stejně jako 21 let předtím pražské Národní divadlo. Rozhodně to nebylo žádné náhodné rozhodnutí: Princezna Libuše je považovaná za legendární pramatku Přemyslovců, kteří v Čechách vládli ve středověku bezmála 400 let, než se k moci dostali Lucemburkové.

Plzeňské Velké městské divadlo bylo poté, jak již bylo řečeno, pojmenováno po Josefu Kajetánovi Tylovi. Zemřel v Plzni v roce 1865, kočovná divadelní skupina, putující po Čechách, jejímž byl členem, tu zrovna hostovala. Bylo mu teprve 48 let, byl chudý a nemocný a byl otcem šesti dětí, dvou dcer a čtyř synů (sedmé dítě se narodilo měsíc po Tylově smrti). Takže takový celkem normální příběh? Ne, celkem normální, ale úplně obyčejný taky není. Tylův životní příběh má pozadí, o kterém se moc neví, ale které by dnes plnilo titulní strany bulvárních plátků: Po několika letech bezdětného manželství s herečkou Magdalenou Forchheimovou se Josef Kajetán Tyl zamiloval do její sestry, která byla o 21 let mladší, a požádal ji, aby s nimi bydlela. Domácnost dvou sester a jednoho muže zřejmě fungovala, protože Magdalena se nenechala rozvést a Josef Kajetán a Anna na svět přivedli spoustu dětí: během dvanácti let jich měli sedm.

Josef Kajetán Tyl na litografii Jana Vilímka

Češi by pro tehdejší časy skandální „manželství ve třech“ určitě neměli takové pochopení, kdyby se Tyl mezitím nestal symbolem českého národního sebevědomí. V roce 1834 byla v Praze uvedena premiéra jeho hry „Fidlovačka“, k níž hudbu napsal český kapelník František Škroup. Divadelní hra nebyla zrovna trhákem, ale jedna z písní z této hry Čechům svojí povznášející melodií učarovala: „Kde domov můj?“ – „Wo ist meine Heimat?“ Píseň o domově, v níž se zpívá zurčení vody a šumění lesů a Čechy se popisují jako ráj na zemi, se hned po první světové válce v nově založeném Československu stala státní hymnou a dodnes je hymnou českou (dojemně a nezapomenutelně přednesenou při slavnostním státním pohřbu českého exprezidenta Václava Havla v prosinci 2011 v pražském chrámu svatého Víta).

Nejen Plzeňané, ale všichni Češi mají tedy o Josefu Kajetánu Tylovi mnohem serióznější představu, netuší, že to byl neklidný kočovný herec a přelétavý lamač srdcí – i přesto, že jej soužilo množství nemocí, které zapříčinily jeho předčasné úmrtí, byl to velmi dobře vypadající muž.

Česká národní hymna, s textem Josefa Kajetána Tyla a s hudbou Františka Škroupa

Národní hymna, jejíž slova Tyl napsal, se směla až do roku 1938 zpívat i německy: „Wo ist mein Heim? / Mein Vaterland?!“ zpívali němečtí Češi, „Kde domov můj? Kde domov můj?“, dva opakující se řádky, rétorická otázka Čechů. Proč taková divergence? Ach, tahle věčná a znovu a znovu kladená otázka týkající se rozdílu mezi „domovem“ a vlastí“.

„Co pro vás znamená 'domov'?“ ptají se mě často čtenáři na čteních z mé knihy „Čechy tam a zpátky“. Někdy si vypomůžu nabubřelými citáty – „Domov není místo, ale pocit“, „Domov je místo, kde vás pustí dovnitř, když se odněkud vrátíte“ –, jindy, když bývá atmosféra komornější a intimnější, popisuju svoji představu „domova“: že je to pro mě místo, kde chci všechny obejmout, kde ani ve tmě nemám strach, kde se prostě cítím příjemně. Domov můj – to je tam, kde jsem doma. A s „vlastí“ (německy „Vaterland“), která evokuje vlajky, rétorické projevy a (někdy taky bohužel) nacionální zarputilost, domov nemá nic společného.

Dnes jsem vám vyprávěla příběh, který toho s Plzní možná nemá mnoho společného, zato ale s mými českými kořeny, s mým hledáním domova. A s Plzní přece jenom taky: Když jdu po Náměstí republiky nebo na výstavě Ateliér Jiřího Trnky vidím krásný, plný, měkký český obličej Jiří Trnky, tvůrce animovaných filmů, který se narodil v Plzni, když projíždím lehce zvlněnou krajinou v okolí Plzně a si pro sebe zpívám melodii z čtvrté části „Z českých luhů a hájů“ z cyklu „Má vlast“ Bedřicha Smetany, jedním jsem si jistá: Tady je domov můj. Ale není to moje vlast.

