Náplastí na zlomená vlastenecká srdce Sokolů se měly stát Spartakiády

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

»Vlast máti až nás zavolá, co věrné dítky své, tu mocná paže Sokola zlé škůdce v souboj zve! Tož blahá bude naše slast za oběť svůj i život klást, to svaté heslo Sokola: za národ, právo, vlast! Jen, bratři, silou hrdinnou svou hajme vlast i řeč,to chloubou buď nám jedinou a pro ni spějme v seč. A potom teprv v spásný den nám vzejde krásný, zlatý sen pak sluncem jasným bude plát nám povždy volnost jen.«
(úryvek sokolské hymny)

Podoba sokolovny po slavnostním otevření v roce 1896

Tereza Brožová, Masarykovo gymnázium Plzeň
V neděli devátého února 1896 je slavnostně otevřena budova sokolovny ve Štruncových sadech v Plzni, kterou o třiadvacet let později poctí svou návštěvou i velký podporovatel a člen Sokola, prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Sportovní činnost pozastavuje první světová válka, 3.8.1914 je sokolovna nabídnuta Červenému kříži jako lazaret a o tři roky později začíná sloužit jako armádní ubytovna. V meziválečném období prožívá Česká obec sokolská svůj zlatý věk a stává se organizací s milionovým počtem členů. S koncem první světové války narůstá počet plzeňských sokolů, pravidelně sokolovny v Plzni navštěvuje okolo 1300 cvičenců.


»V roce 1931 mě maminka poprvé přivedla do Sokola v Přešticích. Chodila jsem tehdy ještě do obecné školy, bylo mi šest let,« začíná své vyprávění Milada Chudlařská, současná stále aktivní trenérka moderní gymnastiky. Podle rodinné tradice pokračuje ve šlépějích Miroslava Tyrše až do konce první republiky a spolu s ostatními se řídí heslem »Ve zdravém těle zdravý duch!« Až o mnoho let později si uvědomuje, že základy její lásky k české zemi byly položeny právě v hodinách cvičení, na jejichž koncích děti zpívaly sokolské písně.

Dobová sokolská pohlednice z r. 1901 s podobiznou zakladatele Sokola Miroslava Tyrše

Vlasteneckou idylu však ukončuje nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Dvanáctého dubna 1941 zastavuje K. H. Frank činnost Sokola, jehož členové jsou aktivně zapojeni v mnoha odbojových skupinách. O půl roku později je Adolfem Hitlerem do funkce zastupujícího říšského protektora jmenován Reinhard Heydrich, který ihned vyhlašuje stanné právo k potrestání českého odboje. Při »Akci Sokol« jsou zatýkáni, mučeni a vězněni sokolští činovníci a přes 3000 z nich později umírá v koncentračních táborech. Jedním z nich je i Emil Štrunc, po němž byly po válce pojmenovány sady, kde sokolovna dodnes stojí. V lednu 1942 zahajuje v budově sokolovny v tehdejších Pecháčkových sadech svou činnost Pomocná služba Židovské náboženské obce v Plzni a od 9.1.1942 dochází před budovou k formování transportů židovského obyvatelstva. Židé z Plzně a okolí jsou odsud po evidenční kontrole odváděni na nedaleké vlakové nádraží k transportům do Terezína.

Historický interiér sokolovny ve Štruncových sadech

Po roce 1945 Československo rozkvétá. Občanům se v žilách rozlévá vlastenecká krev, každý se raduje z konce tragických událostí spojených s válkou a vzhlíží k budoucnosti. Sokol se obnovuje a na poli sportovním se vše soustřeďuje na přípravy účasti na Sokolský slet 1948. Cvičenci pilně trénují připravené sestavy a jejich vytrvalost je umocněna devítiletou přestávkou způsobenou II. světovou válkou. V únoru 1948 však přebírá moc KSČ a činnost následovníků Miroslava Tyrše se jí dvakrát nezamlouvá. Rozběhnutý kolotoč příprav zatím ale nastupující komunistická totalita není odhodlána zastavit, a proto se XI. slet v Praze uskuteční.

Je slunný červencový den a se vší parádou míří do hlavního města zástupy cvičenců z každého koutu naší vlasti. Praha na několik dní opět omládne. Zraky celého Strahovského stadionu se upírají na krojované sokolské cvičenky a netuší, že podobná podívaná se jim naskytne až za téměř půl století. Ženy totiž místo očekávaného vpravo hleď, provádějí smluvený, stranově převrácený úkon, a komunisté na tribunách tak mají další záminku a zrušení organizace Sokol již nemůže nikdo zabránit. Činnost Československé obce sokolské je zastavena. Někteří její členové emigrují do zahraničí a pokračují v sokolském snažení v krajanských spolcích, jiní jsou pozatýkáni a uvězněni, další se přizpůsobují nově prosazované socialistické výchově. Kam ale umístit 2253 cvičenců? Řešení přichází záhy. Činnost spolku je převedena odborovým svazům a na rok 1955 je naplánována první Spartakiáda, hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, které má nahradit předcházející sokolské slety. Forma zůstává, ideje se mění.

