Čechy a Bavorsko jako sousedi

Ovocné stromy jako němí svědkové

Hranice? Ty přece existují jen v hlavách politiků a na mapách. Tento názor zastává i Thomas Englberger. Právě se vrátil ze Sudetoněmeckého dne z Augšpurku, nadšeně vypráví o novém trendu spočívajícím v ochotě ke smíření, který Sudetoněmecký zemský spolek v současné době vyznává, a je teď na skok v Plzni. Na své poslední cestě zpět z Itálie jsem si udělala malou přestávku ve Speinshartu. Magické místo. Povzbuzení ducha, klid pro duši (a ten já právě v poslední době obzvlášť potřebuju) a odpočinek pro tělo.

Thomas Englberger z Mezinárodního místa setkávání v klášteře Speinshart, tady v Plzni mezi velbloudí fontánou a katedrálou

Thomas Englberger pracuje v Mezinárodním místě setkávání v klášteře Speinshart v Horní Falci, ani ne 40 kilometrů vzdušnou čarou od českoněmecké hranice (tedy přece jen hranice?). Společně s páterem Lukasem Proschem vytváří kulturní program kláštera, čím dál bohatší program koncertů, výstav, čtení a diskusí, díky kterému se z premonstrátského konventu stává duchovně kulturní středisko Horní Falce. Kultura na mezinárodní úrovni, ale přitom s nevšedním pohledem na česko-bavorské sousedství. Vystavují i čeští umělci, vystupují tu i čeští hudebníci. A protože tento klášter – ačkoli byl v roce 1921 nově osídlen čistě německým opatstvím kláštera v Teplé v dnešních západních Čechách – nemá nic přímo společného s odsunem Němců, mohou se tu objektivně zabývat i ožehavými tématy a pojednávat je více do hloubky.

Premonstrátský kostel Speinshart v Horní Falci, napravo páter Lukas
(fotky: Archív Kláštera Speinshart)

Thomas Englbergr nadšeně vypráví o pouti z premonstrátského kláštera Speinshart v německé Horní Falci do západočeského premonstrátského kláštera v Teplé. Sto kilometrů krajinou, která vám neprozradí, jestli obyvatelé hovoří česky nebo německy. Tady jako tam, tuhle jako tamhle (hranice!) jsou stejné kopečky, háje a křoví a zákoutí, stejné vesničky, stejní stavitelé – v první řadě ovšem Dientzenhoferovi pocházející z Bavorska –, kteří tady i tam postavili nádherné barokní kostely. Ale: Jen v Čechách najdete nekonečná pole s řepkou sahající až k obzoru, která (jakožto pozůstatek komunistického kolektivního hospodářství) jsou na jaře, když kvetou, tak fotogenická.

 

Řepková pole v okolí Plzně

A jen v Čechách najdete zchátralé, vylidněné vesnice. Se zpustlými hřbitovy, a křivými, neudržovanými náhrobními kameny.

 

Kdysi německý hřbitov, tento se nachází v Lukové

Účastníci této poutě od kláštera ke klášteru si všimli ještě další zvláštní věci: že ve spoustě vysídlených vesnic v Čechách sice nejsou žádné domy, dokonce často ani zdivo, ale stromy ano. Ovocné stromy, které zasadili někdejší německy mluvící obyvatelé. Češi jakožto noví páni se vyřádili na domech, kostelech a hrobech. Na lidech. Ne na stromech. Ovocné stromy jakožto nevinní svědci násilí a dramatu. Takže všude možně na západ od Plzně, kde se kdysi bortily domy a mazali vesnice z map, dodnes často stojí v řadě pečlivě vysázení ovocné stromy. „Příroda má paměť,“ komentuje to Thomas Englberger. A potom jede zase zpátky z Plzně do Speinshartu.

P.S.: Dnes jsem se zase jednou zastavila na židovském hřbitově v Plzni. Pokaždé je to pro mě velmi emocionální. A slova na náhrobních kamenech „V OSVĚTIMI ZAHYNULI 1944“ spolu se jmény obětí a vyhořelými svíčkami prostotu celé tragédie genocidy spáchané na Židech ještě umocňují.