Moje milovaná trolejová vedení

Z autobusového depa kulturní depo

Staré autobusové depo bylo moc malé a tak mohlo vzniknout nové DEPO.“ Může to znít jako nonsens, jako nesrozumitelná slovní hříčka, ale je to fakt. Navíc zazněl z úst topmanažera, který o tom musí něco vědět: Marek Herbst je generálním ředitelem Škoda City Service v Plzni. Vyzná se v městských dopravních podnicích, tramvajích, městských autobusech a trolejbusech, kolejích a trolejových vedeních a s nakažlivým nadšením mi vypráví o novém autobusovém depu a jeho vzniku.

Marek Herbst, generální ředitel Škoda City Service, před novým autobusovým depem v Plzni

Jestli jsem s ním unikla tématu „Plzeň – hlavní město kultury“? Ne, vůbec. Protože bez tohoto nového technologického skvostu by nevzniklo umělecké DEPO2015, kulturní dílna, která se v poslední době stala místem, kde se potkávají umělci, a která se okamžitě stala dalším bodem na sightseeingtour západočeskou metropolí.

Něco ještě čeká na opravdu: detail z nového kulturního DEPA2015

Až do roku 2014 autobusy jezdící po Plzni parkovaly ve vozovně na břehu Radbuzy, kde se prováděla jejich údržba, kontrolovaly se a opravovaly. Ale budova byla příliš malá, haly byly staré a už neodpovídající současným bezpečnostním předpisům. Takže se rozhodlo, že je nutné se přestěhovat. Na prostranství velkém více než 114 000 metrů čtverečních, odkoupeném od závodů Škoda. Někdejší tovární haly se zdemolují, postaví se nové. Vybavené nejmodernější technologií. Stěhování ze starého do nového depa má proběhnout během několika málo hodin, provoz městské dopravě nesmí být přerušen. To všechno během krátké, neuvěřitelně krátké doby, jak už to tady v Plzni všechno překvapivě rychle chodí.

Moderní trolejbus opouští halu nového plzeňského depa.

Veterán v depu čeká na svoji velkou chvíli.

I DEPO2015 se vydupalo ze země během velmi krátké doby. Ne, vlastně ze země, to nesedí: haly a areály už stály. Ale musí být přizpůsobeny novým požadavkům kulturního zařízení. I během krátké doby. Neboť když v září 2014 byly renovační práce započaty, rok, kdy Plzeň bude evropským městem kultury, stál za dveřmi. A už na jaře 2015 DEPO mohlo podle plánu zahájit provoz.

Když budova získá nový účel: z autobusového depa kulturní instituce DEPO

Když jste v DEPU, poznáte, k čemu dříve sloužilo.

„reSTART“ je všeříkající název výstavy Čestmíra Sušky, který zde v novém DEPU2015 prezentuje své obrovské kovové konstrukce – až do konce 2015.

Nové autobusové depo v obrovské někdejší hale závodů Škoda, kde mají nejnovější zařízení: „Depo je koncipované tak, abychom dalších 30 let žádné nové nepotřebovali.“ Tak zní slova ředitele Marka Herbsta na téma nového depa, pýchu plzeňského městského dopravního podniku. DEPO2015 je zase pýchou evropského města kultury: výstavy, konference, autorská čtení, taneční představení a workshopy lákají obzvlášť mladé, ty, co mladí zůstali, a intelektuály.

Ale ještě zpátky k plzeňskému dopravnímu podniku. Kromě asi 230 autobusů, které jezdí po městě, zde bude stát ještě 120 tramvají, převážně žluté barvy, které zvládají asi polovinu provozu městské dopravy a k Plzni neodmyslitelně patří. A tak se dostáváme k úplně jinému příběhu.

Plzeňská tramvaj v akci. Vlevo za tramvají Velká synagoga.

