Ještě jednou o Adolfu Loosovi

Brněnský architekt a jeho plzeňští klienti

Pracoval pro ně, a proto bych o nich a jejich rodinách dnes ráda vyprávěla. A také o jejich životních osudech, o jejich většinou tragických životních osudech. Byli to zámožní židovští plzeňští podnikatelé a Adolf Loos pro ně představoval bytového architekta a designéra, který k radosti zhýčkaných, znuděných manželek dokázal proměnit kapitál jejich zaneprázdněných manželů skrze bytové interiéry. Zařízení bytu, které ještě dnes, po skoro sto letech, působí neuvěřitelně hezky, elegantně a bezčase a každému designérovi, který hledá styl a funkcionalitu, může posloužit jako vzor.

Portrét Adolfa Loose v bytě v ulici Bendova č.10 v Plzni

Tragické osudy, které klienty Adolfe Loose čekaly. Životy, které skončily v Terezíně a Osvětimi. A do Olomouce, kde Edita Hirschová v září 1942 vlakem AAo putovala směr Terezín a odtud pak vlakem Cu do Osvětimi. Kde zahynula. Ne, Edita Hirschová/Edith Hirsch nepatřila mezi Loosovy klientky. Byla to mladá česká malířka, která se narodila roku 1908, v Paříži již začínala budovat slibnou kariéru, již ale zmařilo její zatčení a smrt. V domě na ulici Husova v Plzni patřící rodině Brummelově, s níž byla příbuzná, lze spatřit jeden její obraz. A průvodce o ní dál a dál neúnavně vypráví.

Česko-židovská malířka Edita Hirschová (1908–1942)

Malba Edity Hirschové v domě Brummelů v ulici Husova č. 58

Tato freska, jejímž autorem je rakouský malíř Robert Aigner (1901–1966) a zobrazuje jihoevropskou krajinu, měla obyvatele a návštěvníky bytu v ulici Husova č. 58 odpoutat od výhledu ven, kde byly k vidění samé ošklivé industriální budovy.

Průvodce vypráví o rodině Liebsteinově, která si dům na ulici Husova č. 58 pořídila, o soužití vdovy Hedviky/Hedwig Liebsteinové s Janou a Janem Brummelovými, její dcerou a jím zetěm. Hedvika Liebsteinová přišla v roce 1943 o život v koncentračním táboře, Jan a Jana přestáli Terezín a Osvětim a Bergen-Belsen a po válce se vrátili zpět domů do Československa.

Náhrobní kámen Hedviky Liebsteinové a jejího manžela Wilhelma Liebsteina na židovském hřbitově v Plzni

Byt v domě Brummelových na ulici Husova č. 58

Barevná harmonie až do posledního detailu

Jeden z nejhezčích Loosových interiérů, které Plzeň nabízí, je byt v ulici Bendova č. 10. Patřil Vilému Krausovi a jeho ženě Gertrudě, dceři majitele chemičky Taussiga. Vilémovi (nebo Willy nebo Wilhelm) se v roce 1939 podařilo přepravit se do bezpečí do Anglie. Jeho žena a dvě děti už za ním ale nestihly přijet. 18. ledna 1942 putovaly transportem do Terezína, poté do ghetta Zamość ve východním Polsku. Pravděpodobně zahynuly v jednom z vyhlazovacích táborů ve Polsku – Belżec nebo Sobibor.

Interiér v ulici Bendova č. 10 nese Loosův rukopis: nejvzácnější materiály a blyštivá zrcadla

Rafinované promyšlené průhledy

Loosovy oblíbené barvy: červená, modrá a zelená – zde (nahoře a dole) v bytě na ulici Bendova č. 10

Součástí organizované prohlídky Loosových interiérů je i byt na Klatovské třídě č. 12, který bylo koncem dvacátých let přizpůsobeno tomu, že tu žil Josef Vogl se ženou Štěpánkou a také se tu nacházela lékařská ordinace. Dříve tu žil majitel továrny na drátěné mříže Otto Beck se svojí ženou Olgou, narodily se tu i jejich děti: 1903 Eva, 1904 Klára a 1910 Max-Klaus.

