pátek 11. prosince 2015

Slavnosti svobody – ůkaz budoucím generacím, že Plzeň nebyla osvobozena Rudou armádou

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

»To tenkrát v čtyřicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton, s tanky a děly, na džípech bílý hvězdy měly, jak pestrý krovky tančily holky ze Škodovky a místní krásky zpívaly sborem: ›Škoda lásky …‹« Zlidovělá a v Plzni každému známá píseň písničkáře Jana Vyčítala nenechává nikoho na pochybách, že Plzeň byla osvobozena americkou armádou, ne ovšem vždycky se tato pravda učila ve školách v období studené války.

Tereza Brožová, Masarykovo gymnázium Plzeň

Historická fotka květen 1945
archiv Patton Memorial Pilsen
 »Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří! Nechť žije svoboda, nechť žijí naši spojenci. Oznamuji všem obyvatelům Československé republiky, že pancéře 16. divize jsou na náměstí Republiky v Plzni. Viděl jsem na vlastní oči přijíždět pancéře ze západu. Slyšel jsem hukot tankových motorů. Podával jsem ruku americkému důstojníku. Slyšel jsem americký hovor. Po šesti letech nacistické hrůzovlády jsme svobodní. Americké pancéře jsou na náměstí Republiky. Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří,«
zněla 6. května 1945 éterem slova Karla Šindlera, budoucího ředitele plzeňského rozhlasu. Spolu s ostatními účastníky ozbrojeného povstání proti německým okupantům se mu o den dříve podařilo obsadit vysílač pro hlášení letových zpráv.
Český rozhlas Vltava, 26.05.2013: Rekonstrukce vysílání z Plzně v květnu 1945

Sláva! Ať žije Československo! Je šestého května 1945 čtvrt na devět ráno, Plzeň se probouzí z včerejšího povstání a na náměstí Republiky nadšeně vítá přijíždějící tanky osvoboditelů. Americké jednotky přivážejí obyvatelům Plzně spolu s vytouženou svobodou i ochutnávku života za oceánem. Děti dostávají z rukou hrdinů své první žvýkačky a čokolády, dospělí si vychutnávají voňavé doušky amerických cigaret.
Historická fotka květen 1945
archiv Patton Memorial Pilsen

Nedaleko Plzně končí dlouhá pouť amerických vojáků, kterou zahájili vyloděním na plážích Normandie 6. června 1944. Generál George S. Patton plánoval pokračovat dál a osvobodit hlavní město Prahu, která úpěnlivě v době povstání žádala o pomoc. Do cesty mu však byla narýsována demarkační linie odsouhlasená na Jaltské konferenci, která rozdělila československé území mezi západní a východní osvoboditele. Američtí vojáci opustili Plzeň 20. listopadu 1945. Odjelo s nimi i mnoho plzeňských nevěst. Po roce 1948, v době studené války, se ovšem začaly falšovat dějiny.

Nastalo období lámání charakterů a vymývání mozků. Pro pamětníky však i přes následné, téměř pětačtyřicetileté zamlčování pravdy, zůstávají Američané osvoboditeli navždy, akorát se o tom nesmí po roce 1948 nahlas mluvit. Ve školních testech dostávají jedničky ti studenti, kteří leckdy nevědomě, vyplňovali testy lživě. Jedinou osvoboditelkou byla podle učebnic Rudá armáda a říkala to i paní učitelka, protože to tak nakázal nějaký stranický sekretariát. Američtí imperialisté jsou zlí a posílají k nám letadla s mandelinkou bramborovou, aby zničila naši úrodu a my měli hlad. Rodiče mlčí, nechtějí si často komplikovat již tak svízelný život. Učitelka mlčí také, nechce přijít o práci. Vtipně tuto situaci komentuje další sloka Vyčítalovy písně.
»Před pár lety musel kámoš z podniku, šli po něm, že vozil kytky k pomníku, ale on si říkal, ať mu vlezou na záda.  Že je mu to fuk a že to nebolí, však jen do tý doby než mu přišla holka ze školy, že nás osvobodila jenom Rudá armáda. Šel do sborovny a u Marxových spisů,  řek tý úče, že jí dává kuli z dějepisu a jestli chce, že ji ukáže ten otoman, kde seděli tenkrát ti hoši v plavkách o coca-cole snili a horkejch párkách, já o tom zpívám song a je to téma na román.«
Historická fotka květen 1945
archiv Patton Memorial Pilsen

Změna přišla až po sametové revoluci v roce 1989. Od roku 1990 se město Plzeň každoročně stává místem, kde se za účasti amerických veteránů a jejich rodinných příslušníků, obyvatel města a dalších hostů připomínají události května 1945. V programu tradičních Slavností svobody nesmějí chybět besedy s veterány, konvoj historických vozidel Convoy of Liberty, projekty klubů vojenské historie nebo vzpomínkové akty u pomníků druhé světové války. Přípravy na květnové oslavy probíhají celý rok. Organizátoři se domlouvají na přesném programu akce, shromažďují se finance na jejich záštitu, členové klubů vojenské historie řeší aktuální problémy na svých schůzích.
»Do klubu vojenské historie jsem se dostal díky známému a postupem času jsem si na českých i světových burzách obstaral uniformu«, líčí účastník Slavností svobody Jan Foud a popisuje své zážitky z příprav: »Asi s čtyřměsíčním předstihem se začínají vyrábět kulisy, čtyři dny před oficiálním zahájením potom stavíme dobové kempy, což je mnohdy náročné.«