František Křižík, český technik, vynálezce a podnikatel, se v roce 1847 narodil v Plánici nedaleko Plzně. Roku 1880 přišel do Plzně, aby zde otestoval obloukovou lampu, kterou vynalezl (odborníci, kteří o tom ví víc než já, ji znají jako Křižíkovu lampu): byla použita jako osvětlení jeviště ve Velkém divadle a v dnes již nefunkčních papírnách Piette (ze kterých je dnes taky nová kulturní instituce Papírna Plzeň).

Když v Plzni koncem 19. století přibylo průmyslu a město prožilo obrovský nárůst obyvatelstva, muselo opatřit vozidla, která zvládnou nápor městské dopravy. Bylo nabíledni vystavět tramvajové koleje a používat tramvaje, které už jezdili ve všech ostatních městech. Jako nejzpůsbilejší pro realizaci tohoto obřího úkolu byl do města znovu povolán František Křižík. A 29. června 1899 už ve městě začaly fungovat první tramvajové linky: s 20 kolejovými vozidly, které jezdily po třech liniích. Pro Plzeň to byl památný den.

František Křižík kolem roku 1902, ve věku 55 let, když už v Plzni fungovaly první tramvajové linky

Tento pionýr tramvajové dopravy má dnes svůj památník v Křižíkových Sadech, kterého si nikdo moc nevšímá: kdo si dnes vzpomene na podnikatele a vynálezce, který se narodil jako syn krejčího v malém městečku Plánice a kterém jeho současníci přezdívali „český Edison“?

Já se o něj zajímám. Přesněji řečeno: o tramvaje a trolejbusy. Přesněji řečeno: o trolejová a tramvajová vedení. Přátelé a známí se téhle vášni smějí. Dlouho jsem čekala, až přijde příležitost, abych o nich mohla napsat. Konečně se tak stalo. Chvalozpěv na avantgardní autobusové depo, realizátora tramvajových kolejí Františka Křižíka a dynamické DEPO2015. Mám tak také možnost konečně ukázat pár fotografií plzeňských trolejových vedení. Podle mě jsou kouzelné.

A touto pošmournou oblohou se loučím, plná pošmourné nálady, s Plzní a svými čtenáři – dočasně.

Této webové stránky se ujme Antonín Kolář a jeho žákyně z Masarykova gymnázia. Ale za měsíc jsem zase zpět. V Plzni a na svém blogu. Na shledanou!

Výlet do Pleše (Plöß)

Koprová polévka ve vesnici, která už neexistuje

Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. Francouzské ústřice? Italské rizoto s lanýži? Španělská paella? Ne, nic takového, žádná mezinárodně známá specialita. Prostě jen koprová polévka s houbami a bramborami. A k tomu pivo. Konečně jednou české pivo. Tentokrát jsem totiž nemusela hned sednout za volant.

České lahůdky: koprová polévka a pivo

A kde jsem si tuhle lahodnou polévku dala? V hostinci Na Pleši. Kde to je? No vlastně nikde. Neboť vesnice, u které by se hospoda měla nacházet, už neexistuje. Je to – jak stojí na ceduli v lese – zaniklá obec. Stejně jako Jánská Huť/Johanneshütte, Štráská Huť/Strasshütten, Václav/Wenzelsdorf, Rabov/Rappauf und Mostek/Schwanenbrückl nedaleko odsud. Všechny jsou v okruhu pár kilometrů, takže by je šlo všechny navštívit během jednodenní túry. Dnes už ale žádná z nich neexistuje, v roce 1945 je opustili jejich původní německy mluvící obyvatelé a poté byly po roce 1950 komunistickým režimem zničeny a zprovoděny z povrchu zemského. Neboť ležely v pohraničním pásmu, vojensky střeženém a zabezpečeném ploty a hlásnou věží, pásmo mohlo být široké až několik kilometrů a nikdo tam nesměl bydlet. Obce mizely z map, dnes je lze přesto najít na turistické mapě, s měřítkem 1:50 000.