Sokol 1947
z archivu Milady Chudlařské

Na první pohled se mezi programem sokolského sletu a Spartakiády neshledává žádný rozdíl. Ve skutečnosti se však na Spartakiádách nesmělo objevit nic, co by připomínalo sokolské myšlenky a symboly. Sokolská hesla »Co Čech, to Sokol!« a »Za národ, drahou vlast« střídají slogany »Připraven k práci a obraně vlasti!« nebo »Ať žije Sovětský Svaz – náš osvoboditel!«

Ve městech mizí název Sokol zcela, menší jednoty na vesnicích si jej však smějí ponechat. Představitelé KSČ jmenují do čela jednotlivých tělocvičných jednot své pracovníky, aby dohlíželi na práci v duchu komunistické ideologie. Snahy o obnovu Sokola v roce 1968 dusí normalizace a vpádem vojsk Varšavské smlouvy všechny šance na obnovu sokolských ideálů pohasínají.

»Když opomenu podmínky a okolnosti, za kterých probíhaly Spartakiády, musím uznat, že se jejich úroveň jedna od druhé zlepšovala. Organizace byla perfektní, všechno běželo na vteřinu přesně. Pokud se některá z cvičenek nedostavila, poslalo se pro náhradu. Náhradnice měly své číslo, díky němuž mohly být umístěny přesně do mezery vzniklé chybějící dívkou,« vzpomíná Milada Chudlařská a pokračuje ve svém vyprávění i o období po roce 1989: »Po Sametové revoluci je Sokol znovuobnoven. Již počtvrté. Navazuje na tradici, ale zároveň modernizuje svůj program a v šestiletých intervalech pořádá Všesokolské slety.«

Spartakiáda 1955
z archivu Milady Chudlařské

Nová éra Sokola však nezačíná lehce. Bojuje o navrácení svého komunisty ukradeného majetku a zažívá i generační problémy. Ke znovuzrození Tyršových myšlenek a omlazení svých řad přispívají i členové docházející do sokolovny ve Štruncových sadech. Jejich činnost nezastavuje ani povodeň, která utopí Plzeň v srpnu 2002 a do budovy vhání přes metr znečištěné vody. Naštěstí má vše dobrý konec. V letech 2010 až 2012 podléhá exteriér budovy celkové rekonstrukci a v novém kabátu vítá denně desítky sportovců z různých oddílů, kteří jistě při své pravidelné docházce do sokola ocení to, že se pomalu modernizuje i veřejný prostor ve Štruncových sadech, který vždy v Plzni symbolizoval místo, kam si chodili Plzeňané zasportovat.

Rodák z Plzně držitelem Nobelovy ceny za fyziku

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.
 
Když mladí lidé v Plzni sedí se svými přehrávači MP 3 a poslouchají hudbu, když u domácích počítačů zálohují data na pevných discích s velikostí několika gigabytů, ani je nenapadne, že za to vše vděčí plzeňskému rodákovi, který byl po druhé světové válce jako Němec z Československa vysídlen. Německý vědec Peter Grünberg je nositelem Nobelovy ceny za fyziku. Získal ji v roce 2007 za objev jevu obří magnetorezistence.

Markéta Kolářová, Masarykovo gymnázium Plzeň

Peter Grünberg
foto: Armin Kübelbeck, CC-BY-SA, Wikimedia Commons

Město Plzeň má jediného rodáka, který se stal držitelem Nobelovy ceny. Je jím německý fyzik Peter Grünberg. Toto prestižní ocenění mu bylo uděleno v roce 2007 za objev obří magnetorezistence, který učinil společně s francouzským fyzikem Albertem Fertem. Tento objev posunul možnosti výroby pevných disků s kapacitou řádu gigabytů. Díky jeho objevu se například do dnešních počítačů, MP3 přehrávačů a digitálních kamer vejde dříve nemyslitelné množství dat. Oba badatelé tento jev objevili nezávisle na sobě, Peter Grünberg v Německu, ve výzkumném centru v Jülichu, a Albert Fert ve Francii.

Samotnou magnetorezistenci, schopnost materiálu změnit svou hodnotu elektrického odporu působením vnějšího magnetického pole, objevil již v roce 1856 lord Kelvin, vlastním jménem William Thomson, když experimentoval s železnými a niklovými vzorky. S kovovými materiály experimentoval později také i plzeňský rodák v různých kombinacích či ve vícevrstvých strukturách. Kovy začaly vykazovat mimořádně vysoké hodnoty magnetorezistence označované jako obří magnetorezistence (GMR - Giant Magneto Resistance).

Svůj objev učinil Grünberg již v roce 1988, ale trvalo téměř 20 let, než za něj získal ocenění. »Teprve po deseti letech byl objev aplikován v praxi a dalších deset let trvalo, než jsem dostal Nobelovu cenu. Nepovažuji ale tu prodlevu za nic zvláštního. U Nobelových cen to bývá různé, někdy je udělena třeba už za dva tři roky, jindy to trvá déle. Těch 20 let není příliš mnoho,« řekl Grünberg v rozhovoru s novináři při své návštěvě Plzně v roce 2008.

Většina obyvatel Plzně ovšem o souvislosti mezi tímto německým fyzikem a Plzní do jeho návštěvy v roce 2008 vůbec nic netušila. Jeho životní příběh začal 18.5.1939 právě v Plzni. Těsně před začátkem 2. světové války, v období německé okupace Čech, když se zde narodil otci Fjodoru Grinbergrovi a matce Anně, rozené Petermannové, která pocházela z nedaleké vesnice Dolní Sekyřany. Poté žil  s rodinou několik let v nedaleké Dýšině, kde si pronajímali domek.