Convoy of Liberty
Foto © A. Kolář

Letošní oslavy osvobození nesly hned dvojí nádech výjimečnosti. Osmého května jsme oslavíli výročí 70 let od konce druhé světové války a Plzeň si letos zároveň vychutnala i své prvenství mezi evropskými městy kultury. Slavnosti svobody 2015 byly také začleněny do programu EHMK. »Jubilejní výročí osvobození Plzně proběhne ve dnech 1.–6. května 2015 a nabídne bohatý program složený z tradičních akcí i novinek. Jako každoročně se návštěvníci budou moci zúčastnit besedy s veterány, prohlédnout si dobové kempy v Proluce, přilehlých Křižíkových sadech, v prostorech za OC Plaza a letos nově i v Borském parku, kde 1. května dopoledne proběhne rekonstrukce příjezdu americké armády do Plzně a stavby amerického tábora. Akce se oficiálně zahájí již v dopoledních hodinách. Večer pak proběhne slavnostní odhalení pomníku generála Pattona a historicky první vystoupení skupiny Lynyrd Skynyrd v České republice,« lákala návštěvníky Jan Foud. Další dny oslav nabídli kromě jiného i slavnostní show připomínající osvobození Plzně, Convoy of Liberty, koncert Pilsner Jazz Band, nebo fotbalové utkání mezi FC Viktoria Plzeň a vojskem. To připomělo událost z 24. května 1945, kdy se plzeňský fotbalový tým utkal s jedenáctkou americké armády. »Viktorka« tehdy na narychlo upravené ploše v Luční ulici před zraky jedenácti tisíc diváků postávajících na polorozbořených ochozech, zvítězila 11:1.

Convoy of Liberty
Foto © A. Kolář
Plzeň byla zase plná vzpomínek, o nichž zpívá ve své písni i Jan Vyčítal. Její slova nejsou ani zakázaná, ani postihovaná, jsou odrazem naší minulosti.
 »Mám v Plzni kámoše, už je to řada let, vždycky rád slyším plzeňskej dialekt, a když tam jedu čundrem, dám o sobě vědět. Řekne mi usárnu si tutam dej, na tuten gauč tam si nesedej, tam už pětačtyřicet let nesmí nikdo sedět! Ani já tam nesedám, když mám po práci, tam seděli v květnu američtí vojáci  a tutam co máš nohy, tam šoupli svý helmy. Táta vytáh láhev šňapsu, z úkrytu pozval partu džezmenů k nám do bytu a Chattanooga zpívala se velmi … tenkrát v čtyřicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton …«
Na Youtube: Jan Vyčítal – To tenkrát v čtyřicátom pátom

středa 9. prosince 2015

Plzeňští kati

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Posledním plzeňským katem se stal pohodný Matěj Kaiser, a to údajně proto, že o tuto práci nebyl žádný zájem. Poslední plzeňský kat se nikdy nenaučil číst ani psát, ale výborně rozuměl léčení zvířat. Dokázal poskytnout pomoc i lidem, uměl napravit vymknuté klouby či zlomeniny a rovněž se vyznal v léčivých bylinách. Jeho léčitelství notně popouzelo plzeňské doktory a lékárníky, což by bylo Kaisrovi neubralo nic na poularitě, nebýt jeho opilství a hrubosti. Nakonec propadl alkoholu natolik, že to bylo dokonce na škodu i při popravách, a proto mohl vykonávat jen podřadnější práce. Po jeho smrti v r. 1832 byl v Plzni zrušen katovský úřad.


Helena Matějková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Pohled na plzeňská stínadla na vedutě Gabriela Bodenehra, 1720

Plzeň měla svého kata již krátce po svém založení, kdy získala hrdelní právo. Kat neměl nikdy jednoduchý život a jeho postavení ve společnosti bylo velice sporné. Vždy musel žít za městskými hradbami nebo u nich, mimo městský ruch. Lidmi byl opovrhován, protože byl považován za nečistého člověka. V hospodě vždy seděl sám na třínohé židli a pil z hrnku bez ucha, v kostele seděl na zvláštní lavici. Jeho úkolem nebylo jen popravovat trestance, k tomu v pozdějších dobách úpadku katovského povolání docházelo jen zřídka. Musel vykonávat také povolání pohodnické, tzn. zakopávat mrtvoly, starat se o čistotu ve městě a odchytávat volně pobíhající psy. Na druhou stranu byli popravčí vždy dobrými léčiteli, protože znali anatomii těla, byli bohatí a směli provozovat nevěstince.

Plzeňská katovna stávala mezi dnešní Veleslavínovou a Solní ulicí, kde byla ve středověku podél hradeb vytvořena úzká slepá ulička. Lidé ji s oblibou nazývali také »Katovská« nebo »Rytířská«, kvůli meči, kterým kat popravoval. Příbytek byl postaven samostatně tak, aby se žádnou zdí nedotýkal domů »poctivých sousedů«.

Mít ve městě vlastní stínadla určená přímo k popravám bylo dost vzácné a ta plzeňská stála u městské brány tak, aby byla dobře vidět při vjezdu do města i od řeky. Byla umístěna na dostatečně velkém prostoru, aby byla možná hojná účast diváků. Popravčí mohl vydělávat na zájmu přihlížejících, jež se za poplatek mohli podívat na mrtvolu, namočit si šátek v její krvi, nebo si dokonce odnést kousek jejího oděvu. S těmito předměty se také tajně obchodovalo.

Prvním plzeňským katem, jehož jméno je známo, byl mistr Jan. Vypráví se, že byl v roce 1557 pozván k popravě trestance do Kladrub. Musel být doprovázen, aby cestou nebyl přepaden a ubit, protože byl opovrhovanou osobou. Druhého dne se dostavil také hejtman, městský rychtář, kladrubský purkmistr, konšelé a zvědavý lid. Bylo obecně známo, že když kat při popravě udělal chybu, přihlížející dav mu dal co proto. A to se toho dne také stalo. Sekl a hlava odsouzeného zůstala viset na kůži. Když si mistr Jan uvědomil, co ho čeká, dal se na útěk, a za ním všichni ostatní. Rychtář ho po chvíli dohonil a sliboval mu cokoliv za to, že se vrátí, a mrtvolu zakope. Jan se opravdu vrátil a nebožtíka pohřbil. Jakmile tak vykonal, zakřičel prý purkmistr: »Honiti!« a dav se dal do pohybu. Během chvilky byl kat ubit a ve stínadlech tak vypustil duši nejen vrah, ale i samotný popravčí.