 

Byt na ulici Klatovská třída č. 12

Švagrová Adolfa Loose Olga Becková, choť Otto Becka, jednoho z prvních Loosových obdivovatelů v Plzni, přišla o život roku 1942 v koncentračním táboře. A její dcera Klára/Claire Becková, třetí žena Adolfa Loose, který od září 1941 musela nosit židovskou hvězdu, zemřela neznámo kdy v ghettu nebo v koncentračním táboře v Rize. Loos tyto tragédie už nezažil. Už v roce 1933, pár měsíců po rozvodu s Claire/Klárou Beckovou, zemřel ve vídeňském sanatoriu.

Klára/Claire Beck, třetí žena Adolfa Loose (1904–1942?)

Olga Becková, Klářina matka (1879–1942)

Náhrobek Otto Becka, Klářina otce, a Evy Schanzerové, Klářiny sestry, na židovském hřbitově v Plzni

Ani jeden z interiérů Adolfa Loose v Plzni se neobejde bez tristního okolí. Čímž je návštěva těchto bytů, která je sama o sobě estetickým zážitkem, doprovázena velkou, nezapomenutelnou emocí. A na problémy Adolfe Loose s justicí – právě v době, kdy žil v Plzni, koncem dvacátých let, stanul před soudem kvůli smilstvu – tak člověk alespoň po dobu prohlídky nechá za dveřmi (které jsou zvenku jen málo zajímavé, o čemž jsem psala už ve svém příspěvku z 4. června – „Interiéry Adolfa Loose jednou jinak. Plzeňské Loosovy byty zvenčí“).

S Claire/Klárou Beckovou a jejími rodiči Otto a Olgou Beckovými jsem se nyní přiblížila tématu, kterému se chci – po vydatných rešerších na místě – věnovat na rozsáhlejší ploše, až můj pobyt tady v Plzni skončí (musí to opravdu skončit?). Možná z toho bude životopis Kláry/Claire Beck/Beckové?

Můj pes Zampa mezitím studuje apps k prohlídce Loosových interiérů …

… a v blízké intelektuální kavárně „Inkognito“ se zdá se Loosových barevných kombinací něco naučili.

Nečekané setkání

Maruška a pan Lederer

Vždycky to tak bývá: Setkám se v Plzni nebo v okolí Plzně s nějakou osobností, seznámíme se, abych vyprávěla o ní a jejích pracích nebo projektech. Většinou to bývá tak, že se dozvím spoustu zajímavých věcí, které pak zpracuju ve svých příspěvcích. Ale většinou se ze setkání a rozhovoru nečekaně stane i zcela nové téma.

Můj „kašírovaný“ autoportrét

 

Moje česká kamarádka Lenka mi poradila, abych si zajela do Mešna. Vesnice o asi 100 obyvatelích leží asi 20 kilometrů na jihovýchod od Plzně, na polovině cesty mezi Mirošovem, kde je zámek, o němž se ještě zmíním, a skrz na skrz barokním městečkem Spálené Poříčí, kde se za pár dní koná symbolické otevření obdivuhodně zorganizovaného festivalu „9 TÝDNŮ BAROKA/9 WOCHEN BAROCK“ (trvá od 29. června do 30. srpna). Lenka mi vyprávěla, že jedna místní obyvatelka v Mešnu prý vytvořila malé folkloristické muzeum, z vlastní iniciativy a z vlastních sil.

A tak se vydávám hledat Marii Musilovou – což v takhle malé vesnici není problém. Maruška? Jo, ta bydlí tamhle, v tom žluto-modrém domě u kostela. Ráda bych mezitím navštívila novogotický Kostel Nejsvětější Trojice, původně tu stála starší barokní kaple, která ale před 110 lety shořela. Ale je zavřená. Stejně jako skoro všechny kostely v Česku. A Marie-Maruška, která mezitím už přišla za mnou, se stydí za to, že schody ke kostelu nejsou zametené, jsou plné listí.