Cedule místo vesnice o tisíci obyvatelích

Proč se zajímám o něco zaniklého, o něco, co už neexistuje? Jeden z mých strýců v Pleši počátkem dvacátých let 20. století působil jako duchovní. Ovšem jen pár měsíců, od října 1921 do července 1922. To je pro mě ale dostatečný důvod se v téhle neexistující vesnici trochu porozhlédnout.

Tak jsem sem putovala z německé strany (cesta na české straně by trvala mnohem déle), z maličkatého sídliště Friedrichshäng u Schönsee, dobrou půlhodinku po příjemné, rovinaté lesní cestě, kolem prořídlých lesů a luk, na kterých se pásly krávy (takže tu přece jen někdo žít musí). Došla jsem až k hostinci „Na Pleši“. Tam na mě čekala koprová polévka, kterou jsem často jedla jako dítě. Nejspíš proto mi tu tolik chutnala. Vzpomínky na dětství, nezapomenutelné malované keramické nádobí, vůně linoucí se z kuchyně, prostá jídla.

Pleš je zaniklou osadou, německy „Wüstung“. To slovo jsem neznala, musela jsem si je nejdřív najít v internetové encyklopedii: „Zaniklá obec je označení osady…, která v minulosti zanikla, ale kterou připomínají listiny, cedule, pozůstatky v zemi, zříceniny nebo vzpomínky lidí.“

Když tu můj strýc Adolf Rudy, tehdy šestadvacetiletý, prozatímně působil jako „administrátor“, nebyla Pleš žádnou zaniklou obcí, pustinou, nýbrž oblíbeným letním letoviskem. Do téhle vesnice, kde se pořád něco dělo a žili tu převážně německy mluvící obyvatelé, Pražané v létě rádi zajížděli, aby poseděli v jednom ze tří místních hostinců. Nejelegantnější byl „Hostinec Flor“. Na památku tohoto hostince a vůbec celé zaniklé vesnice tu byl vztyčen železný kříž, u kterého, stejně jako před kříží na hrobech, svítí svíčky,

U kříže na památku hostince Flor

… a další kříž upomíná na vesnický kostel, ve kterém můj strýc působil jako duchovní,

Napravo od stromu kříž na památku kostela v Pleši

… a jeden strom dnes připomíná někdejšího obyvatele „Hebammera“, který se ve skutečnosti jmenoval Thomas Drachsler a žil v domě č. 28, na hlavní ulici vesnice kdysi roztáhlé do délky, která na počátku války ještě měla více než tisíc obyvatel, jednalo se o nejpočetnější vesnici, která v západních Čechách zanikla.

Strom jakožto památník domu, ve kterém žil „Hebammer“

A fara? Kde asi stála? Určitě blízko kostela. Možná tady?

der Kirche. Vielleicht hier?

Nebo tady?

A to kamení vedle dnešního hostince „Na Pleši“, ze které je dnes navršena jakási zeď na památku? K jakým domům asi patřilo?

A co tohle kamení?

Základy hřbitovního kostela byly nově navrstveny, jsou vybavené pořádným kamenným stolem určeným pro bohoslužby, hřbitov hned vedle plný spousty německých nápisků na náhrobních kamenech je pečlivě udržovaný.

Základy hřbitovního kostela svatého Jana Křtitele v Pleši

Všude tu rostou krásné květiny a trávy, jako by zaniklou obec chtěly překrýt a zbavit ji její smuteční atmosféry (a kdybych kdysi v přírodopisu dávala pozor, tak bych dnes znala jejich názvy):

Ale nostalgii jen tak něco nepřekryje. Ani pivo a koprová polévka.

Dvě nová kulturní staveniště

Plzeň neodpočívá

V Plzni to pořád žije. Ve městě, které je po celém světě známé jako metropole piva, to samozřejmě není žádná novinka. Ale taky plzeňská kulturní scéna jede na plné obrátky. Toho si od zahájení roku evropského města kultury nelze nevšimnout. Obzvlášť radostné je ale to, že toto západočeské město neusíná na vavřínech, které si od počátku roku za svůj bohatý, zajímavý program věnovaný umění, divadlu, hudbě a literatuře oprávněně zaslouží, nýbrž že – přestože už se rok překulil do druhé poloviny a je v běhu – na scénu přichází nadále nové projekty.