Po další staletí jsou ze života plzeňských katů jen útržky. Až v roce 1689 se začínají objevovat zprávy o Bartoloměji Kvíčalovi (uváděným také jako Křížek, Kříž, Kričala, Kvíčala nebo Křič – není známo, jak ke komoleninám docházelo). Chodský rebelant Jan Sladký Kozina zemřel na místní šibenici 28. listopadu 1695 právě jeho rukou. Jeho tělo se prý pro výstrahu na stejném místě rozkládalo ještě rok po jeho smrti.

Prvním známým jménem z katovské dynastie, která působila v Plzni více než jedno staletí, je Jan Huss. On sám není pro Plzeňany tak významný, jako spíše události dne sňatku jeho dcery Doroty. Ta si 31. srpna 1739 v plzeňském kostele svatého Bartoloměje vzala popravčího mistra Jakuba Onesorcha (jinak také Ohnesorg – Bezstarosti). Protože ale do kostela nesměl ani na vlastní svatbu, zastupoval ho u oltáře jeho přítel. Kat se modlil u zadního vnějšího oltáře chrámu. Po skončení modlitby se zvedal a přidržel se jednoho z andělů na kované mříži. Tato událost nebyla beze svědků, a tak se, v souvislosti s léčitelskými schopnostmi kata, rychle rozšířila zpráva o zázračných účincích plzeňského andělíčka jinak nazývaného ošahánek, zrodila se jedna z nejznámějších tradic v Plzni, kdy si Plzeňané chodí sáhnout na andělíčka pro štěstí.

U brány klečel kat, potom se dotkl mříže a vstal, zrodila se legenda o andělíčkovi, který přináší štěstí.

O rozličných úkolech katů vypovídá také událost z roku 1751, kdy se plzeňský kat Bartoloměj Huss musel se svým pacholkem postarat o sebevražedného oběšence. Popravčí ho musel nejdříve odřezat, jeho pomocník ho pak i s postelí a všemi věcmi vyhodil z okna. Tam se rychle utvořil hlouček zvědavců, kteří se ale nepřibližovali, aby dotykem »neztratili poctivosti«. Pacholek pak nebožtíka i všechny věci naložil na káru, jeho zahrabal na mrchovišti a majetek spálil.

Po vymření rodu Hussů po meči bylo vyhlášeno jakési »výběrové řízení« na místo kata. Jediným zájemcem byl Matěj Kaiser. I on měl jako nejeden kat velkou zálibu v alkoholu. Za svou dvacetiletou katovskou činnost provedl jen čtyři popravy a skoro všechny byly neúspěšné. U té poslední byl dokonce nucen vraha s hlavou na špalku vlastnoručně doškrtit. Po této popravě mu už žádná svěřena nebyla. Po jeho smrti v roce 1831 se o místo kata ucházel jeho nezletilý syn, který sliboval, že se řádně vyučí.

V roce 1833 bylo ale místo plzeňského kata definitivně zrušeno. V budoucnosti byl najímán odjinud, čímž město ušetřilo 64 zlatých, 16 metrů měkkého dříví na topení, 300 kg žita, 8 centů sena a 6 centů slámy ročně. Vybavení katovny bylo prodáno majiteli kočovné boudy s raritami, městu prý předměty dělaly ostudu. Do plzeňského muzea se jich příliš nedostalo. Příbytek katovny byl pak vydražen, několikrát prodán a nakonec roku 1854 zbořen. Ještě v 19. století zanikla i středověká ulička podél hradeb. Poslední civilní veřejná poprava v tehdejší habsburské monarchii proběhla také v Plzni, v roce 1871. To už ale pozemek s parcelním číslem 197 dávno nedýchal na občany Plzně svou tajemnou historii.

pátek 4. prosince 2015

Náplastí na zlomená vlastenecká srdce Sokolů se měly stát Spartakiády

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

»Vlast máti až nás zavolá, co věrné dítky své, tu mocná paže Sokola zlé škůdce v souboj zve! Tož blahá bude naše slast za oběť svůj i život klást, to svaté heslo Sokola: za národ, právo, vlast! Jen, bratři, silou hrdinnou svou hajme vlast i řeč,to chloubou buď nám jedinou a pro ni spějme v seč. A potom teprv v spásný den nám vzejde krásný, zlatý sen pak sluncem jasným bude plát nám povždy volnost jen.«
(úryvek sokolské hymny)


Podoba sokolovny po slavnostním otevření v roce 1896

Tereza Brožová, Masarykovo gymnázium Plzeň
V neděli devátého února 1896 je slavnostně otevřena budova sokolovny ve Štruncových sadech v Plzni, kterou o třiadvacet let později poctí svou návštěvou i velký podporovatel a člen Sokola, prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Sportovní činnost pozastavuje první světová válka, 3.8.1914 je sokolovna nabídnuta Červenému kříži jako lazaret a o tři roky později začíná sloužit jako armádní ubytovna. V meziválečném období prožívá Česká obec sokolská svůj zlatý věk a stává se organizací s milionovým počtem členů. S koncem první světové války narůstá počet plzeňských sokolů, pravidelně sokolovny v Plzni navštěvuje okolo 1300 cvičenců.


»V roce 1931 mě maminka poprvé přivedla do Sokola v Přešticích. Chodila jsem tehdy ještě do obecné školy, bylo mi šest let,« začíná své vyprávění Milada Chudlařská, současná stále aktivní trenérka moderní gymnastiky. Podle rodinné tradice pokračuje ve šlépějích Miroslava Tyrše až do konce první republiky a spolu s ostatními se řídí heslem »Ve zdravém těle zdravý duch!« Až o mnoho let později si uvědomuje, že základy její lásky k české zemi byly položeny právě v hodinách cvičení, na jejichž koncích děti zpívaly sokolské písně.