Náhrobní kameny a klepací kamínky

 

Na židovském hřbitově ve Spáleném Poříčí

Židovský hřbitov

V Plzni se chci zaměřit na tři menšiny: Němce, Romy a Židy. O plzeňských Němcích a Romech už byla trochu řeč v minulém blogu. Tentokrát přichází na řadu Židé. Koncem 19. století byli – po úplném zrovnoprávnění přibližně v polovině století – tak zámožní a vlivní, že si mohli dovolit v Plzni postavit obrovskou budovu: dominantu města, která působí svými dvěma věžemi a maurským způsobem stavby podivně cizokrajně – Velkou synagogu. Včera jsem ji chtěla navštívit, ale nešlo to, protože jsem s sebou měla svého malého pejska. Pochopitelně.

Ale četla jsem o židovském hřbitově ve Spáleném Poříčí, městečku nedaleko Plzně jihovýchodním směrem. Byl to hezký den plný jara a všechno volalo po tom podniknout výlet za město.

Císařská vojska, která sem na počátku třicetileté války převelel polní maršál Charles Bonaventura de Longueval, hrabě de Bucquoy, dostala roku 1620 od císaře Ferdinanda II. po vítězství na Bílé hoře u Prahy značný majetek a právo k pálení. Toho využili bez zbytku. A to i právě v Poříčí v Čechách, které proto nese název Spálené Poříčí, německými Čechy nazývané Brennporitschen.

Zničenou vesnici brzy osídlili i Židé. Tady, v rámci znovuobnovy, byli ti, kteří jinak bývají vyčleňováni, vítaní. Přišla jich spousta, řemeslníci a handlíři, židovská obec si tedy brzy mohla dovolit postavit synagogu. A od roku 1670 tu je i tento hřbitov.

Ve Spáleném Poříčí jsou dnes místní na svůj židovský hřbitov pyšní. I milý Václav, který tu žije. V hospodě nám svojí lámanou němčinou přeložil jídelníček, zdůraznil především ceny, které mu – 80 korun (asi 3 eura) za masité jídlo – připadají přemrštěné. Pivo nás zaplatit nenechal. Prý je to „jeho věc“, vysvětlil nám a doprovodil nás na židovský hřbitov na kraji města. Místo s neuvěřitelnou atmosférou, kde je asi 200 náhrobních kamenů.

Poslední židovský pohřeb tu proběhl v roce 1937. Když vypukla druhá světová válka, v městečku už žilo jen málo Židů, osm mužů, kteří nepřežili pobyt v koncentračním táboře, a dvě ženy, které po válce odešli za hranice. Roku 1946 byla místní synagoga stržena. Žádní Židé už tu nežili. Ale hřbitov je navštěvovaný dodnes. Nejen turisty, kteří si chtějí vyfotit fotogenické pomníky porostlé mechem a popsané židovským písmem. Ale očividně sem dodnes jezdí i Židé. Kdo jiný by na náhrobní kameny křivé stářím položil ty malé kamínky? Říkají se jim dofek, takzvané klepací kamínky, které Židé při návštěvě hřbitova na pomníku nechávají. Pozdrav mrtvým? Upomínka na minulost, kdy židovský národ žil v poušti (a umíral) a nahromaděnými kameny své hroby chránil před lupiči a mrchožrouty? Nebo prostě ozdoba hrobu: trvalé kameny místo květin, které odkvetou? Nad původem a významem těchto kamenů si historici už dlouho lámou hlavu a hledají racionální vysvětlení. Kamínky nadále zůstávají záhadou a mají magický nádech.

Staré pomníky na židovském hřbitově ve Spáleném Poříčí

Konečně na místě

 

Hlavičky andělíčků, co přinášejí štěstí

Pro jistotu jsem se dotkla každé z nich, 29 pozlacených hlaviček andělů strážných, kteří se na mě dívají z mříže u scény kladení do hrobu na východní straně plzeňské katedrály svatého Bartoloměje: jedni se líbezně usmívají, jiní se tváří vážně a vznešeně jako románské minisošky, další zase skepticky a rozvážně, jako by uměli číst moje nejtajnější myšlenky. A nebyla jsem jediná, kdo se sáhnutím na andílka snažil opatřit si trochu štěstí. Jedna z hlaviček už je tak omakaná, že ztratila původní zlatý nátěr. Tolik je těch, co touží po štěstí. Nejen v Plzni.

Tři z 29 andělských hlaviček u katedrály svatého Bartoloměje

Tak jsem tady. Konečně. Šťastná, ale ještě ne úplně hladce. Než se dám do práce, je ještě potřeba vyřídit pár věcí. K psaní a rešeršování jsem se ještě tak úplně nedostala, ale k focení ano. Tady moje první dojmy zaznamenané na fotografiích.

První procházka, v den příjezdu, vedla samozřejmě přes obrovské Náměstí Republiky, nacházející se v srdci starého města.