Například interiéry Adolfa Loose. Ve svých textech jsem o nich vyprávěla už dvakrát: jednou poněkud odmítavě o osobnosti a soukromém životě Adolfa Loose, podruhé nadšeně a s úctou o díle tohoto rakouskočeského architekta a designéra, ale také se zármutkem o osudech Židů, pro které interiéry navrhoval.

A k Adolfovi Loosovi se tentokrát ještě jednou vracím. Západočeské muzeum v současné době nechává restaurovat jeden byt, který se rozprostírá na dvou podlažích vily na Klatovské třídě č. 110. Tento zvenku (zatím ještě) nenápadný dům – jako všechny stavby, v nichž se interiéry navržené Loosem nacházejí – si nechal postavit ve dvacátých letech minulého století šéf závodu Škoda, potom jej ale roku 1932 odkoupil Oskar a Jana Semlerovi (židovská podnikatelská rodina, které se podařilo včas uniknout holokaustu). A Adolfovi Loosovi zadali navrhnout vybavení bytu, což ale nakonec realizoval převážně jeho spolupracovník Heinrich Kulka (Loos umřel roku 1933).

Tato budoucí plzeňská pamětihodnost (v plánu je také zřídit dokumentační centrum věnované plzeňské architektuře 19. až 21. století) je dnes ještě staveništěm. Ale právě toto provizorium a nehotovost, místy oprýskaný lak na původním nábytku svědčící o každodenním používání, zatím nezapojené topení natřené Loosovou oblíbenou červenou a žlutou, ještě neotřené úchytky a skříně a příborníky, podlahy a obložení stěn, které je ještě třeba opravit, to všechno zprostředkovává silnější emoce, než když jsou pak naleštěné a krásně restaurované. Všechny prostory by pak měly být zpřístupněny v říjnu. Vzhledem k tomu, jakou efektivitu Plzeň tento rok prozatím předvedla, tak tomu předsevzetí věřím.

Pohled zvenku na Semlerovu villu na Klatovské třídě č. 110

Jan Brčák nás provádí bytem, který navrhl Adolf Loos

Adolf Loos miloval barevná topení …

… ušlechtilé materiály a čisté linie

Původní trubky pro rozvod teplé vody v jedné z koupelen

Nádherné skleněné úchytky ve starém, lehce opotřebovaném kredenci

V zrcadle toaletního stolku se odráží tváře Tereze Sváškové a Jana Brčáka.

A tady ještě portrét mého věrného doprovodu – Terezy Sváškové

Potom „Moving Station“, někdejší jižní nádraží „Plzeň Jižní předměstí“ aneb kulturní továrna. Od svého vzniku v letech 1903/1904 byl zastávkou na trasách Wien-Eger/ Cheb a Praha /Praha-Furth im Wald, na nichž za Rakouska-Uherska jezdila spousta vlaků.

O toto nádraží, dnes zpustlé stejně jako jeho pandán zřízený koncem po skončení první světové války, před několika lety projevila kulturní iniciativa Johancentrum. A tak tato budova opět oživla a využívá se k experimentálním, alternativním divadelním a tanečním představením. A nyní se renovuje, s vynaložením spousty peněz a moderní techniky.

