Bolevecká katastrofa se stala Karlu Čapkovi námětem pro napsání románu »Krakatit«

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Bolevecká katastrofa je označení pro tragický výbuch v muniční továrně v Plzni v roce 1917. Od roku 1901 zde fungovala zkušební střílna děl, sestavovaných ve Škodovce v centru Plzně a ještě před 1. světovou válkou se tu začala také vyrábět munice. Největší muniční továrna v rakousko-uherské monarchii se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných, či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoliv neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.

Helena Matějková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Následky ničivého výbuchu
Foto: © Západočeské muzeum v Plzni

Na samém začátku 20. století přemístily Škodovy závody svoji zkušební střelnici z Doudlevce do Bolevce a již v roce 1901 zde proběhly první pokusné střelby. Objekt byl největší muničkou a zkušebnou děl v tehdejším Rakousku-Uhersku. Celkem 57 budov, ve kterých byly dílny i skladiště a které se rozkládaly na šedesátihektarovém pozemku, byly obehnány ostnatým drátem a chráněny kulometnými věžemi. V závodě pracovalo okolo 3000 lidí, hlavně žen, dívek a chlapců z Plzně a blízkého okolí.

Za první světové války se snažila správa závodu na válečné mašinérii co nejvíce získat, a tak se, ve snaze splnit stále větší požadavky válečné fronty, pracovalo ve velmi rychlém tempu. Nové objekty se stavěly bez úředního povolení, nanejvýš se příslušným institucím stručně oznámila existence již stojící budovy. Kvůli maximálním úsporám se nedodržovaly základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. Dílny i sklady byly přeplněny hotovou municí a surovinami potřebnými na jejich výrobu. Na závodní vlečce se hromadily plně naložené vagóny, leckdy s nebezpečným materiálem.

Hromadný hrob obětem katastrofy na boleveckém hřbitově. Každororčně si událost výbuchu muniční továrny připomíná mší v kapli sv. Vojtěcha u hrobu obětí.
foto: © František Kabát, sdruzeniboleveckychrodaku.cz

Dne 25. května 1917 došlo těsně po polední přestávce v 13:32 v budově č. 10 k prvnímu výbuchu. Od té se pak exploze postupně šířily do dalších a dalších částí areálu. K nejničivějšímu výbuchu pak došlo v 15:08, kdy do vzduchu vyletěl obrovský sklad výbušnin. Nad muničkou se objevil rudý sloup dusivého kouře, který připomínal hřib po výbuchu jaderné elektrárny. Tlaková vlna byla tak silná, že ke škodám došlo až v centru města, kde otřesy rozbily okenní tabulky nebo vyrvaly okna a dveře z rámů a někde se na budovách dokonce objevily praskliny. Munička byla během chvíle jednou velkou zříceninou, hořet začal i okolní les.

Plán bolevecké muniční továrny
foto: © Maják Pilsen

Téměř 700 zraněných potřebovalo lékařskou pomoc. Do rakví byla uložena těla nebo tělní ostatky, mrtvých bylo údajně přes 200. Někdy byly v jedné rakvi ostatky z více těl. Podle prstýnků a náramků, které vydržely, se pozůstalí snažili najít své příbuzné. Někdy byla ale těla tak zohavená, že nebylo možné určit ani jejich pohlaví.

Dobová korespondence zachycující výbuch v muniční továrně
Foto: © Maják Pilsen

K večeru pak následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné. Vyděšení obyvatelé města i okolních obcí se ukrývali v lesích, polích i v lomech. Ustal veškerý život – obchody i školy zůstaly zavřené, nepracovalo se ani na úřadech a v továrnách.

Výbuch muniční továrny zachycený z Plzně
Foto: © Maják Pilsen

Na boleveckém hřbitově byl vykopán hromadný hrob, hluboký tři metry, kam se během pohřbu 29. května uložilo 53 rakví. V následujících dnech a týdnech pak byly do hrobu ukládány další oběti, nalezené při odklízení trosek, i těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví. Tři oběti byly na žádost příbuzných pohřbeny v Třemošné a jedna v Druztové. V letech 1917–1920 zde nechaly Škodovy závody vystavět kapli svatého Vojtěcha. Rakouské úřady se snažily zprávy o katastrofě ututlat, v oficiálních médiích se mluvilo o nepatrných škodách a zhruba patnácti obětech.

Muniční továrna v Bolevci po výbuchu
Foto: © Maják Pilsen

K výbuchu došlo v budově č. 10, kde se vyráběly vrhací miny. Na těch byla mistrem Vojtěchem Žižkou ohlášena závada ředitelovi závodu Rudolfu Thielovi. Ten údajně jen mávl rukou, doporučil vadné kusy odložit stranou a odešel na oběd. Za příčinu prvního výbuchu je tedy považována právě závada na jedné z min. Nicméně je pravda, že případný výbuch jedné miny nemusel způsobit takové škody, pokud by byly dodržovány základní předpisy. Exploze by zřejmě zasáhla jen objekt č. 10 a zabila či zranila několik málo lidí. Ovšem munička byla přeplněná a navíc právě v den výbuchu bylo do továrny doručeno několik vagónů trinitrotoluenu. Ten se musel ihned složit, aby mu neuškodila vlhkost, a z nedostatku místa byla většina zásilky uložena pod pracovními stoly v budově č. 10. Ze sta lidí z tohoto objektu přežili pouze čtyři, mezi mrtvými byl i Žižka. Thiel později ve věznici spáchal sebevraždu.

Román Karla Čapka Krakatit

Bolevecká tragédie byla inspirací pro Karla Čapka k napsání románu Krakatit. Čapek byl v té době vychovatelem v rodině hraběte Lažanského v Chyších u Žlutic. Celou událost sledoval z okna zámku, vzdáleného od Plzně vzdušnou čarou okolo 40 km, a později ji nepřímo popsal v knize jako výbuch sopky Krakatoa. Hlavním hrdinou románu je chemik ing. Prokop, jemuž se podaří vyrobit nevídaně silnou výbušninu. Nazve ji Krakatit, podle indonéské sopky Krakatoa. Dne 27. srpna 1883 zde dojde k druhému nejsilnějšímu výbuchu v novodobých dějinách lidstva. Zvláštní vlastností Krakatitu je, že vybuchuje i zdánlivě bez příčiny. 

Knižní zdroje: Petr Mazný a Vladislav KRÁTKÝ. 100 zajímavostí ze staré Plzně. 1. vyd. Plzeň: Starý most, s.r.o., 2003, s. 96-97. ISBN 978-80-239-1692-0