Návštěva Borů

Plzeňské vězení jakožto zrcadlo českých dějin

Bory: Stačí, aby zaznělo tohle slovo a každému Čechovi jde mráz po zádech. Lukáš Paleček tam čtyři roky pracoval jako úředník, před dvěma lety se ale rozhodl změnit zaměstnání: věnovat se historicko-genealogickému bádání. Zajímalo mě, jestli to byla historie plná děsu a krutosti, která se v tomto dnes největším vězení na území Česka odehrála, jej přiměla k tomu porozhlédnout se po jiném zaměstnání?

 

Lukáš Paleček, někdejší úředním ve věznici Plzeň-Bory

Nakonec jsem se ho na to nezeptala, když jsme se s ním setkali – já a moje věrná Tereza Svášková – v Café Frenchie hned pod Velkým divadlem v Plzni a on nám trpělivě dvě hodiny odpovídal na otázky. Informace, které nám zprostředkoval, by vlastně stačily na to, abych napsala delší článek o plzeňské věznici. Ale já chtěla věznici vidět na vlastní oči, dýchat stejný vzduch, který během 140-leté historie zařízení dýchali tisíce a tisíce trestanců.

Vstup do plzeňské věznice

Bory byly od počátku, když ještě za Rakouska-Uherska v letech 1874–1878 stavba vznikla, koncipované jako moderní věznice. Architekt Trojan Ritter von Bylanow, původem z Prahy, se rozhodl pro „onu vzornou formu, přičemž jednotlivé trakty s celami jsou paprskovitě seskupené kolem pozorovací věže či ústředí a jsou tak s ní propojené světlými chodbami“. Tento druh stavby, používaný pro vězení již od počátku 19. století, byl nazývaný „design panoptikum“ – zdánlivě posměšný výraz pro stavby, které nebyly a nejsou nic jiného než odděleními kuriozit. Architektonickou logiku, která se za tímto termínem skrývá, pochopíme, když si osvětlíme etymologii tohoto slova pocházejícího z řečtiny: „pān“ = „celkový“ a „optikós“ = „optický“. „Panoptikum“ tedy znamená něco jako „celková přehlídka“.

A opravdu, když sem s tlumočníkem Honzou Chabrem přicházíme a stojíme v ústředí po asi 35 metrů vysokou kupolí (váhavě a s lehce roztřesenými koleny), skýtá se nám vhled do sedmi nekonečně dlouhých, hvězdicově koncipovaných chodeb vězení: V jedné z nich se odrážejí hlasy vězňů, kteří se nejspíš baví před dveřmi cely, z jiné vychází vězni s vozíkem plným várnic, v třetí ticho jako v hrobě. A tak jsem byla ráda, když jsme – chodbou plnou železných dveří, které nám řinčivými klíči otevírali a s rachotem zase za námi zase zavírali – se konečně ocitli v místnosti se stálou expozicí k dějinám věznice, na jejíž realizaci se Lukáš Paleček velkou mírou podílel.

Zde máme před očima obrazně materiál, z něhož je jedno jasné: že věznice v Plzni byla od svého založení během jednotlivých režimů „upřednostňovaným“ zařízením pro zatčení politicky jinak smýšlejících a disidentů.

Dějiny věznice Plzeň-Bory jakožto synonym pro „basu nepřátel režimu“ se započaly již krátce po jejím etablování. Ani c.k. monarchie s poddanými, kteří kvůli svým (často oprávněným) idejím a snahám platili za ohrožující stát, nezacházela v rukavičkách. A mezi prvními, kteří touhu po národní nezávislosti museli zaplatit vazbou v Plzni-Borech, byli členové tajného českého spolku „Omladina“: téměř 70 jejich stoupenců bylo v roce 1894 odsouzeno k dlouhému trestu odnětí svobody, mezi nimi také pozdější ministr financí v období první republiky Alois Rašín (který byl roku 1923 obětí atentátu, ale to je zase jiný příběh).

Alois Rašín (1867–1923), spoluzakladatel Československa a ministr financí

Dalšími vybranými vězni v Borech byli Antonín Zápotocký, vězněný roku 1939 Němci, v době komunismu prezident Československa (1953 až do své smrti 1957) a také Václav Havel (1936–2011), pozdější prezident, Jiří Dienstbier (1937–2011), pozdější ministr zahraničních věcí, a Dominik Duka, dnes kardinál a arcibiskup pražský, kteří ve věznici strávil vícero měsíců vazby.

Václav Havel

Jiří Dienstbier

Kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka

Hned po obsazení Československa a založení protektorátu Čechy a Morava do Borů napochodovalo gestapo, hodně plzeňských Židů se během druhé světové války na svoji cestu do smrti do koncentračních táborů vydávalo právě z Borů, členové české odboje v době nacistické okupace zde žili za nelidských podmínek, hodně sudetských Němců bylo po skončení války v plzeňském vězení Čechy týráno, mučeno a zabito. Lukáš Paleček vyjmenovává různá jména, vypráví příběhy zvůle a nelidskosti, při jejichž poslechu člověka jímá děs a hrůza.

Symbolickou postavou české poválečné historie a prominentní obětí komunistického režimu byl generál Heliodor Píka (1897–1949), který – obviněný z vlastizrady – byl tady v Borech 21. července 1949 popraven: „Ne,“ opravuje Lukáš Paleček, nebyl popraven, byl zavražděn.“ Neboť Píka byl později rehabilitovaný jako nevinný. Naštěstí zdi věznice nemohou vyprávět, co viděly a slyšely. Každý režim po sobě zanechá oběti a Bory jsou zrcadlem českých dějin posledních 140 let.

Heliodor Píka jakožto francouzský legionář za první světové války

Jedním z vězňů, kterým se Lukáš Paleček zabýval obzvlášť intenzivně, byl generál Rudolf Toussaint (1891–1968), koncem války velitel v Čechách a na Moravě. Vydal se Američanům, roku 1946 byl předán československým úřadům a v Borech strávil 15 let. Jako vězeň a malíř-amatér. Roku 1961 byl Toussaint předán Spolkové republice Německo: „Když jsem byl na přechodu Waidhaus, co si myslíte, že tam Čechům viselo na stěnách? Moje dva obrazy,“ vyprávěl Toussaint v rozhovoru. Během svého pobytu v plzeňské věznici prý namaloval více než 420 olejových maleb, desítky z nich v Borech zůstala a Lukáš Paleček se snaží o umělecké zhodnocení a symbolický výklad: květiny, krajina Středomoří a veselé žánrové výjevy, které zmírňují hořce laděnou atmosféru v Borech.

Ředitel Petr Vlk, kterému je 42 let a svoji funkci vykonává teprve pár měsíců, působící sportovně a sebejistě, ale své nelehké úlohy jakožto šéfa věznice, kde dnes žije 1210 vězňů, si je plně vědom, se s námi loučí. Když jsme zase venku na svobodě, zhluboka se nadechneme.

Nepřehlédnutelná monumentální stavba na jihu města Plzeň: věznice Bory