Marie Musilová u vchodu do 300 let starého špejcharu

U ní to vypadá úplně jinak. Na pečlivě upravené zahradě u jejího domu lákavě vyvedené cedule lákají k návštěvě Mešenského špejchárku, postaveného z malých, tmavých prken. Marie otevře dveře – „jsou staré 300 let, stejně jako špejchar“ – pyšně ukazuje, co všechno tu nashromáždila: hrnky a láhve, pánve, vidličky a nože, konvičky, džbánky a umyvadla, hliněné a emailové hrnce, mlýnky na kávu, struhadla, žehličky a nočníky, výšivky a háčkované dečky, zbožné obrázky a krucifixy a mnoho, mnoho dalšího. Co se jí na vsi povedlo najít, umístila tady ve špejcharu, který se svojí rodinou během několikaměsíční práce zrestaurovala.

Staré trámy ve špejcharu

Před špejcharem mě upozorní na fotografii v dřevěném rámečku: nápis „Maruška“ a šipka ukazuje na malou holčičku. Jedná se o její matku, která se narodila v roce 1921, jmenovala se stejně jako ona – Maruška, na fotografii jí může být šest let. Je tedy z roku 1927. Vedle Marušky stojí tehdejší mešenský farář, z druhé strany pak Richard Lederer. Vedl tady obchod se smíšeným zbožím, byl to pilný obchodník, na vesnici velmi oblíbený a uznávaný. Začátkem čtyřicátých let ale náhle své látky, punčochy, prací prášek a koření nesměl prodávat. A po druhé světové válce už se z Osvětimi nevrátil.

Richard Lederer, Maruška a mešenský farář na fotografii pocházející přibližně z roku 1927

Ve svém domě, starém rovněž několik staletí, mi Marie Musilová ukazuje originál fotografie své matky Marušky, křesťanského faráře a židovského handlíře. I jí se tento příběh evidentně dotýká.

Aniž bych chtěla, určitým tématům tady v Plzni a okolí prostě neuniknu: odsunu Němců, nepřijetí Romů a pronásledování Židů. Jen z Plzně bylo v lednu 1942 asi 2600 Židů, kteří byli nedílnou součástí místního sociálního, hospodářského a kulturního dění, transportování do německých koncentračních táborů. Přežilo jich jen málo. Podobný osud čekal spoustu dalších Židů z měst a vesnic v okolí Plzně. Mimo jiné i Richarda Lederera z Mešna. Životní osud člověka, kteří se stali obětí rozsáhlé genocidy, bývá často dojemnější a děsivější než tisíce dat a faktů.

600 let po Janu Nepomuckém

 

Pět hvězd Jana Nepomuckého na kostele Jana Nepomuckého v městečku Nepomuk

Setkání s plzeňským biskupem

Začne hned vyprávět. O Nepomukovi, světci slavném po celém světě, o jeho konfliktu jakožto generální vikáře pražského arcibiskupa s tehdejším králem Václavem IV. („Hodně holdoval alkoholu,“ poznamenává lehce ironicky), o tom, jak jej královi přívrženci, možná dokonce sám král, mučili, týrali a ubili tak, že jej poté, co ho našli polomrtvého nebo už mrtvého hodili do Vltavy, aby zakašírovali toto mučení a týrání. Ve Vltavě pak začalo zářit pět hvězd. Pět hvězd, které svatý Nepomuk má na hlavě skoro na všech svých sochách.

Socha sv. Jana Nepomuckého v Muzeu církevního umění v Plzni. Dítě u jeho nohou s ukazováčkem u pusy je narážka na zpovědní tajemství, které Jan Nepomucký i přes vyhrožování krále nechtěl porušit.

Pět hvězd, které lze najít v erbu plzeňské diecéze a také v erbu plzeňského biskupa

Erb plzeňské diecéze

Příběh Jana Nepomuckého se spoustou barvitých detailů mi vypráví Jeho Excelence František Radkovský. V roce 1933 byl jmenován prvním biskupem v historii Plzně. Přesně 600 let po smrti Jana Nepomuka.

František Radkovský, už od roku 1993 první plzeňský biskup

Západočeská diecéze, se sídlem v tehdy velmi vlivném benediktýnském klášteře v Kladrubech, měla vzniknout už v roce 1393. Král Václav to tehdy tak chtěl, ale páteři a Jan Nepomucký měli jiné plány. To byl prý také jeden z důvodů svárů, které vedly k smrti Jana Nepomuckého. Byl to osud, že dnešní západoněmecká diecéze v Plzni vznikla přesně 600 let poté? Tuto zvláštní náhodu zdůrazňuje vícero historiků, Radkovský bývá svými „ovečkami“ vnímán jako duchovní následovník Jana Nepomuckého.