Dobová sokolská pohlednice z r. 1901 s podobiznou zakladatele Sokola Miroslava Tyrše

Vlasteneckou idylu však ukončuje nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Dvanáctého dubna 1941 zastavuje K. H. Frank činnost Sokola, jehož členové jsou aktivně zapojeni v mnoha odbojových skupinách. O půl roku později je Adolfem Hitlerem do funkce zastupujícího říšského protektora jmenován Reinhard Heydrich, který ihned vyhlašuje stanné právo k potrestání českého odboje. Při »Akci Sokol« jsou zatýkáni, mučeni a vězněni sokolští činovníci a přes 3000 z nich později umírá v koncentračních táborech. Jedním z nich je i Emil Štrunc, po němž byly po válce pojmenovány sady, kde sokolovna dodnes stojí. V lednu 1942 zahajuje v budově sokolovny v tehdejších Pecháčkových sadech svou činnost Pomocná služba Židovské náboženské obce v Plzni a od 9.1.1942 dochází před budovou k formování transportů židovského obyvatelstva. Židé z Plzně a okolí jsou odsud po evidenční kontrole odváděni na nedaleké vlakové nádraží k transportům do Terezína.


Historický interiér sokolovny ve Štruncových sadech

Po roce 1945 Československo rozkvétá. Občanům se v žilách rozlévá vlastenecká krev, každý se raduje z konce tragických událostí spojených s válkou a vzhlíží k budoucnosti. Sokol se obnovuje a na poli sportovním se vše soustřeďuje na přípravy účasti na Sokolský slet 1948. Cvičenci pilně trénují připravené sestavy a jejich vytrvalost je umocněna devítiletou přestávkou způsobenou II. světovou válkou. V únoru 1948 však přebírá moc KSČ a činnost následovníků Miroslava Tyrše se jí dvakrát nezamlouvá. Rozběhnutý kolotoč příprav zatím ale nastupující komunistická totalita není odhodlána zastavit, a proto se XI. slet v Praze uskuteční.

Je slunný červencový den a se vší parádou míří do hlavního města zástupy cvičenců z každého koutu naší vlasti. Praha na několik dní opět omládne. Zraky celého Strahovského stadionu se upírají na krojované sokolské cvičenky a netuší, že podobná podívaná se jim naskytne až za téměř půl století. Ženy totiž místo očekávaného vpravo hleď, provádějí smluvený, stranově převrácený úkon, a komunisté na tribunách tak mají další záminku a zrušení organizace Sokol již nemůže nikdo zabránit. Činnost Československé obce sokolské je zastavena. Někteří její členové emigrují do zahraničí a pokračují v sokolském snažení v krajanských spolcích, jiní jsou pozatýkáni a uvězněni, další se přizpůsobují nově prosazované socialistické výchově. Kam ale umístit 2253 cvičenců? Řešení přichází záhy. Činnost spolku je převedena odborovým svazům a na rok 1955 je naplánována první Spartakiáda, hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, které má nahradit předcházející sokolské slety. Forma zůstává, ideje se mění.


Sokol 1947
z archivu Milady Chudlařské

Na první pohled se mezi programem sokolského sletu a Spartakiády neshledává žádný rozdíl. Ve skutečnosti se však na Spartakiádách nesmělo objevit nic, co by připomínalo sokolské myšlenky a symboly. Sokolská hesla »Co Čech, to Sokol!« a »Za národ, drahou vlast« střídají slogany »Připraven k práci a obraně vlasti!« nebo »Ať žije Sovětský Svaz – náš osvoboditel!«

Ve městech mizí název Sokol zcela, menší jednoty na vesnicích si jej však smějí ponechat. Představitelé KSČ jmenují do čela jednotlivých tělocvičných jednot své pracovníky, aby dohlíželi na práci v duchu komunistické ideologie. Snahy o obnovu Sokola v roce 1968 dusí normalizace a vpádem vojsk Varšavské smlouvy všechny šance na obnovu sokolských ideálů pohasínají.

»Když opomenu podmínky a okolnosti, za kterých probíhaly Spartakiády, musím uznat, že se jejich úroveň jedna od druhé zlepšovala. Organizace byla perfektní, všechno běželo na vteřinu přesně. Pokud se některá z cvičenek nedostavila, poslalo se pro náhradu. Náhradnice měly své číslo, díky němuž mohly být umístěny přesně do mezery vzniklé chybějící dívkou,« vzpomíná Milada Chudlařská a pokračuje ve svém vyprávění i o období po roce 1989: »Po Sametové revoluci je Sokol znovuobnoven. Již počtvrté. Navazuje na tradici, ale zároveň modernizuje svůj program a v šestiletých intervalech pořádá Všesokolské slety.«

Spartakiáda 1955
z archivu Milady Chudlařské

Nová éra Sokola však nezačíná lehce. Bojuje o navrácení svého komunisty ukradeného majetku a zažívá i generační problémy. Ke znovuzrození Tyršových myšlenek a omlazení svých řad přispívají i členové docházející do sokolovny ve Štruncových sadech. Jejich činnost nezastavuje ani povodeň, která utopí Plzeň v srpnu 2002 a do budovy vhání přes metr znečištěné vody. Naštěstí má vše dobrý konec. V letech 2010 až 2012 podléhá exteriér budovy celkové rekonstrukci a v novém kabátu vítá denně desítky sportovců z různých oddílů, kteří jistě při své pravidelné docházce do sokola ocení to, že se pomalu modernizuje i veřejný prostor ve Štruncových sadech, který vždy v Plzni symbolizoval místo, kam si chodili Plzeňané zasportovat.

středa 2. prosince 2015

Rodák z Plzně držitelem Nobelovy ceny za fyziku

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.
 

Když mladí lidé v Plzni sedí se svými přehrávači MP 3 a poslouchají hudbu, když u domácích počítačů zálohují data na pevných discích s velikostí několika gigabytů, ani je nenapadne, že za to vše vděčí plzeňskému rodákovi, který byl po druhé světové válce jako Němec z Československa vysídlen. Německý vědec Peter Grünberg je nositelem Nobelovy ceny za fyziku. Získal ji v roce 2007 za objev jevu obří magnetorezistence.