Katedrála svatého Bartoloměje na Náměstí Republiky v Plzni v noci

Potom jsem absolvovala několik dalších procházek křížem krážem městem, kolem a přes hlavní náměstí, kde jsou fascinující fasády domů z několika století, morový sloup a také tři supermoderní zlaté studny …

Různorodé fasády domů na hlavním náměstí

Morový sloup ze 17. století

Jedna ze tří supermoderních zlatých studní na hlavním náměstí

… a také 293 (nebo 298?) schodů na vyhlídkovou terasu katedrály svého Bartoloměje …

Výhled ze 103 metrů vysoké věže katedrály svatého Bartoloměje na radnici (vlevo)

… a přes hlavní náměstí až k Velké synagoze …

Velká synogoga

… směrem ke starému Městskému divadlu …

Městské divadlo (na fotografii je vstupní portál) nese jméno českého dramatika Josefa Kajetána Tyla (1808–1865), který v Plzni zemřel.

… a k Novému divadlu

Nové divadlo bylo zprovozněno na podzim roku 2014.

… a do zeleně na ulici Pallově, kde děti (a dospělé) obšťastňují pestrobarevné kreatury.

Taky jsem tu měla pár setkání:

s Helmutem Winterem, plzeňským Němcem, který naproti mně seděl při mém první obědě v tradičním pohostinství U Salzmannů, pili jsme pivo a brzy mi toho řekne víc o Němcích v Plzni a okolí,

Helmut Winter v hostinci U Salzmannů

s romským pouličním muzikantem, se kterým jsem bez problému pohovořila romsky.

Rumunsko romský muzikant v plzeňském starém městě

Tady v Plzni, která dalších pět měsíců bude mým domovem, toho na mě čeká nekonečně mnoho! A už se tu cítím skoro jako doma. Brzo si tady najdu svoji oblíbenou kavárnu, stejně jako u Jolandy a Artan doma v Pergine Valsugana. Dopoledne si tam dám espresso a odpoledne turka. I jízdu autem v centru města, které je plné matoucích jednosměrek, už zvládám dobře. Hodně se toho staví a zkrášluje (doufejme že včas pro příliv turistů, které Plzeň jako Evropské hlavní město kultury 2015 očekává), tu a tam lze přehlédnout zákaz vjezdu, aniž by hned člověk dostal od policajtů za uši. I to patří k příjemným stránkám letošního hlavního města kultury.

Škoda!

 

O Romech a jiných, co jsou jiní

Škoda! Ne, nemyslím tím ani značku auta, ani továrnu, která od svého založení v roce 1859 v Plzni pro celý svět vyráběla lokomotivy, zbraně a náklaďáky. Ne, prostě škoda. Škoda, jak říkají Češi. Škoda, že jsem nestihla přijet do Plzně už před Velikonocemi. Německé kulturní fórum střední a východní Evropy, které mě jmenovalo „městskou kronikářkou Plzně 2015“, oznámilo, že moje blogy budou publikovány od začátku dubna. Už je píšu. Ale ne z Plzně, která se hned po Velikonocích na dalších pět měsíců stane mým domovem, ale prozatím ze svého současného bydliště, z Pergine Valsugana v severní Itálii.

Škoda! Až přijedu do Plzně, mezinárodní dokumentární festival „Jeden svět“ už bude u konce. Je to škoda, protože se v tomto roce zaměřil na život a všední problémy menšin. To by mě zajímalo. Protože „menšiny včera a dnes“ jsou i na mém programu „městské kronikářky“: Němci … Židé … Romové.

V následujících týdnech a měsících se chci v Plzni a okolí setkat s Němci, kteří tu žijí, chci hovořit s Židy, kteří se po holocaustu vrátili zpět do města, chce hledat setkání s Romy. V současné době jsou v Česku považovaní za nejproblematičtější menšinu. Neboť na „jiné“ je člověk zvědavý, ale něco neznámého člověku taky nahání strach.

V roce 2014 byl do kin uveden film „Cesta ven“, ve kterém se český režisér Petr Václav zabývá životem mladého romského páru, který žije normální život, chce vést normální život, ale všude naráží na předsudky a vyloučení. Dostal mnoho ocenění a kritici ho vychválili do nebes. Intelektuálové a angažovaní novináři toto téma znovu a znovu pojednávají. Ale postoj Čechů (a nejen Čechů – žiju v Itálii, kde tomu není jinak) vůči Romům se skoro nemění. Češi je chválí a zbožňují, když vystupují jako muzikanti a umělci. Ale jinak jsou to „špinaví cigáni“. V němčině je tenhle výraz považovaný za hanebný, protože je zatížen předsudky a stereotypními představami. Já ho ale můžu použít: už 30 let je mým životním partnerem cigán. A známý umělec. Olimpio Cari, italský Sinto. Tajemným způsobem se dostal k malování, poté co navštívil hrob právě zemřelého ruského malíře Marca Chagalla na jaře 1985. S Plzní to samozřejmě nemá nic společného. Ale se mnou ano. A protože na této stránce Německého kulturního fóra střední a východní Evropy teď budu zveřejňovat svoje blogy, chtěla jsem nejdřív říct něco o sobě a svém životě. A ukázat pár obrazů, které namaloval Olimpio.

Oheň
Foto: Carla Festi

Thespidova kára v pohoří
Foto: Matteo Lorenzi

Drak
Foto: Carla Festi

Mozaikový zámek
Foto: Wolftraud de Concini