Petr Beránek, technický vedoucí nového projektu, mi v bistru Inkognito, kam tak ráda chodím a kde jsem ho oslovila z úplně jiného důvodu, do ruky vtiskl reklamní brožurku „SPLNĚNÝ SEN – Moving Station se proměňuje“. Celý projekt mě nadchl a před několika dny jsem i sem mohla na staveniště: provizorní cesta po prknech, vratké schody, všude igelitové plachty, ve vzduchu je cítit prach, cement a barvy. Hodně je toho už hotového, centrální, dvoupatrová dvorana oslní už nyní moderní ocelovobetonovou strukturou. Byl tu pořádný ruch, neboť oficiální otevření této nové, fascinující divadelní a taneční scény, kde se budou konat i konference a výstavy, je ohlášeno na 12. září. „Grand opening“ - jak mi dnes mailoval Petr Beránek. Ale i to Plzeň zvládne.

Petr Beránek, technický vedoucí „Moving Station“

A tady několik pohledů do restaurátorských prací na někdejším jižním nádražím na okraji Plzně, při kterých tradice a moderna jdou ruku v ruce:

 

Mého psa zampu červené kalhoty Petra Beránka evidentně zajímaly víc než superdrahé ručně vyráběné kachličky na podlaze.

www.johancentrum.cz

Společně se učit

Česko-německá základní škola na hranici

Ne zrovna čerstvá zpráva, kterou přejímám z Radia Prag*, jednoho z mých nejspolehlivějších zdrojů o Česku.

Počátkem příštího roku v Železné Rudě/Markt Eisenstein, na hranici Bavorského lesa a Šumavy, zahájí svůj provoz česko-německá základní škola, první svého druhu.

Na tom se nedávno dohodli starosta Michal Šnebergr z české Železné Rudy a starosta Charly Bauer z německého Bayerisch Eisensteinu. Základní školu v Bayerisch Eisensteinu musela být pro nedostatek žáků uzavřena, zatímco relativně nová škola v Železné Rudě má o hodně méně studentů, než by mohla přijmout.

Tak co teď? Vzorová příhraniční dohoda: bavorské děti budou chodit do 2 kilometry vzdálené české školy místo do Zwiesel, který je vzdálen celých 15 kilometrů. Ve škole budou společně se svými českými spolužáky vyučováni dvoujazyčně.

Projekt měl odstartovat až v následujícím roce, ale na obou stranách je o něj takový zájem, že začne už v roce 2015/2016.

Brzy mě čeká dovolená v Itálii (to i městská kronikářka smí), na počátku školního roku se tam ale určitě vydám a promluvím si s oběma starosty. Tento projekt oboustranného poznávání a porozumění, kde jazykové bariéry zanikají, nelze jen tak přejít

* Radio Prag: Gemeinsam lernen. Železná Ruda und Bayerisch Eisenstein wollen eine tschechisch-deutsche Grundschule

Jeden den – spousta setkání

Hlavní oltář poutního kostela svaté Anny u Plané

  

Anenská pouť v Plané

Začalo to velmi slavnostně. Česko-německým procesím – obyvatelé z bavorského Mähringu se pod kostelem setkali s obyvateli české Plané – a společnou bohoslužbou v barokním kostele svaté Anny u Plané, městečku na jih od Mariánských Lázní.

Galerie v barokním kostele svaté Anny

Pouť se letos konala už po šestadvacáté. Češi a Němci se tady poprvé ke společnému modlení a zpěvu sešli pár měsíců po revoluci. Letošní bohoslužbu, při níž se hodně hovořilo o žadatelích o azyl a jejich přijetí, sloužil monsignor Reinhard Hauke z Erfurtu, německý zmocněnec za duchovní péči pro odsunuté a vysídlené.

Reinhard Hauke, biskup pro odsunuté

„Biskup pro odsunuté?“ „Ano“, odpovídá monsignore Hauke na moji otázku. „Památku na odsun je i u mladé generace nutné udržovat v podvědomí, aby tato kapitola historie neupadla v zapomnění.“ Vzhledem k tomu, že pochází z rodiny, která musela nuceně odejít ze Slezska, je mu toto téma blízké a považuje za velmi pozitivní to, co jsem i já už několikrát zdůraznila: že i v Česku se mladí lidé s tématem odsunu zabývají objektivně a bez klapek na očích. Pozitivní důsledky odsunu? Slyšela jsem při jeho kázání dobře? Pro jistotu se ho na to ještě doptávám: ano, biskup Hauke je přesvědčený o tom, že odsunutí ve městech a vesnicích, v nichž byli přijati, přispěli k rozvoji a že mladí vysídlenci si ve své nové vlasti vybudovali životní cesty a kariéry, které by jim ve staré vlasti možná zůstaly zapovězené.