Markéta Kolářová, Masarykovo gymnázium Plzeň

Peter Grünberg
foto: Armin Kübelbeck, CC-BY-SA, Wikimedia Commons
Město Plzeň má jediného rodáka, který se stal držitelem Nobelovy ceny. Je jím německý fyzik Peter Grünberg. Toto prestižní ocenění mu bylo uděleno v roce 2007 za objev obří magnetorezistence, který učinil společně s francouzským fyzikem Albertem Fertem. Tento objev posunul možnosti výroby pevných disků s kapacitou řádu gigabytů. Díky jeho objevu se například do dnešních počítačů, MP3 přehrávačů a digitálních kamer vejde dříve nemyslitelné množství dat. Oba badatelé tento jev objevili nezávisle na sobě, Peter Grünberg v Německu, ve výzkumném centru v Jülichu, a Albert Fert ve Francii.

Samotnou magnetorezistenci, schopnost materiálu změnit svou hodnotu elektrického odporu působením vnějšího magnetického pole, objevil již v roce 1856 lord Kelvin, vlastním jménem William Thomson, když experimentoval s železnými a niklovými vzorky. S kovovými materiály experimentoval později také i plzeňský rodák v různých kombinacích či ve vícevrstvých strukturách. Kovy začaly vykazovat mimořádně vysoké hodnoty magnetorezistence označované jako obří magnetorezistence (GMR - Giant Magneto Resistance).

Svůj objev učinil Grünberg již v roce 1988, ale trvalo téměř 20 let, než za něj získal ocenění. »Teprve po deseti letech byl objev aplikován v praxi a dalších deset let trvalo, než jsem dostal Nobelovu cenu. Nepovažuji ale tu prodlevu za nic zvláštního. U Nobelových cen to bývá různé, někdy je udělena třeba už za dva tři roky, jindy to trvá déle. Těch 20 let není příliš mnoho,« řekl Grünberg v rozhovoru s novináři při své návštěvě Plzně v roce 2008.

Většina obyvatel Plzně ovšem o souvislosti mezi tímto německým fyzikem a Plzní do jeho návštěvy v roce 2008 vůbec nic netušila. Jeho životní příběh začal 18.5.1939 právě v Plzni. Těsně před začátkem 2. světové války, v období německé okupace Čech, když se zde narodil otci Fjodoru Grinbergrovi a matce Anně, rozené Petermannové, která pocházela z nedaleké vesnice Dolní Sekyřany. Poté žil  s rodinou několik let v nedaleké Dýšině, kde si pronajímali domek.

Na zde prožitá dětská léta vzpomíná fyzik s odstupem času:
»Svůj židovský původ jsem nijak nevnímal. My jsme byli katolická rodina a mluvili jsme všichni česky. Jako malé dítě jsem uměl jenom česky, německy jsem se naučil až později. Vzpomínám si na dětská léta v Dýšině. Pamatuji si na velkou zahradu a na ovocné stromy, obzvláště na třešně a na to, jak jsme se v létě chodili koupat do Klabavy po cestě, na níž jsme potom v zimě sáňkovali.« 
V Dýšině prožil větší část svého raného dětství, které trávil také v Heřmanově Huti u své tety.

Jeho otec, ruský emigrant pracující ve Škodových závodech, přijal za války německé státní občanství. Změnil si také v roce 1941 své příjmení na Grünberg. Brzy po skončení války zemřel v Plzni v internačním táboře pro Němce a byl pohřben do hromadného hrobu. Petera čekal poválečný odsun německého obyvatelstva z osvobozeného Československa. Roku 1946, tedy ve svých 7 letech, Plzeň opustil.

Spolu s matkou a se sestrou se uchýlil do západoněmeckého města Lauterbach. Zde absolvoval gymnázium, studoval fyziku ve Frankfurtu nad Mohanem, působil na Technické univerzitě v Darmstadtu a později i na univerzitě v kanadské Ottawě. V roce 1984 se habilitoval na univerzitě v Kolíně nad Rýnem a začátkem 90. let se stal mimořádným profesorem. Od roku 1972 začal pracovat ve vědeckém centru v západoněmeckém Jülichu.

V březnu roku 2008 slavnostně převzal jako významný plzeňský rodák od primátora Pavla Rödla pečeť města Plzně. »Uložím si ji doma do skleněné vitríny vedle Nobelovy ceny.«

Grünberg je šestým nositelem Nobelovy ceny, který se narodil na území dnešní České republiky. Kromě dvou českých nositelů Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského (za chemii v roce 1959) a Jaroslava Seiferta (za literaturu v roce 1984), to jsou ještě baronka Bertha von Suttnerová (rozená hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova) a manželé Coriovy. Suttnerová, která prožila většinu života v Rakousku, zde získala v roce 1905 cenu za mír. Carl Ferdinand Cori a Gerta Theresa Coriová (rozená Radnitzová) toto prestižní ocenění obdrželi v roce 1947 za lékařství již jako američtí občané. S výjimkou Grünberga se všichni narodili v Praze.


pátek 27. listopadu 2015

Dominik

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

V nenápadném šedém domě v Dominikánské ulici dnes sídlí agentura »Dominik centrum«, v průchodu najdeme prodejnu »Music records« a do kavárny »Dominik« ve dvoře chodí Plzeňští na kávu a drinky. Historie tohoto domu ovšem sahá daleko do doby, kdy v Evropě ještě ani nespatřili kávové zrnko.


Helena Matějková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Na prahu novověku patřil dům k cisteriánskému klášteru Plasy. Členové konventu se zde však zdržovali, jen když přijeli do Plzně za účelem jednání, a tak ho kvůli drahým nákladům v roce 1548 prodali za 200 kop grošů Plzni. Krátce poté dům odkoupil Florián Gryspek z Gryspachu, který vlastnil také zámek na Kaceřově. Jeho rod spravoval dům až do roku 1622, kdy jim byl císařem za protihabsburský odboj zkonfiskován majetek a podle legendy pak všichni členové spáchali hromadnou sebevraždu. Poté dům opět změnil majitele, kterým se v roce 1623 stává opět plaský klášter. Ten ho získal jako odškodnění za ztráty utrpěné v době husitství. Dům byl ale v ještě horším stavu, než ve kterém ho řád městu prodával a peníze na opravu chyběly. Když se pak v roce 1639 členové řádu schovali do Plzně před švédskými vojsky, museli se ubytovat u dominikánů.