Na zde prožitá dětská léta vzpomíná fyzik s odstupem času:

»Svůj židovský původ jsem nijak nevnímal. My jsme byli katolická rodina a mluvili jsme všichni česky. Jako malé dítě jsem uměl jenom česky, německy jsem se naučil až později. Vzpomínám si na dětská léta v Dýšině. Pamatuji si na velkou zahradu a na ovocné stromy, obzvláště na třešně a na to, jak jsme se v létě chodili koupat do Klabavy po cestě, na níž jsme potom v zimě sáňkovali.« 

V Dýšině prožil větší část svého raného dětství, které trávil také v Heřmanově Huti u své tety.

Jeho otec, ruský emigrant pracující ve Škodových závodech, přijal za války německé státní občanství. Změnil si také v roce 1941 své příjmení na Grünberg. Brzy po skončení války zemřel v Plzni v internačním táboře pro Němce a byl pohřben do hromadného hrobu. Petera čekal poválečný odsun německého obyvatelstva z osvobozeného Československa. Roku 1946, tedy ve svých 7 letech, Plzeň opustil.

Spolu s matkou a se sestrou se uchýlil do západoněmeckého města Lauterbach. Zde absolvoval gymnázium, studoval fyziku ve Frankfurtu nad Mohanem, působil na Technické univerzitě v Darmstadtu a později i na univerzitě v kanadské Ottawě. V roce 1984 se habilitoval na univerzitě v Kolíně nad Rýnem a začátkem 90. let se stal mimořádným profesorem. Od roku 1972 začal pracovat ve vědeckém centru v západoněmeckém Jülichu.

V březnu roku 2008 slavnostně převzal jako významný plzeňský rodák od primátora Pavla Rödla pečeť města Plzně. »Uložím si ji doma do skleněné vitríny vedle Nobelovy ceny.«

Grünberg je šestým nositelem Nobelovy ceny, který se narodil na území dnešní České republiky. Kromě dvou českých nositelů Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského (za chemii v roce 1959) a Jaroslava Seiferta (za literaturu v roce 1984), to jsou ještě baronka Bertha von Suttnerová (rozená hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova) a manželé Coriovy. Suttnerová, která prožila většinu života v Rakousku, zde získala v roce 1905 cenu za mír. Carl Ferdinand Cori a Gerta Theresa Coriová (rozená Radnitzová) toto prestižní ocenění obdrželi v roce 1947 za lékařství již jako američtí občané. S výjimkou Grünberga se všichni narodili v Praze.

Dominik

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

V nenápadném šedém domě v Dominikánské ulici dnes sídlí agentura »Dominik centrum«, v průchodu najdeme prodejnu »Music records« a do kavárny »Dominik« ve dvoře chodí Plzeňští na kávu a drinky. Historie tohoto domu ovšem sahá daleko do doby, kdy v Evropě ještě ani nespatřili kávové zrnko.

Helena Matějková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Na prahu novověku patřil dům k cisteriánskému klášteru Plasy. Členové konventu se zde však zdržovali, jen když přijeli do Plzně za účelem jednání, a tak ho kvůli drahým nákladům v roce 1548 prodali za 200 kop grošů Plzni. Krátce poté dům odkoupil Florián Gryspek z Gryspachu, který vlastnil také zámek na Kaceřově. Jeho rod spravoval dům až do roku 1622, kdy jim byl císařem za protihabsburský odboj zkonfiskován majetek a podle legendy pak všichni členové spáchali hromadnou sebevraždu. Poté dům opět změnil majitele, kterým se v roce 1623 stává opět plaský klášter. Ten ho získal jako odškodnění za ztráty utrpěné v době husitství. Dům byl ale v ještě horším stavu, než ve kterém ho řád městu prodával a peníze na opravu chyběly. Když se pak v roce 1639 členové řádu schovali do Plzně před švédskými vojsky, museli se ubytovat u dominikánů.

Dům z pohledu z Dominikánské ulice

K domu se váže mnoho pověstí. Jedna z nich praví, že když za třicetileté války utekli mniši z plaského kláštera do Plzně, vzali s sebou i cenný poklad, k nimž patřili i tři zlaté sochy andělů. Opat se bál, aby nebyl nalezen a rozkraden, kdyby město padlo, a tak jedné noci vzbudil starého řádového bratra a jednoho věrného sluhu, který byl vyučený zedník, a s jejich pomocí poklad zazdil ve sklepě. Věděli o něm jen oni tři. Zanedlouho byl ale opat na hradbách zastřelen, stejně jako hned po něm starý mnich. Zedník brzy na to během morové rány zemřel a odnesl si s sebou tajemství do hrobu. Jednomu z pozdějších majitelů domu se prý podařilo najít několik stříbrných svícnů a později nalezli dělníci, kteří dům opravovali, hrnec s penězi. Zlaté anděly ale nikdy nikdo neviděl. Tato pověst dala v 19. století jméno zde provozovanému hostinci – »U zlatého anděla«.

Od zrušení plaského kláštera se majitelé domu často střídali, avšak důležitým vlastníkem byl pro jeho historii až kavárník Augustin Soukup. Ten zde působil od roku 1901 a díky výhodnému sňatku mohl začít v domě čp. 281 podnikat. Původní taneční sál upravil na rozlehlou kavárnu s kapacitou tři sta osob, kterou od roku 1923 provozoval pod názvem »Destin«. Kavárník se díky své pověsti nezbedníka stal rychle známou plzeňskou figurou – nedodržoval policejní zavírací hodinu, v kavárně se hrávaly hazardní hry, za protektorátu docházelo k zásahům úřadů také kvůli místnímu stravování bez potravinových lístků a v roce 1939 bylo dokonce několik hostů i s majitelem kavárny zatčeno kvůli nedovolenému poslechu zpráv v rádiu. V roce 1948 byla Augustinu Soukupovi kavárna nadobro uzavřena. To, že spoluobčané už měli stařičkého kavárníka plné zuby, je zřejmé také z výpovědi svědků z 19. března 1953, kdy byl obviněn z nepřístojného chování při vzpomínkové akci k uctění zemřelého prezidenta Gottwalda. Augustin Soukup, shánějící na náměstí své psy, totiž třikrát zapískal na píšťalku čímž údajně porušil důstojnost místa.