Doris Thomas

Po nasycení duše v kostele naplněném až do posledního místa pak také něco pro nasycení těla. Ve frontě na pivo a pořádnou českou klobásu se dám do řeči s paní, co čeká přede mnou: Při vyhoštění z Plané – byl jí tehdy jeden rok a byla nejmladší ze čtyř dětí – pro ně někdejší klášter pod tímto kostelem představoval poslední přístřešek na domovské české půdě. Češi prý osiřelým rodinám pomáhali, jak jen mohli. Už léta prý navštěvuje – někdejší učitelka na gymnáziu Doris Thomas – letní kurzy češtiny v severních Čechách, z Bayerisch Eisensteinu – Bavorské Želené rudy pravidelně dojíždí na anenskou pouť a zasazuje se o německo-české porozumění a bourání předsudků. Na obou stranách.

Potom na sebe začnou hlasitě štěkat můj malý psík s velkým ovčákem. Ale i vzájemné vrčení psů může vést k tomu, že se jejich páníčci seznámí. Odvedu Zampu pryč a vracím se za majitelkou ovčáka: je to Klára Salzmann, česká krajinářská architektka, kterou jsem před dvěma dny měla možnost vidět ve Výškovicích, do jisté míry jakožto hostitelku akce pořádané v rámci iniciativ letošního evropského města kultury.

Česká krajinářská architektka Klára Salzmann

Pro mě to byl návrat do Výškovic, které jsem navštívila hned na počátku mého pobytu v Plzni: tehdy celá vyděšená osamělostí téměř zaniklé vesnice Wischkowitz, pustoprázdnými křivolakými poničenými českými cestami, které se v odlehlých končinách podobají spíše asfaltovaným lesním cestám než moderním silnicím, opuštěnost tohoto místa na mě tehdy velmi zapůsobila. Mezitím se v Plzni konala konference „Obnova krajiny česko-německého pohraničí“, kterou organizovala právě Klára Salzmann a vyšla její instruktivní tříjazyčná publikace. Do Výškovic/Wischkowitz, vesnice, která kdysi žila, ale roku 1945 bylo její obyvatelstvo vysídleno a roku 1974 obec úředně zcela zanikla, nyní míří návštěvníci z celé Evropy. A dnes tam stojí – jako land artová instalace na území někdejšího statku – velký dřevěný stůl: používá se při bohoslužbách, rozhovorech, jedení svačiny (proč ne?). Slouží k setkávání na památku někdejších obyvatel. Kdo ví – možná jednou i s některým zde narozeným.

Družné setkání ve Výškovicích/Wischkowitz

Kulturním vrcholem tohoto dne plného zážitků byl koncert cembalistky a varhanice Aleny Hönigové, kterého se zúčastnil i český ministr kultury Daniel Herman (který některé někdejší české Němce „v jejich vlasti“ pozdravil německy). Hönigová má – i přes svůj mladý věk 39 let – za sebou už dlouhou kariéru a množství mezinárodní spolupráce. Kromě toho před čtyřmi roky založila letní hudební festival, který pořádá na severočeském zámku Jezeří a o kterém vypráví s šarmantním, neodolatelným nadšením.

Hudebnice Alena Hönigová

To by na jeden den mělo stačit, že? Ne, na závěr se konal ještě barokní ohňostroj, který přítomní s úžasem pozorovali.

Mezitím jsem – aby můj pes Zampa měl nějakou změnu – ještě trochu jezdila krajinou a obdivovala spontánní land art.