Dům z pohledu z Dominikánské ulice
K domu se váže mnoho pověstí. Jedna z nich praví, že když za třicetileté války utekli mniši z plaského kláštera do Plzně, vzali s sebou i cenný poklad, k nimž patřili i tři zlaté sochy andělů. Opat se bál, aby nebyl nalezen a rozkraden, kdyby město padlo, a tak jedné noci vzbudil starého řádového bratra a jednoho věrného sluhu, který byl vyučený zedník, a s jejich pomocí poklad zazdil ve sklepě. Věděli o něm jen oni tři. Zanedlouho byl ale opat na hradbách zastřelen, stejně jako hned po něm starý mnich. Zedník brzy na to během morové rány zemřel a odnesl si s sebou tajemství do hrobu. Jednomu z pozdějších majitelů domu se prý podařilo najít několik stříbrných svícnů a později nalezli dělníci, kteří dům opravovali, hrnec s penězi. Zlaté anděly ale nikdy nikdo neviděl. Tato pověst dala v 19. století jméno zde provozovanému hostinci – »U zlatého anděla«.

Od zrušení plaského kláštera se majitelé domu často střídali, avšak důležitým vlastníkem byl pro jeho historii až kavárník Augustin Soukup. Ten zde působil od roku 1901 a díky výhodnému sňatku mohl začít v domě čp. 281 podnikat. Původní taneční sál upravil na rozlehlou kavárnu s kapacitou tři sta osob, kterou od roku 1923 provozoval pod názvem »Destin«. Kavárník se díky své pověsti nezbedníka stal rychle známou plzeňskou figurou – nedodržoval policejní zavírací hodinu, v kavárně se hrávaly hazardní hry, za protektorátu docházelo k zásahům úřadů také kvůli místnímu stravování bez potravinových lístků a v roce 1939 bylo dokonce několik hostů i s majitelem kavárny zatčeno kvůli nedovolenému poslechu zpráv v rádiu. V roce 1948 byla Augustinu Soukupovi kavárna nadobro uzavřena. To, že spoluobčané už měli stařičkého kavárníka plné zuby, je zřejmé také z výpovědi svědků z 19. března 1953, kdy byl obviněn z nepřístojného chování při vzpomínkové akci k uctění zemřelého prezidenta Gottwalda. Augustin Soukup, shánějící na náměstí své psy, totiž třikrát zapískal na píšťalku čímž údajně porušil důstojnost místa.

Zdeněk Raboch
uvedení pramenů: www.plzen.cz
Dům lákal ke společenským aktivitám také v době totality. V roce 1964 byl zpracován návrh na přetvoření kavárny Destin na účelové zařízení Socialistického svazu mládeže. Ten byl v roce 1966 přijat a v Dominikánské 3 byl otevřen Klub mládeže Dominik. Pořádaly se zde výstavy, koncerty a později také kroužky. V září 1967 právě Klub mládeže Dominik zorganizoval »1. Beat Jamboree«, kam přijely beatové skupiny z Československa a Spolkové republiky Německo. Po radikálních změnách v srpnu 1968 se prostory klubu staly útočištěm studentského odporu a na konci října zde dokonce zasedal parlament Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Účastníci zde sestavili desetibodové prohlášení, které se následně stalo programem svazu. Žádali v něm například svobodu shromažďování a kulturního projevu a odchod sovětských vojsk. I přes tehdejší situaci se zde v květnu 1969 konala první plzeňská diskotéka, na kterou se stály fronty až na ulici. Organizátorem a také prvním DJ se stal Zdeněk Raboch, mimo jiné také zakladatel první bigbeatové kapely v západních Čechách – »Memphis«. Hudba, která měla zaznít, ale byla pod nekompromisním dohledem cenzury. V prostorách klubu také trénovali členové první skupiny divadelně-historického šermu v Plzni.

Po sametové revoluci byl Socialistický svaz mládeže postupně rušen, proto město v  roce 1992 rozhodlo o pronájmu objektu jinému majiteli. Ve výběrovém řízení zvítězil návrh Ivana Jáchima a od roku 1994 tak v objektu začala působit agentura »Dominik centrum«. Ta se podílela na organizování většiny prestižních kulturních akcí v Plzni, jako např. přehlídky české filmové tvorby »Finále«, »Smetanovských dnů«, festivalu »Na ulici« nebo »Pilsner festu«. Celoročně také provozuje Měšťanskou besedu, ve které se koná přes 600 akcí za rok, nebo Informační centrum města Plzně.

webové stránky Dominik centra


středa 25. listopadu 2015

Klatovská ulice v proměnách dějin

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Když pozoruji časovou osu a měnící se jména hlavních plzeňských ulic, nemohu si nevzpomenout na Winstona Smithe, jehož úkolem ve fiktivní společnosti vytvořené Georgem Orwellem v románu 1984 bylo přepisovat historii knihu po knize, článek po článku, titulek po titulku. Není změna názvů ulice také takovouto snahou o změnu či retušování historie? Myslím si, že lidé by se měli snažit více se zajímat o věci kolem sebe a hledat význam i ve zdánlivě nicneříkajících každodenních názvech ulic, protože měnící se pojmenování může leccos prozradit o nás i našich dějinách.

Pavla Papazianová, Masarykovo gymnázium Plzeň

1879 Ferdinandova třída/Ferdinandstraße

Od tohoto roku byla ulice pojmenována jako Ferdinandova a její další část, která směřovala ven z města směrem na Litice, se jmenovala Klatovská. Toto období se neslo ve znamení velkého stavebního ruchu a město se poměrně rychle zalidňovalo. Ulice se pomalu zastavovala domy. Nově také vznikaly dělnické kolonie, železniční trati a továrny. Název ulice se stal holdem rakouskému císaři a poslednímu korunovanému českému králi Ferdinandu I. Dobrotivému, jenž si své přízvisko získal milým a přátelským chováním, které pocítili především Češi, jelikož zbytek svého života až do roku 1875, po nedobrovolné abdikaci v roce 1848, strávil tento císař v Praze.