Zdeněk Raboch
uvedení pramenů: www.plzen.cz

Dům lákal ke společenským aktivitám také v době totality. V roce 1964 byl zpracován návrh na přetvoření kavárny Destin na účelové zařízení Socialistického svazu mládeže. Ten byl v roce 1966 přijat a v Dominikánské 3 byl otevřen Klub mládeže Dominik. Pořádaly se zde výstavy, koncerty a později také kroužky. V září 1967 právě Klub mládeže Dominik zorganizoval »1. Beat Jamboree«, kam přijely beatové skupiny z Československa a Spolkové republiky Německo. Po radikálních změnách v srpnu 1968 se prostory klubu staly útočištěm studentského odporu a na konci října zde dokonce zasedal parlament Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Účastníci zde sestavili desetibodové prohlášení, které se následně stalo programem svazu. Žádali v něm například svobodu shromažďování a kulturního projevu a odchod sovětských vojsk. I přes tehdejší situaci se zde v květnu 1969 konala první plzeňská diskotéka, na kterou se stály fronty až na ulici. Organizátorem a také prvním DJ se stal Zdeněk Raboch, mimo jiné také zakladatel první bigbeatové kapely v západních Čechách – »Memphis«. Hudba, která měla zaznít, ale byla pod nekompromisním dohledem cenzury. V prostorách klubu také trénovali členové první skupiny divadelně-historického šermu v Plzni.

Po sametové revoluci byl Socialistický svaz mládeže postupně rušen, proto město v  roce 1992 rozhodlo o pronájmu objektu jinému majiteli. Ve výběrovém řízení zvítězil návrh Ivana Jáchima a od roku 1994 tak v objektu začala působit agentura »Dominik centrum«. Ta se podílela na organizování většiny prestižních kulturních akcí v Plzni, jako např. přehlídky české filmové tvorby »Finále«, »Smetanovských dnů«, festivalu »Na ulici« nebo »Pilsner festu«. Celoročně také provozuje Měšťanskou besedu, ve které se koná přes 600 akcí za rok, nebo Informační centrum města Plzně.

webové stránky Dominik centra

Klatovská ulice v proměnách dějin

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Když pozoruji časovou osu a měnící se jména hlavních plzeňských ulic, nemohu si nevzpomenout na Winstona Smithe, jehož úkolem ve fiktivní společnosti vytvořené Georgem Orwellem v románu 1984 bylo přepisovat historii knihu po knize, článek po článku, titulek po titulku. Není změna názvů ulice také takovouto snahou o změnu či retušování historie? Myslím si, že lidé by se měli snažit více se zajímat o věci kolem sebe a hledat význam i ve zdánlivě nicneříkajících každodenních názvech ulic, protože měnící se pojmenování může leccos prozradit o nás i našich dějinách.

Pavla Papazianová, Masarykovo gymnázium Plzeň

1879 Ferdinandova třída/Ferdinandstraße

Od tohoto roku byla ulice pojmenována jako Ferdinandova a její další část, která směřovala ven z města směrem na Litice, se jmenovala Klatovská. Toto období se neslo ve znamení velkého stavebního ruchu a město se poměrně rychle zalidňovalo. Ulice se pomalu zastavovala domy. Nově také vznikaly dělnické kolonie, železniční trati a továrny. Název ulice se stal holdem rakouskému císaři a poslednímu korunovanému českému králi Ferdinandu I. Dobrotivému, jenž si své přízvisko získal milým a přátelským chováním, které pocítili především Češi, jelikož zbytek svého života až do roku 1875, po nedobrovolné abdikaci v roce 1848, strávil tento císař v Praze.

1921 třída Československých legií

Krátce po skončení první světové války byli českoslovenští legionáři, kteří se v roce 1920 vrátili z nasazení v Rusku, ve Francii a v Itálii, ve společnosti považováni za největší hrdiny. Nejen, že bojovali proti poraženému nepříteli, který dlouhá léta pustošil zemi válkou, ale především se stali symbolem vzdoru proti monarchii a novými symboly nabyté státní samostatnosti. Rok přejmenování této plzeňské třídy byl také významný z důvodu exhumace popravených legionářů v Itálii, na jejichž počest se konal v Plzni slavnostní průvod.

1940 ulice Klatovská/Klattauer Straße

Ulice dostala politicky neutrální název. Změna jména pravděpodobně souvisela s obsazením Československa a se zřízením Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. Po začátku druhé světové války, kdy bylo Československo obsazeno agresivním nacistickým Německem, již předchozí název plný národní hrdosti nebyl možný. Okupantům se jistě nelíbilo, že by jedna z hlavních plzeňských ulic byla pojmenována po vojácích, kteří v první světové válce bojovali proti nim. Označení „Klatovská" je zřejmě zvoleno z čistě geografických důvodů, jelikož zmíněná ulice směřuje z Plzně do Klatov. 