Pohled na klášterní kostel v Kladrubech

Biskup Radkovský je nejen šarmantní (dá se to vůbec o biskupovi tvrdit?) vypravěč, ale také církevní hodnostář uznávaný daleko za hranicemi své diecéze, ba i země svého působení. Hovoří perfektně německy, zná původní německé názvy všech obcí ve své diecézi, udržuje přátelské kontakty s řezenským biskupem Rudolfem Voderholzerem, (kterého v rozhovoru důvěrně nazývá „biskupem Rudolfem“), zúčastňuje se česko-německých poutí jak doma v Čechách, tak za hranicemi v Bavorsku, podporuje všechny druhy nábožensky orientovaných programů a projektů přeshraniční spolupráce. To, že v posledních letech a desetiletích bylo renovováno více než 50 kostelů v někdejších sudetoněmeckých vesnicích díky darům z německém strany, je výsledek mimo jiné i jeho nasazení a jeho věrohodné sympatičnosti. „Smíření“ a „most“ jsou hesla, díky kterým si získal uznání na mezinárodní úrovni a sympatie doma.

Už v roce 1997 biskup Radkovský poprosil sudetské Němce vyhnané z Česka o odpuštění. Proč to ale neudělají všichni Češi, zní moje otázka. „To chce čas,“ odpovídá, „i Mojžíšovi trvalo 40 let, než izraelský lid jakožto svobodné lidi dovedl do svaté země. Smíření potřebuje čas!“ Ale je si jistý tím, že pro dnešní mladou generaci, která už nemá svědomí zatížené danými událostmi, je něco takového možné.

Dostáváme se k tématu náboženství v Česku, hovoříme o neustále klesajících počtech osob, které se hlásí k nějaké – katolické, evangelické, husitské, pravoslavné – církvi. To alespoň říkají statistiky. „Statistiky? Já sám jsem statistik, takže vím, jak lze průzkumy veřejného mínění zmanipulovat.“ Je prý přesvědčen o tom, že v současné době svobodní a majetní Češi hledají jinou dimenzi, jsou sice vzdáleni praktikujícímu křesťanství, ale přece jen se vydávají na cestu od bezbožnosti k víře, na cestu spirituality.

Pouliční oltář v den křesťanského svátku

Svíčky na Mikulášském hřbitově v Plzni

Už je pozdě, hovoříme déle, než bylo v plánu. Na dveře klepe sekretářka. František Radkovský je očekáván na schůzi. Nakonec mi vtiskne do ruky brožurku: „Putování je IN aneb poutní místa plzeňské diecéze“, jejímž autorem je Luděk Krčmář. S tímto pastýřem se loučím s těžkým, ale i přece jen lehkým srdcem. A jsem si jistá, že se v následujících týdnech určitě potkáme na některé z poutních cest.

A ještě P.S.:

Biskup Radkovský se v minulém roce stal mediální hvězdou novin neustále lačných po senzacích tím, že – jakožto velikonoční dar papeži – požehnal várku piva Pilsner Urquell před jejím odjezdem do Vatikánu: František Františkovi, od biskupa Františku papeži Františkovi. I jiní duchovní se proslavili svým žehnáním vína, sektu či kořalky. Ale Pilsner Urquell – to zní tak nějak výjimečně. Nese to nádech bratrského příjemného setkání.

Malá vesnice – velká role

Záchrana lipicánů

Michaela Kodaková je mladá hezká žena a velmi schopná hospodářka „Dvora Svržno“, kromě toho také laskavá matka tří dětí a také výborná jezdkyně na koni: jako malá se svým hřebcem Hanibalem vyhrála české mistrovství v jezdectví. V současné době se svým manželem vede hřebčín Svržno v Hostouni – místa, která se až do roku 1945 jmenovala Zwirschen a Hostau.

A právě v roce 1945 se zde odehrál husarský kousek, který do historie vešel jako „Operace Cowboy“. Jakmile Michaela obslouží hosty ve své příjemné restauraci, ráda se o ní rozvypráví, nadšeně ukazuje fotografie, dokumenty a dopisy v malém muzeu, které se nachází v malé budově vedle hřebčína.