1921 třída Československých legií

Krátce po skončení první světové války byli českoslovenští legionáři, kteří se v roce 1920 vrátili z nasazení v Rusku, ve Francii a v Itálii, ve společnosti považováni za největší hrdiny. Nejen, že bojovali proti poraženému nepříteli, který dlouhá léta pustošil zemi válkou, ale především se stali symbolem vzdoru proti monarchii a novými symboly nabyté státní samostatnosti. Rok přejmenování této plzeňské třídy byl také významný z důvodu exhumace popravených legionářů v Itálii, na jejichž počest se konal v Plzni slavnostní průvod.

1940 ulice Klatovská/Klattauer Straße

Ulice dostala politicky neutrální název. Změna jména pravděpodobně souvisela s obsazením Československa a se zřízením Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. Po začátku druhé světové války, kdy bylo Československo obsazeno agresivním nacistickým Německem, již předchozí název plný národní hrdosti nebyl možný. Okupantům se jistě nelíbilo, že by jedna z hlavních plzeňských ulic byla pojmenována po vojácích, kteří v první světové válce bojovali proti nim. Označení „Klatovská" je zřejmě zvoleno z čistě geografických důvodů, jelikož zmíněná ulice směřuje z Plzně do Klatov. 

1943 třída Reinharda Heydricha/Reinhard-Heydrich-Straße

V roce 1943 dostala ulice jméno Heydrichova. Tento název se měl stát pro Čechy svým způsobem mementem a měl být připomínkou zavražděného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Reinhard Heydrich zemřel v roce 1942, kdy na něj byl spáchán atentát v pražské Libni. Zavraždění Reinharda Heydricha byl z české strany zřejmě nejvýznamnější počin proti nacistické okupaci. Jelikož se jednalo o jednu z nejvlivnějších osob v Říši, byla jeho smrt tehdy náležitě oplakávána a jeho osobnost náležitě oslavována, například i formou přejmenování významné plzeňské ulice, jejíž nové pojmenování mohlo být i varováním, aby se neposlušnost českých obyvatel již nikdy neopakovala. Mnoho popravených z období tzv. heydrichiády pocházelo právě z Plzně a v Plzni samotné atentátníci na Heydricha, po svém seskoku na území protektorátu, našli svůj první úkryt.

1945 Benešova třída 

Brzy po skončení druhé světové války bylo nutné změnit název ulice znovu. Ulice nesla nově jméno prezidenta Edvarda Beneše, představitele československého odboje a exilové londýnské vlády v období německé okupace. Československo se vrátilo k ideálům tzv. první republiky a ulice byla poprvé ve své historii pojmenována podle žijící osobnosti. Ulice však nesla jméno prezidenta Beneše pouze jeden rok.

1946 opět Klatovská

Benešova ulice byla velmi rychle nahrazena opět neutrálním názvem Klatovská. Vysvětlení lze spatřovat v tom, že se konaly první poválečné volby, v nichž Komunistická strana Československa získala nejvíce mandátů. KSČ v těchto volbách zvítězila a zároveň podle vládního nařízení z 27. 5. 1946 bylo stejným poměrem upraveno složení národních výborů na všech stupních státní správy. To znamená, že nejvíce křesel v Plzni získala také komunistická strana. Je známo, že KSČ neměla příliš v lásce pana prezidenta Beneše. Proto se pojmenování ulice vrátilo k neutrálnímu názvu Klatovská. Edvard Beneš byl vymazán a zanedlouho byl po komunistickém puči donucen k abdikaci.

1951 třída 1. máje

Po uchopení moci komunisty v únoru 1948 bylo jasné, že změny názvů ulic na sebe opět nenechají dlouho čekat. Ideologie a budovatelské rozjaření se podepsalo na další změně názvu ulice. Ta byla pojmenována po jednom z nejvýznamnějších svátků tehdejší doby, při němž se oslavovala práce. První máj – lásky čas, ale v té době především den svátku práce, den, kdy žáci, studenti a pracovníci továren se povinně účastnili tzv. prvomájových propagandistických průvodů. Jelikož Klatovská třída protíná značnou část města, byla právě ona určena k těmto dobovým slavnostním akcím. Na toto pojmenování ulice dodnes upomíná název místní restaurace Májovka, i když si dnes už jen pamětníci vzpomenou, že název restaurace pochází od bývalého pojmenování ulice.

1991 opět Klatovská

Přejmenování třídy v roce 1991 bylo reflexí změny politického režimu po sametové revoluci v roce 1989. Lidé už nežili s pocitem strachu, který by je nutil k bujarému oslavování komunistického svátku, tudíž význam 1. máje upadl téměř ihned v zapomnění. Lidé již nechtěli mít název ulice spjatý s komunistickým režimem. Československo se stalo opět demokratickým státem, v jehož čele stál prezident Václav Havel. Tento název ulice nese dodnes a je jen otázkou, zda bude muset být ještě někdy přejmenována.

Domnívám se, že z tohoto krátkého nahlédnutí do dějin plzeňské třídy je patrné, že jméno hlavní třídy může reflektovat atmosféru společnosti či směřování politické moci. Myslím si, že konkrétní názvy měla třída vždy, když byla celá společnost protknuta stejnými emocemi - Ferdinandova, Československých legií, nebo byla naopak podřízena totalitní moci - Heydrichova, 1. máje. A jak se bude dnešní Klatovská ulice jmenovat dál? Doufám, že její jméno zůstane zas na delší čas stabilní.

pátek 20. listopadu 2015

Bolevecká katastrofa se stala Karlu Čapkovi námětem pro napsání románu »Krakatit«


Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Bolevecká katastrofa je označení pro tragický výbuch v muniční továrně v Plzni v roce 1917. Od roku 1901 zde fungovala zkušební střílna děl, sestavovaných ve Škodovce v centru Plzně a ještě před 1. světovou válkou se tu začala také vyrábět munice. Největší muniční továrna v rakousko-uherské monarchii se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných, či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoliv neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.

