Natáčení v Čechách

Já, překračující hranice

Když jsem v dubnu v Plzni, letošním evropském městě kultury, začala působit jako městská kronikářka vyslaná Německým kulturním fórem střední a východní Evropy, mohla jsem si leda tak nechat zdát o tom, že z kronikářky a fotografky se stane také protagonistka filmu.

V Postupimi v Babelsberském filmovém gymnáziu minulý týden proběhl úspěšný večer s prezentací „vyslanců s poznámkovým blokem a fotoaparátem“ (městských kronikářů), v rámci kterého byl promítaný i dokumentární film „Plzeň má městskou kromikářku. S Wolftraud de Concini křížem krážem západočeským evropským hlavním městem kultury“. Uwe Fleischer a žáci filmového gymnázia Babelsberg mě v červenci pár dní všude pronásledovali, nechali si ukázat město, mazlili se s mým psem Zampou a natočili u toho 15-minutový dokumentární film.

Tým Babelsberského filmového gymnázia při natáčení v červenci 2015 v Plzni

Pár dní bezprostředně před filmovou premiérou v Postupimi jsem byla protagonistkou dalšího dokumentárního filmu: „Cesty přes hranice“ („Grenzgänge“) je zatím jen provizorní název filmu, který natáčeli Martin Hanni (režisér) a Agostino Fuscaldo (kameraman) z produkční společnosti MediaArt v Bolzanu.

My čtyři (Martin a Agostino, Zampa a já) jsme kvůli natáčení jezdili křížem krážem celý Čechami: z kdysi německým obyvatelstvem obývané, dnes zmizelé vesnice Plöß/Pleš nedaleko české hranice s Bavorskem přes Lukovou a tamní „kostel duchů“ a Plzeň až do východních Čech. Natáčení v západočeském hlavním městě s biskupem Františkem Radkovským, který ve své funkci bohužel již brzy končí (mohl by se ale živit jako herec!) bylo zajímavé a zábavné, být v mém západočeském rodném městě Trutnov/Trautenau a vesnici, kde žila moje rodina – Radvanice/Radowenz, zase velmi intenzivní. Radvanická škola, kde jsem strávila prvních pět let svého života, byla čirou náhodou zrovna otevřená. A poté, co jsem se s nějakým mladým Čechem svojí řečí „rukama nohama“ bavila o tom, že jsem žila tady jako malá holka, že můj tatínek tady byl učitelem a že jsem se hřála o kamna, jejichž jedna trubka ještě trčela ze zdi, pustil nás dokonce kvůli natáčení a fotografování dovnitř.

Natáčení (vlevo jihotyrolský režisér Martin Hanni) na hřbitově ve Chvalči

Pohled na Trutnov/Trautenau, když svítá

„Moje“ škola v Radvanicích/Radowenz dnes

Radvanická škola dnes zevnitř: Tady se nacházela naše kuchyň.

Srdce mi bušilo i ve Státních okresních archívu v Trutnově, když ředitel Roman Reil vylovil i starou kartotéku: spis s mým rodným listem. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem zapomněla z okna archívu vyfotografovat pivovar Krakonoš – ten tu stojí už od roku 1582 a nějakou dobu tady jako dělník nosil pytle na zádech Václav Havel, pozdější prezident.

Potom dobře zachovalý hrob mého dědečka Roberta Schreibera na hřbitově ve Chvalči/Qualisch, příhraničním přechodu do Polska ve Zdoňově/Merkelsdorf, kde jsme v červnu 1945 museli opustit naši českou vlast, vzpomínka na Bohumila Sýkoru, v mládí slavného adršpašského lezce, který mě před dvěma lety nadšeně nadchnul pro tenhle kout Čech, ale v červenci 2015 zemřel. Kolik emocí.