Michaela Kodaková ve svém malém muzeu

Zní to neuvěřitelně: Ale v posledních dnech války se tady, v západoněmecké vesnici nedaleko Plzně, kousek od českoněmecké hranice, spojili Američané s Němci, přicházející američtí vojáci, osvobozující zemi od války, s odcházejícími bojovníky wehrmachtu, aby udělali něco velmi odvážného a důležitého: zachránili kolem 500 koní. A nešlo o koně jen tak ledajaké, tažné koně nebo ke konci války už notně vyhladovělé herky, ale o to nejlepší z nejlepšího mezinárodních koňských dynastií. Tady v Hostouni, která byla součástí německé okupační zóny, se nacházeli všichni koně z nejslavnějšího státního hřebčína, ohroženého příchodem ruských vojsk. A většina z nich byli bílí lipicáni toho nejlepšího plemene, kteří ve Španělské dvorní jízdárně ve Vídni už staletí (a dnes zase) předvádějí své kousky – vzor poslušnosti a drezúry.

Cvičení drezúry s koni-lipicány ve Španělské dvorní jízdárně ve Vídni

Aby je zachránili před Rusy – u kterých by podle nepěkných fám, které se tehdy vyprávěli, určitě skončili v hrncích a později na talíři –, učinili Američané a Němci tajnou dohodu. Milovníci koní na jedné straně fronty se dohodli s milovníky koní na druhé, znepřátelené straně fronty. V rámci velmi riskantní akce se jim povedlo zachránit všechny koně, kteří byli ustájeni v hřebčíně v Hostouni a přes noc je převezli přes hranici do Bavor. Březí kobyly ve vozech, které rychle obstarali, hřebci pak putovali pěšky po těžko schůdných lesních cestách. Po této rebelské akci si myslím všichni zúčastnění mohli zamnout rukama. A po válce si Vídeňská dvorní jízdárna – obnovená pod vedením plukovníka Aloise Podhajského, který sehrál zásadní roli i tady Hostouni – opět mohla nabízet veřejnosti vystoupení, kde lipicáni předvádějí ta nejlepší čísla koňské drezúry. Zachránění lipicáni z daleké západočeské vesnice.

Plukovník Alois Podhajský na podobizně Siegfrieda Stoitznera

„Měli jsme už plné zuby umírání a ničení a chtěli jsme udělat něco hezkého,“ tak zněl prostý komentář amerického plukovníka Charlese H. Reeda, jednoho z představitelů této americké-německé tajné mise. Ta kromě toho proběhla s požehnáním a souhlasem amerického generála George S. Pattona, který 5. května 1945 osvobodil Plzeň. Nebyl pouze tvrdým válečným bojovníkem, ale také velkým milovníkem koní: „Get them. Make it fast,“ zněl jeho povel, když se před osvobozením Plzně dověděl o tomto „romantičtějším“ osvobození: „Vemte je. Ale rychle!“

Soldat bis auf die Knochen: US-General George S. Patton

Tento skutečně krásný příběh, který se ovšem odehrál na pozadí války a smrti, v roce 1963 zpracoval Walt Disney v hollywoodovém filmu Zázračná záchrana bílých hřebců (v originále: Miracle oft he White Stallions), ve kterém hlavní role ztvárnil Robert Taylor a Lilli Palmerová a příběh pojednal také holandský spisovatel Frank Westermann ve svém románu Osud bílých koní – trochu jiné dějiny 20. století, který vyšel v roce 2012.*

Zwirschen/Svržno na staré pohlednici

Svržno/Zwirschen dnes

A jak jsem na tenhle příběh narazila? Občas tady v Plzni působím nejen jako městská kronikářka, ale taky jako amatérská detektivka. Tak trochu slečna Marplová, které se vlastně i docela podobám. Postarší dáma, která má stejné hobby jako já: pletení. A jako detektivka se už měsíce vydávám po stopách mých dvou strýců. Jde o bratry mé matky, kteří byli oba faráři. Jeden působil v Hostouni a Mutěníně, druhý v Újezdě u Svatého Kříže. Tedy nedaleko odsud v pohraniční oblasti, kde zachránili lipicány a kde dnes jezdkyně Michaela Kodaková vede svůj hřebčín, kde znepřátelení, ale láskou ke koním spojení odvážní muži učinili dobrý skutek. A když se s Michaelou loučím, vysvětluje mi, jak to že umí tak dobře německy: „Moje babička byla Němka.“ Což tady v západních Čechách slýchám skoro denně. Je tu jen málo lidí, kteří by neměli německou babičku, matku, tetu, švagrovou, nebo německého dědečka, otce, strýce, švagra. To by vlastně mělo pomoci k tomu, aby opadlo všechno to česko-německé napětí.