1943 třída Reinharda Heydricha/Reinhard-Heydrich-Straße

V roce 1943 dostala ulice jméno Heydrichova. Tento název se měl stát pro Čechy svým způsobem mementem a měl být připomínkou zavražděného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Reinhard Heydrich zemřel v roce 1942, kdy na něj byl spáchán atentát v pražské Libni. Zavraždění Reinharda Heydricha byl z české strany zřejmě nejvýznamnější počin proti nacistické okupaci. Jelikož se jednalo o jednu z nejvlivnějších osob v Říši, byla jeho smrt tehdy náležitě oplakávána a jeho osobnost náležitě oslavována, například i formou přejmenování významné plzeňské ulice, jejíž nové pojmenování mohlo být i varováním, aby se neposlušnost českých obyvatel již nikdy neopakovala. Mnoho popravených z období tzv. heydrichiády pocházelo právě z Plzně a v Plzni samotné atentátníci na Heydricha, po svém seskoku na území protektorátu, našli svůj první úkryt.

1945 Benešova třída 

Brzy po skončení druhé světové války bylo nutné změnit název ulice znovu. Ulice nesla nově jméno prezidenta Edvarda Beneše, představitele československého odboje a exilové londýnské vlády v období německé okupace. Československo se vrátilo k ideálům tzv. první republiky a ulice byla poprvé ve své historii pojmenována podle žijící osobnosti. Ulice však nesla jméno prezidenta Beneše pouze jeden rok.

1946 opět Klatovská

Benešova ulice byla velmi rychle nahrazena opět neutrálním názvem Klatovská. Vysvětlení lze spatřovat v tom, že se konaly první poválečné volby, v nichž Komunistická strana Československa získala nejvíce mandátů. KSČ v těchto volbách zvítězila a zároveň podle vládního nařízení z 27. 5. 1946 bylo stejným poměrem upraveno složení národních výborů na všech stupních státní správy. To znamená, že nejvíce křesel v Plzni získala také komunistická strana. Je známo, že KSČ neměla příliš v lásce pana prezidenta Beneše. Proto se pojmenování ulice vrátilo k neutrálnímu názvu Klatovská. Edvard Beneš byl vymazán a zanedlouho byl po komunistickém puči donucen k abdikaci.

1951 třída 1. máje

Po uchopení moci komunisty v únoru 1948 bylo jasné, že změny názvů ulic na sebe opět nenechají dlouho čekat. Ideologie a budovatelské rozjaření se podepsalo na další změně názvu ulice. Ta byla pojmenována po jednom z nejvýznamnějších svátků tehdejší doby, při němž se oslavovala práce. První máj – lásky čas, ale v té době především den svátku práce, den, kdy žáci, studenti a pracovníci továren se povinně účastnili tzv. prvomájových propagandistických průvodů. Jelikož Klatovská třída protíná značnou část města, byla právě ona určena k těmto dobovým slavnostním akcím. Na toto pojmenování ulice dodnes upomíná název místní restaurace Májovka, i když si dnes už jen pamětníci vzpomenou, že název restaurace pochází od bývalého pojmenování ulice.

1991 opět Klatovská

Přejmenování třídy v roce 1991 bylo reflexí změny politického režimu po sametové revoluci v roce 1989. Lidé už nežili s pocitem strachu, který by je nutil k bujarému oslavování komunistického svátku, tudíž význam 1. máje upadl téměř ihned v zapomnění. Lidé již nechtěli mít název ulice spjatý s komunistickým režimem. Československo se stalo opět demokratickým státem, v jehož čele stál prezident Václav Havel. Tento název ulice nese dodnes a je jen otázkou, zda bude muset být ještě někdy přejmenována.

Domnívám se, že z tohoto krátkého nahlédnutí do dějin plzeňské třídy je patrné, že jméno hlavní třídy může reflektovat atmosféru společnosti či směřování politické moci. Myslím si, že konkrétní názvy měla třída vždy, když byla celá společnost protknuta stejnými emocemi - Ferdinandova, Československých legií, nebo byla naopak podřízena totalitní moci - Heydrichova, 1. máje. A jak se bude dnešní Klatovská ulice jmenovat dál? Doufám, že její jméno zůstane zas na delší čas stabilní.

Bolevecká katastrofa se stala Karlu Čapkovi námětem pro napsání románu »Krakatit«

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Bolevecká katastrofa je označení pro tragický výbuch v muniční továrně v Plzni v roce 1917. Od roku 1901 zde fungovala zkušební střílna děl, sestavovaných ve Škodovce v centru Plzně a ještě před 1. světovou válkou se tu začala také vyrábět munice. Největší muniční továrna v rakousko-uherské monarchii se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných, či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoliv neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.

Helena Matějková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Následky ničivého výbuchu
Foto: © Západočeské muzeum v Plzni

Na samém začátku 20. století přemístily Škodovy závody svoji zkušební střelnici z Doudlevce do Bolevce a již v roce 1901 zde proběhly první pokusné střelby. Objekt byl největší muničkou a zkušebnou děl v tehdejším Rakousku-Uhersku. Celkem 57 budov, ve kterých byly dílny i skladiště a které se rozkládaly na šedesátihektarovém pozemku, byly obehnány ostnatým drátem a chráněny kulometnými věžemi. V závodě pracovalo okolo 3000 lidí, hlavně žen, dívek a chlapců z Plzně a blízkého okolí.

