Nečekané setkání

Maruška a pan Lederer

Vždycky to tak bývá: Setkám se v Plzni nebo v okolí Plzně s nějakou osobností, seznámíme se, abych vyprávěla o ní a jejích pracích nebo projektech. Většinou to bývá tak, že se dozvím spoustu zajímavých věcí, které pak zpracuju ve svých příspěvcích. Ale většinou se ze setkání a rozhovoru nečekaně stane i zcela nové téma.

Můj „kašírovaný“ autoportrét

 

Moje česká kamarádka Lenka mi poradila, abych si zajela do Mešna. Vesnice o asi 100 obyvatelích leží asi 20 kilometrů na jihovýchod od Plzně, na polovině cesty mezi Mirošovem, kde je zámek, o němž se ještě zmíním, a skrz na skrz barokním městečkem Spálené Poříčí, kde se za pár dní koná symbolické otevření obdivuhodně zorganizovaného festivalu „9 TÝDNŮ BAROKA/9 WOCHEN BAROCK“ (trvá od 29. června do 30. srpna). Lenka mi vyprávěla, že jedna místní obyvatelka v Mešnu prý vytvořila malé folkloristické muzeum, z vlastní iniciativy a z vlastních sil.

A tak se vydávám hledat Marii Musilovou – což v takhle malé vesnici není problém. Maruška? Jo, ta bydlí tamhle, v tom žluto-modrém domě u kostela. Ráda bych mezitím navštívila novogotický Kostel Nejsvětější Trojice, původně tu stála starší barokní kaple, která ale před 110 lety shořela. Ale je zavřená. Stejně jako skoro všechny kostely v Česku. A Marie-Maruška, která mezitím už přišla za mnou, se stydí za to, že schody ke kostelu nejsou zametené, jsou plné listí.

Marie Musilová u vchodu do 300 let starého špejcharu

U ní to vypadá úplně jinak. Na pečlivě upravené zahradě u jejího domu lákavě vyvedené cedule lákají k návštěvě Mešenského špejchárku, postaveného z malých, tmavých prken. Marie otevře dveře – „jsou staré 300 let, stejně jako špejchar“ – pyšně ukazuje, co všechno tu nashromáždila: hrnky a láhve, pánve, vidličky a nože, konvičky, džbánky a umyvadla, hliněné a emailové hrnce, mlýnky na kávu, struhadla, žehličky a nočníky, výšivky a háčkované dečky, zbožné obrázky a krucifixy a mnoho, mnoho dalšího. Co se jí na vsi povedlo najít, umístila tady ve špejcharu, který se svojí rodinou během několikaměsíční práce zrestaurovala.

Staré trámy ve špejcharu

Před špejcharem mě upozorní na fotografii v dřevěném rámečku: nápis „Maruška“ a šipka ukazuje na malou holčičku. Jedná se o její matku, která se narodila v roce 1921, jmenovala se stejně jako ona – Maruška, na fotografii jí může být šest let. Je tedy z roku 1927. Vedle Marušky stojí tehdejší mešenský farář, z druhé strany pak Richard Lederer. Vedl tady obchod se smíšeným zbožím, byl to pilný obchodník, na vesnici velmi oblíbený a uznávaný. Začátkem čtyřicátých let ale náhle své látky, punčochy, prací prášek a koření nesměl prodávat. A po druhé světové válce už se z Osvětimi nevrátil.

Richard Lederer, Maruška a mešenský farář na fotografii pocházející přibližně z roku 1927

Ve svém domě, starém rovněž několik staletí, mi Marie Musilová ukazuje originál fotografie své matky Marušky, křesťanského faráře a židovského handlíře. I jí se tento příběh evidentně dotýká.

Aniž bych chtěla, určitým tématům tady v Plzni a okolí prostě neuniknu: odsunu Němců, nepřijetí Romů a pronásledování Židů. Jen z Plzně bylo v lednu 1942 asi 2600 Židů, kteří byli nedílnou součástí místního sociálního, hospodářského a kulturního dění, transportování do německých koncentračních táborů. Přežilo jich jen málo. Podobný osud čekal spoustu dalších Židů z měst a vesnic v okolí Plzně. Mimo jiné i Richarda Lederera z Mešna. Životní osud člověka, kteří se stali obětí rozsáhlé genocidy, bývá často dojemnější a děsivější než tisíce dat a faktů.