Setkání na okraji (2)

Lenka a Milan

Když snídám, o samotě, přijdou za mnou, někdy ještě trochu rozcuchaní, a sednou si ke mně. Občas mi Milan přinese taky extra připravené espreso. A potom začnou vyprávět. „Víte, že moje matka se narodila na Ukrajině?“ začne Milan. „V druhé polovině 19. století Čechy povolali do ukrajinských příhraničních oblastí, dostali tam pozemky a domy,“ doplňuje Lenka. Tímto způsobem tam vznikly české vesnice s velmi živým kulturním životem školami, divadly.

 

Milan Peřka a Lenka Peřková v Rokycanech

Milan a Lenka jsou kouzelní majitelé penzionu Le & My v Rokycanech, kde jsem tři týdny bydlela, v hezkém pokojíku, ze kterého jsem viděla jen střechy, rodinné domky a zahrady. Prostě takový psací kutloch.

„Po druhé světové válce,“ pokračují ve vypravování, „se Češi pak zase mohli vrátit zpátky do Československa.“ Pro ty, co chtěli zpět, se organizovaly konvoje, i v rámci znovuosídlení vesnic opuštěných sudetskými Němci. „Můj dědeček celou dobu spal ve vlaku s jednou krávou a dvěma koni, měl u sebe taky – jak se tomu říká? – jo, vidle, aby se mohl ubránit před případnými zloději.“

Před několika lety Milan se svým synem a babičkou podnikl cestu na Ukrajinu. A jeho matka se tam ještě pořád vyznala: tady bydlel ten a ten, tady byla hospoda, tady naproti škola, ukazovala jim. Jejich dům pořád ještě stál, „moje matka s tím domem mluvila“. Ale na hřbitově ani stopy po českých hrobech. Až v lese našli starý český hřbitov, zarostlý trávou a pichlavými keři. A s převráceným náhrobním kamenem jejich předků. „Moje matka s sebou odvezla kbelík trávy a vody, ten jsme odvezli do Česka, vodu a trávu jsme pak odnesli na hřbitov sem.“ A Milan, který je normálně drsný chlap, má v očích slzy.

Stejně jako sudetští Němci, kteří se vrací do svých nyní českých vesnic a hledají své domy, školy, kostely a hroby na hřbitovech, jezdí i Češi do dnes ukrajinských vesnic a hledají své domy, školy, kostely a hroby na hřbitovech. Podobné osudy. Jen s jiným předznamenáním.

Lenka und Milan před svým penzionem v Rokycanech

Lenka a Milan oba mluví velmi dobře německy, tou sympaticky zbarvenou němčinou Čechů, která je měkká jako české houskové knedlíky. A byli vždycky ochotní mi jakkoli pomoci. S veterinářem nebo automechanikem nebo v lékárně – takové ty věci, které člověk potřebuje, když je na cestách v cizině a neumí dobře místní jazyk. Byly vždycky ochotní pomoct – tedy upřímně řečeno: skoro vždycky. Když se totiž hrál hokej nebo fotbal a dávali ho v televizi, musela jsem počkat až na poslední zapískání, teprve pak jsem na Milana mohla mluvit.

Na shledanou, Lenko a Milane!