Za první světové války se snažila správa závodu na válečné mašinérii co nejvíce získat, a tak se, ve snaze splnit stále větší požadavky válečné fronty, pracovalo ve velmi rychlém tempu. Nové objekty se stavěly bez úředního povolení, nanejvýš se příslušným institucím stručně oznámila existence již stojící budovy. Kvůli maximálním úsporám se nedodržovaly základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. Dílny i sklady byly přeplněny hotovou municí a surovinami potřebnými na jejich výrobu. Na závodní vlečce se hromadily plně naložené vagóny, leckdy s nebezpečným materiálem.

Hromadný hrob obětem katastrofy na boleveckém hřbitově. Každororčně si událost výbuchu muniční továrny připomíná mší v kapli sv. Vojtěcha u hrobu obětí.
foto: © František Kabát, sdruzeniboleveckychrodaku.cz

Dne 25. května 1917 došlo těsně po polední přestávce v 13:32 v budově č. 10 k prvnímu výbuchu. Od té se pak exploze postupně šířily do dalších a dalších částí areálu. K nejničivějšímu výbuchu pak došlo v 15:08, kdy do vzduchu vyletěl obrovský sklad výbušnin. Nad muničkou se objevil rudý sloup dusivého kouře, který připomínal hřib po výbuchu jaderné elektrárny. Tlaková vlna byla tak silná, že ke škodám došlo až v centru města, kde otřesy rozbily okenní tabulky nebo vyrvaly okna a dveře z rámů a někde se na budovách dokonce objevily praskliny. Munička byla během chvíle jednou velkou zříceninou, hořet začal i okolní les.

Plán bolevecké muniční továrny
foto: © Maják Pilsen

Téměř 700 zraněných potřebovalo lékařskou pomoc. Do rakví byla uložena těla nebo tělní ostatky, mrtvých bylo údajně přes 200. Někdy byly v jedné rakvi ostatky z více těl. Podle prstýnků a náramků, které vydržely, se pozůstalí snažili najít své příbuzné. Někdy byla ale těla tak zohavená, že nebylo možné určit ani jejich pohlaví.

Dobová korespondence zachycující výbuch v muniční továrně
Foto: © Maják Pilsen

K večeru pak následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné. Vyděšení obyvatelé města i okolních obcí se ukrývali v lesích, polích i v lomech. Ustal veškerý život – obchody i školy zůstaly zavřené, nepracovalo se ani na úřadech a v továrnách.

Výbuch muniční továrny zachycený z Plzně
Foto: © Maják Pilsen

Na boleveckém hřbitově byl vykopán hromadný hrob, hluboký tři metry, kam se během pohřbu 29. května uložilo 53 rakví. V následujících dnech a týdnech pak byly do hrobu ukládány další oběti, nalezené při odklízení trosek, i těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví. Tři oběti byly na žádost příbuzných pohřbeny v Třemošné a jedna v Druztové. V letech 1917–1920 zde nechaly Škodovy závody vystavět kapli svatého Vojtěcha. Rakouské úřady se snažily zprávy o katastrofě ututlat, v oficiálních médiích se mluvilo o nepatrných škodách a zhruba patnácti obětech.

Muniční továrna v Bolevci po výbuchu
Foto: © Maják Pilsen

K výbuchu došlo v budově č. 10, kde se vyráběly vrhací miny. Na těch byla mistrem Vojtěchem Žižkou ohlášena závada ředitelovi závodu Rudolfu Thielovi. Ten údajně jen mávl rukou, doporučil vadné kusy odložit stranou a odešel na oběd. Za příčinu prvního výbuchu je tedy považována právě závada na jedné z min. Nicméně je pravda, že případný výbuch jedné miny nemusel způsobit takové škody, pokud by byly dodržovány základní předpisy. Exploze by zřejmě zasáhla jen objekt č. 10 a zabila či zranila několik málo lidí. Ovšem munička byla přeplněná a navíc právě v den výbuchu bylo do továrny doručeno několik vagónů trinitrotoluenu. Ten se musel ihned složit, aby mu neuškodila vlhkost, a z nedostatku místa byla většina zásilky uložena pod pracovními stoly v budově č. 10. Ze sta lidí z tohoto objektu přežili pouze čtyři, mezi mrtvými byl i Žižka. Thiel později ve věznici spáchal sebevraždu.

Román Karla Čapka Krakatit

Bolevecká tragédie byla inspirací pro Karla Čapka k napsání románu Krakatit. Čapek byl v té době vychovatelem v rodině hraběte Lažanského v Chyších u Žlutic. Celou událost sledoval z okna zámku, vzdáleného od Plzně vzdušnou čarou okolo 40 km, a později ji nepřímo popsal v knize jako výbuch sopky Krakatoa. Hlavním hrdinou románu je chemik ing. Prokop, jemuž se podaří vyrobit nevídaně silnou výbušninu. Nazve ji Krakatit, podle indonéské sopky Krakatoa. Dne 27. srpna 1883 zde dojde k druhému nejsilnějšímu výbuchu v novodobých dějinách lidstva. Zvláštní vlastností Krakatitu je, že vybuchuje i zdánlivě bez příčiny. 

Knižní zdroje: Petr Mazný a Vladislav KRÁTKÝ. 100 zajímavostí ze staré Plzně. 1. vyd. Plzeň: Starý most, s.r.o., 2003, s. 96-97. ISBN 978-80-239-1692-0

Čechy adieu!

Plzeň, město pěti řek

15. října tse ve Velké synagoze – známé svojí jedinečnou akustikou – konala slavnostní, úspěšná premiéra symfonické básně „Pět Řek/Fünf Flüsse“. Jiří Vyšata, Martin Červenka, Pavel Samiec a Tomáš Karpísek, čtyři mladí skladatelé, se pod vedením svého učitele Jiřího Bezděka při psaní této skladby nechali inspirovat pěti řekami, které městem protékají nebo je obtékají: Mže, Radbuza, Úhlava, Úslava a Berounka.