* Frank Westermann, Das Schicksal der weißen Pferde. Eine andere Geschichte des 20. Jahrhunderts, München: C.H. Beck 2012

www.konesvrzno.cz

Městská kronikářka – předhistorie

Setkání s Milanem Novákem

Včera mě navštívil Milan Novák, spoluautor mé knihy „Čechy tam a zpátky“. Měl jmeniny a přijel ke mně do Rokycan se svojí ženou z Kosmonosů. Co to má společného s Plzní? Přímo s Plzní vlastně nic, ale s mojí prací jakožto městská kronikářka v Plzni ano.

A tak chci dnes, místo historek a historie, vyprávět jednou něco z předhistorie. Předhistorie mého plzeňského pobytu.

Před čtyřmi roky jsem se při fotografování na jednu výstavu o rakouském malíři a a grafikovi Rudolfu Kalvachovi (1883–1932) v Kosmonosech, severovýchodně od Prahy, seznámila s Milanem Novákem. Je neurologem v psychiatrické klinice v Kosmonosech. Naštěstí jsem jej nepotřebovala jakožto lékaře, ale byl mi nápomocný při fotografování jakožto neustále přítomný pomocník a vzdělaný historický poradce.

Některé z fotografií, které jsem v Kosmonosech udělala, se staly součástí první větší výstavy věnované Rudolfu Kalvachovi v roce 2012 v Leopold Museu ve Vídni jakožto gigantografie. A Milan Novák pokračoval ve svých rešerších o Rudolfu Kalvachovi: Na podzim 2012 se v Kosmonosech konala výstava „Rudolf Kalvach. Umění, život, nemoc. Vídeň, Terst, Kosmonosy“, jejíž část byla v létě 2014 převezena do Rychnova nad Kněžnou, rodiště Kalvachova otce, a roku 2013 vyšel katalog k výstavě sestavený Milanem Novákem a Václavem Petříčkem „Rudolf Kalvach – život, dílo a nemoc“ (dostupný v němčině jako CD-ROM „Rudolf Kalvach – Leben, Werk und Krankheit“). A tak moje fotografování v Kosmonosech přineslo mnohé ovoce: obsáhlejší rešerše osobnosti Rudolfa Kalvacha, moje kniha o Čechách a moje působení jako městská kronikářka v Plzni. 

Jedna z mých černobílých fotografií z Psychiatrické léčebny v Kosmonosech

Během našich rozhovorů, které probíhaly napůl německy a napůl anglicky, jsme Milan Novák („Moje máma mi vždycky říkala: Uč se německy!“) a já hovořili i o historii mé rodiny. A na historii jeho rodiny. Přišli jsme na podivuhodné shody. Můj původní nápad napsat knihu o Rudolfu Kalvachovi – životopis ve formě románu – jsem odložila stranou. Protože jsem si raději chtěla posvítit na svůj život jako rodačky z Čech.

A tak vznikla moje kniha „Čechy tam a zpátky“, s vícero významnými příspěvky Milana Nováka. Kniha v němčině a italštině pak vyšla v zimě 2013. Na Filmových dnech v Bolzanu na jaře 2014 byl prezentován film „České vesnice“ (resp. „Španělské vesnice“, ale tím se ztrácí souvislost s českým kontextem – pozn. překl.). Jana Cisar, česko-německá producentka, a Petere Zach, rakousko-německý (existuje něco takového vůbec?) režisér, mě lákali: Ještě bys měla zkusit to a tato … a co takhle tamhle … a že se mám zkusit přihlásit do výběrového řízení na městskou kronikářku, tvůrčí stipendium, které každoročně vypisuje Německé kulturní fórum střední a východní Evropy. A tak jsem vypracovala projekt a poslední možný den ho stihla poslat do Postupimi. Součástí zásilky byla i moje kniha, na níž Milan Novák spolupracoval.