Helena Matějková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Následky ničivého výbuchu
Foto: © Západočeské muzeum v Plzni

Na samém začátku 20. století přemístily Škodovy závody svoji zkušební střelnici z Doudlevce do Bolevce a již v roce 1901 zde proběhly první pokusné střelby. Objekt byl největší muničkou a zkušebnou děl v tehdejším Rakousku-Uhersku. Celkem 57 budov, ve kterých byly dílny i skladiště a které se rozkládaly na šedesátihektarovém pozemku, byly obehnány ostnatým drátem a chráněny kulometnými věžemi. V závodě pracovalo okolo 3000 lidí, hlavně žen, dívek a chlapců z Plzně a blízkého okolí.
Za první světové války se snažila správa závodu na válečné mašinérii co nejvíce získat, a tak se, ve snaze splnit stále větší požadavky válečné fronty, pracovalo ve velmi rychlém tempu. Nové objekty se stavěly bez úředního povolení, nanejvýš se příslušným institucím stručně oznámila existence již stojící budovy. Kvůli maximálním úsporám se nedodržovaly základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. Dílny i sklady byly přeplněny hotovou municí a surovinami potřebnými na jejich výrobu. Na závodní vlečce se hromadily plně naložené vagóny, leckdy s nebezpečným materiálem.

Hromadný hrob obětem katastrofy na boleveckém hřbitově. Každororčně si událost výbuchu muniční továrny připomíná mší v kapli sv. Vojtěcha u hrobu obětí.
foto: © František Kabát, sdruzeniboleveckychrodaku.cz
Dne 25. května 1917 došlo těsně po polední přestávce v 13:32 v budově č. 10 k prvnímu výbuchu. Od té se pak exploze postupně šířily do dalších a dalších částí areálu. K nejničivějšímu výbuchu pak došlo v 15:08, kdy do vzduchu vyletěl obrovský sklad výbušnin. Nad muničkou se objevil rudý sloup dusivého kouře, který připomínal hřib po výbuchu jaderné elektrárny. Tlaková vlna byla tak silná, že ke škodám došlo až v centru města, kde otřesy rozbily okenní tabulky nebo vyrvaly okna a dveře z rámů a někde se na budovách dokonce objevily praskliny. Munička byla během chvíle jednou velkou zříceninou, hořet začal i okolní les.

Plán bolevecké muniční továrny
foto: © Maják Pilsen
Téměř 700 zraněných potřebovalo lékařskou pomoc. Do rakví byla uložena těla nebo tělní ostatky, mrtvých bylo údajně přes 200. Někdy byly v jedné rakvi ostatky z více těl. Podle prstýnků a náramků, které vydržely, se pozůstalí snažili najít své příbuzné. Někdy byla ale těla tak zohavená, že nebylo možné určit ani jejich pohlaví.
Dobová korespondence zachycující výbuch v muniční továrně
Foto: © Maják Pilsen
K večeru pak následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné. Vyděšení obyvatelé města i okolních obcí se ukrývali v lesích, polích i v lomech. Ustal veškerý život – obchody i školy zůstaly zavřené, nepracovalo se ani na úřadech a v továrnách.
Výbuch muniční továrny zachycený z Plzně
Foto: © Maják Pilsen
Na boleveckém hřbitově byl vykopán hromadný hrob, hluboký tři metry, kam se během pohřbu 29. května uložilo 53 rakví. V následujících dnech a týdnech pak byly do hrobu ukládány další oběti, nalezené při odklízení trosek, i těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví. Tři oběti byly na žádost příbuzných pohřbeny v Třemošné a jedna v Druztové. V letech 1917–1920 zde nechaly Škodovy závody vystavět kapli svatého Vojtěcha. Rakouské úřady se snažily zprávy o katastrofě ututlat, v oficiálních médiích se mluvilo o nepatrných škodách a zhruba patnácti obětech.

Muniční továrna v Bolevci po výbuchu
Foto: © Maják Pilsen
K výbuchu došlo v budově č. 10, kde se vyráběly vrhací miny. Na těch byla mistrem Vojtěchem Žižkou ohlášena závada ředitelovi závodu Rudolfu Thielovi. Ten údajně jen mávl rukou, doporučil vadné kusy odložit stranou a odešel na oběd. Za příčinu prvního výbuchu je tedy považována právě závada na jedné z min. Nicméně je pravda, že případný výbuch jedné miny nemusel způsobit takové škody, pokud by byly dodržovány základní předpisy. Exploze by zřejmě zasáhla jen objekt č. 10 a zabila či zranila několik málo lidí. Ovšem munička byla přeplněná a navíc právě v den výbuchu bylo do továrny doručeno několik vagónů trinitrotoluenu. Ten se musel ihned složit, aby mu neuškodila vlhkost, a z nedostatku místa byla většina zásilky uložena pod pracovními stoly v budově č. 10. Ze sta lidí z tohoto objektu přežili pouze čtyři, mezi mrtvými byl i Žižka. Thiel později ve věznici spáchal sebevraždu.

Román Karla Čapka Krakatit
Bolevecká tragédie byla inspirací pro Karla Čapka k napsání románu Krakatit. Čapek byl v té době vychovatelem v rodině hraběte Lažanského v Chyších u Žlutic. Celou událost sledoval z okna zámku, vzdáleného od Plzně vzdušnou čarou okolo 40 km, a později ji nepřímo popsal v knize jako výbuch sopky Krakatoa. Hlavním hrdinou románu je chemik ing. Prokop, jemuž se podaří vyrobit nevídaně silnou výbušninu. Nazve ji Krakatit, podle indonéské sopky Krakatoa. Dne 27. srpna 1883 zde dojde k druhému nejsilnějšímu výbuchu v novodobých dějinách lidstva. Zvláštní vlastností Krakatitu je, že vybuchuje i zdánlivě bez příčiny. 

Knižní zdroje: Petr Mazný a Vladislav KRÁTKÝ. 100 zajímavostí ze staré Plzně. 1. vyd. Plzeň: Starý most, s.r.o., 2003, s. 96-97. ISBN 978-80-239-1692-0