Dětské kresby výstavy „Pět řek“, která byla k vidění v plzeňském Domě hudby. Nahoře syntetické znázornění Plzně a jejích pěti řek

Rooseveltův most přes Mži (nahoře) a graffiti na mostě (dole)

Pět řek. Není na světě moc měst, která se mohou pochlubit takovým říčním bohatstvím, řeky ale v Plzni nejsou moc vidět. Od počátku mého pobytu v Plzni – obzvlášť po procházce s Šárkou Krtkovou – mě fascinovala především Radbuza. Možná že mi učarovalo její jméno, které mi připomíná pohádky a vodní víly, možná skutečnost, že pramení v blízkosti hlavního evropského vodního předělu mezi Labem a Dunajem, mezi Severním mořem a Středomořím, a že maličká část jejího povodí se nachází i v Bavorsku. Je dlouhá 111,5 kilometrů a protéká kolem vesnic – jako Újezd u Svatého Kříže/Heiligenkreuz, Hostouň/Hostau a Horšovský Týn/Bischofteinitz – , které mě upomínají na mého strýce-kněze, který tu kdysi působil.

Rodačkou z Horní Falce a tím i skutečně kosmopolitní řekou je Mže/Mies. Pramení u obce Mähring, svoje dětství na dvou a půl kilometrech strávila v Bavorsku a jako hraniční řeka se krátce nedokáže rozhodnout, jestli chce být patřit k Horní Falci a Bavorám nebo Česku a Čechám. Rozhodne se pro Čechy, dotkne se Tachova/Tachau, několikrát vytvoří jezero, až nakonec putuje do Plzně. Po téměř 103 kilometrech délky dorazí k Plzeňskému Prazdroji, světoznámému pivovaru, spolu s Radbuzou mění své jméno a opouští město jako Berounka (která po 140 kilometrech ústí v Praze do Vltavy).

Tady se z Mže (vlevo) a Radbuzy (vpravo) stává Berounka.

Zbývá ještě Úhlava a Úslava. Úhlava, dlouhá 109 kilometrů, je dítkem Šumavy. Vine se kolem města mnoha věží Klatov/Klatau, u hradu Švihov se z ní stává vodní příkop a tři kilometry jižně od plzeňského starého města ústí do Radbuzy. A Úslava, nejkratší z plzeňských řek, se do západočeského hlavního města vlévá z jihu a po 94 kilometrech se u malebného kostela svatého Jiří vlévá do Berounky.

Jakmile jsem v Plzni či okolí spatřila řeku, fotila jsem. Následuje výběr z těchto momentek, kde nehrála roli geografická, ale čistě estetická kritéria 

 

Mladá Mže v blízkosti hranice (nahoře) a v Tachově/Tachau (dole)

Kdo se do plzeňského regionu v těchto dnech chystá, má ještě příležitost zažít druhé představení symfonické básně „5 řek“ v podání mega-mládežnického orchestru, jehož členy jsou mladí hudebníci z Plzně a Monsu (letošní evropská hlavní města kultury), Rigy (evropské hlavní město kultury 2014), Košice/Kaschau (evropské hlavní město kultury 2013) a Vratislav (evropské hlavní město kultury 2016) pod vedení amerického dirigenta Normana Gamboy: 18. října (ach, to je vlastně dnes!) ve fascinující novoromantické jízdárny ve Světcích u Tachova.

U Tachova a nedaleko mladé Mže jsem vyfotografovala tento les plný mlhy. A to už je skutečně moje definitivní rozloučení jakožto městské kronikářky Plzně2015. Doufám, že Rýbrcoul se nadále skrývá za stromy a křovisky, nadále mě bude ochraňovat a postará se o to, abych se brzy zase do své české vlasti vrátila.

Návštěva Borů

Plzeňské vězení jakožto zrcadlo českých dějin

Bory: Stačí, aby zaznělo tohle slovo a každému Čechovi jde mráz po zádech. Lukáš Paleček tam čtyři roky pracoval jako úředník, před dvěma lety se ale rozhodl změnit zaměstnání: věnovat se historicko-genealogickému bádání. Zajímalo mě, jestli to byla historie plná děsu a krutosti, která se v tomto dnes největším vězení na území Česka odehrála, jej přiměla k tomu porozhlédnout se po jiném zaměstnání?

 

Lukáš Paleček, někdejší úředním ve věznici Plzeň-Bory

Nakonec jsem se ho na to nezeptala, když jsme se s ním setkali – já a moje věrná Tereza Svášková – v Café Frenchie hned pod Velkým divadlem v Plzni a on nám trpělivě dvě hodiny odpovídal na otázky. Informace, které nám zprostředkoval, by vlastně stačily na to, abych napsala delší článek o plzeňské věznici. Ale já chtěla věznici vidět na vlastní oči, dýchat stejný vzduch, který během 140-leté historie zařízení dýchali tisíce a tisíce trestanců.

Vstup do plzeňské věznice

Bory byly od počátku, když ještě za Rakouska-Uherska v letech 1874–1878 stavba vznikla, koncipované jako moderní věznice. Architekt Trojan Ritter von Bylanow, původem z Prahy, se rozhodl pro „onu vzornou formu, přičemž jednotlivé trakty s celami jsou paprskovitě seskupené kolem pozorovací věže či ústředí a jsou tak s ní propojené světlými chodbami“. Tento druh stavby, používaný pro vězení již od počátku 19. století, byl nazývaný „design panoptikum“ – zdánlivě posměšný výraz pro stavby, které nebyly a nejsou nic jiného než odděleními kuriozit. Architektonickou logiku, která se za tímto termínem skrývá, pochopíme, když si osvětlíme etymologii tohoto slova pocházejícího z řečtiny: „pān“ = „celkový“ a „optikós“ = „optický“. „Panoptikum“ tedy znamená něco jako „celková přehlídka“.

A opravdu, když sem s tlumočníkem Honzou Chabrem přicházíme a stojíme v ústředí po asi 35 metrů vysokou kupolí (váhavě a s lehce roztřesenými koleny), skýtá se nám vhled do sedmi nekonečně dlouhých, hvězdicově koncipovaných chodeb vězení: V jedné z nich se odrážejí hlasy vězňů, kteří se nejspíš baví před dveřmi cely, z jiné vychází vězni s vozíkem plným várnic, v třetí ticho jako v hrobě. A tak jsem byla ráda, když jsme – chodbou plnou železných dveří, které nám řinčivými klíči otevírali a s rachotem zase za námi zase zavírali – se konečně ocitli v místnosti se stálou expozicí k dějinám věznice, na jejíž realizaci se Lukáš Paleček velkou mírou podílel.

Zde máme před očima obrazně materiál, z něhož je jedno jasné: že věznice v Plzni byla od svého založení během jednotlivých režimů „upřednostňovaným“ zařízením pro zatčení politicky jinak smýšlejících a disidentů.

Dějiny věznice Plzeň-Bory jakožto synonym pro „basu nepřátel režimu“ se započaly již krátce po jejím etablování. Ani c.k. monarchie s poddanými, kteří kvůli svým (často oprávněným) idejím a snahám platili za ohrožující stát, nezacházela v rukavičkách. A mezi prvními, kteří touhu po národní nezávislosti museli zaplatit vazbou v Plzni-Borech, byli členové tajného českého spolku „Omladina“: téměř 70 jejich stoupenců bylo v roce 1894 odsouzeno k dlouhému trestu odnětí svobody, mezi nimi také pozdější ministr financí v období první republiky Alois Rašín (který byl roku 1923 obětí atentátu, ale to je zase jiný příběh).

Alois Rašín (1867–1923), spoluzakladatel Československa a ministr financí

Dalšími vybranými vězni v Borech byli Antonín Zápotocký, vězněný roku 1939 Němci, v době komunismu prezident Československa (1953 až do své smrti 1957) a také Václav Havel (1936–2011), pozdější prezident, Jiří Dienstbier (1937–2011), pozdější ministr zahraničních věcí, a Dominik Duka, dnes kardinál a arcibiskup pražský, kteří ve věznici strávil vícero měsíců vazby.

Václav Havel

Jiří Dienstbier

Kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka

Hned po obsazení Československa a založení protektorátu Čechy a Morava do Borů napochodovalo gestapo, hodně plzeňských Židů se během druhé světové války na svoji cestu do smrti do koncentračních táborů vydávalo právě z Borů, členové české odboje v době nacistické okupace zde žili za nelidských podmínek, hodně sudetských Němců bylo po skončení války v plzeňském vězení Čechy týráno, mučeno a zabito. Lukáš Paleček vyjmenovává různá jména, vypráví příběhy zvůle a nelidskosti, při jejichž poslechu člověka jímá děs a hrůza.

Symbolickou postavou české poválečné historie a prominentní obětí komunistického režimu byl generál Heliodor Píka (1897–1949), který – obviněný z vlastizrady – byl tady v Borech 21. července 1949 popraven: „Ne,“ opravuje Lukáš Paleček, nebyl popraven, byl zavražděn.“ Neboť Píka byl později rehabilitovaný jako nevinný. Naštěstí zdi věznice nemohou vyprávět, co viděly a slyšely. Každý režim po sobě zanechá oběti a Bory jsou zrcadlem českých dějin posledních 140 let.

Heliodor Píka jakožto francouzský legionář za první světové války

Jedním z vězňů, kterým se Lukáš Paleček zabýval obzvlášť intenzivně, byl generál Rudolf Toussaint (1891–1968), koncem války velitel v Čechách a na Moravě. Vydal se Američanům, roku 1946 byl předán československým úřadům a v Borech strávil 15 let. Jako vězeň a malíř-amatér. Roku 1961 byl Toussaint předán Spolkové republice Německo: „Když jsem byl na přechodu Waidhaus, co si myslíte, že tam Čechům viselo na stěnách? Moje dva obrazy,“ vyprávěl Toussaint v rozhovoru. Během svého pobytu v plzeňské věznici prý namaloval více než 420 olejových maleb, desítky z nich v Borech zůstala a Lukáš Paleček se snaží o umělecké zhodnocení a symbolický výklad: květiny, krajina Středomoří a veselé žánrové výjevy, které zmírňují hořce laděnou atmosféru v Borech.

Ředitel Petr Vlk, kterému je 42 let a svoji funkci vykonává teprve pár měsíců, působící sportovně a sebejistě, ale své nelehké úlohy jakožto šéfa věznice, kde dnes žije 1210 vězňů, si je plně vědom, se s námi loučí. Když jsme zase venku na svobodě, zhluboka se nadechneme.

Nepřehlédnutelná monumentální stavba na jihu města Plzeň: věznice Bory