A za pár týdnů mi osobně volal Dr. Harald Roth, ředitel Německého kulturního fóra (zrovna jsem seděla v mé nejoblíbenější kavárně v Pergine Valsugana). A teď jsem tady, hrdá městská kronikářka v Plzni.

Ale bez Rudolfa Kalvacha a jeho tragického životního osudu

Rudolf Kalvach, rakouský malíř a grafik, zemřel v československé psychiatrické léčebně Kosmonosy.

bez Milana Nováka

bez Jany Cisar a Petera Zacha (které jsem už představila v jednom ze svých předchozích příspěvků věnovaném plzeňském festivalu Finále) bych nikdy nepřišla na to ucházet se v klání o toto tvůrčí stipendium a nikdy bych si nepomyslela, že moje sny se mohou stát skutečností. A mým snem bylo: strávit pár měsíců v Česku a prozkoumat svůj vztah ke své rodné zemi a jejím obyvatelům.

Tak, to bychom měli k předhistorii mého nynějšího pobytu jako městská kronikářka. Ale není týdne, kdy bych se neobrátila na Milana Nováka. Nikoli na neurologa Nováka, ale na historika, který dokáže zodpovědět i moje nejsložitější a nejnáročnější otázky. A navíc rychle. A pokládáme si otázku, jestli a kdy spolu napíšeme další knihu.

Moji pomocníci v nouzi

Dnes chci zavést novou mini-rubriku: moji pomocníci v nouzi a strážní andělé (právě mě napadlo, že slovo „anděl“ neexistuje v ženském provedení). Já ale měla po boku až dosud především ženské anděle strážné. A tak bych je ráda postupně představila.

O Šárce Krtkové už byla řeč v jednom z mých předchozích příspěvků („Procházka u Radbuzy“). Jiná Šárka mi byla nápomocná při nedávném rozhovoru naživo v Českém rozhlase Plzeň. Perfektní tlumočnice.

Šárka Kuthanová

Šárka Kuthanová (31) se narodila v Plzni, kde dnes i žije. Během studia gymnázia strávila jeden školní rok v německé rodině ve Weidenu v Horní Falci. Takové výměnné programy má – například – Masarykovo gymnázium v Plzni a Augustinus-Gymnasium ve Weidenu. „Hezké městečko,“ komentuje Šárka, „měla jsem se tam hezky.“ Po maturitě studovala germanistiku a psychologii v Plzni, pětileté studium uzavřela magisterskou prací s názvem „Vývojové tendence v morfologii současného německého jazyka“ a dnes v Plzni pracuje jako tlumočnice a překladatelka na volné noze.

Po rozhovoru v rádiu jsem společně zašly do blízké kavárny („Mají tam velmi dobrý koláč!“). Naše konverzace se – téměř neodvratně v Česku mezi Češkou a Němkou – stočí na téma odsunu. Taky na Němce, kteří kdysi žili v dnes českých vesnicích. Němci se tam někdy jezdí podívat, nahlížejí do „svých“ starých domů, chtějí se porozhlédnout po svém příbytku, který dnes obývají jiní. Někdy to jde, vypráví Šárka. Ale když se na sightseeing-tour po starých domech vydají celé autobusy, pak k nim současní obyvatelé vesnic nejsou pokaždé milí. Podle hesla: „Tady bydlím já!“

A ruku na srdce: Kdo by rád cizím lidem ukazoval své hezké obydlí?

Fotoseriál

Pro změnu …

Pro samé rešerše neustále nových témat se dnes nedostanu k psaní. Plzeň a její okolí je neuvěřitelně zajímavá, a kdo tu prochází/projíždí s otevřenýma očima, nachází překvapivé, nečekané, neuvěřitelné.

A tak vám tentokrát pro změnu předkládám jen fotografie, není to žádný fotoseriál, protože jednotlivé motivy navzájem nemají nic společného. Ale aby se tyto snímky „neztratily“, protože k nim pravděpodobně nebudu psát žádný příspěvek, zde prostě nesouvislá řada fotek.


V městečku Horšovský Týn

v „Inkognitu“, intelektuálním lokálu v Plzni

na zámku Nebílovy

u jedné z mých milovaných řek

„moje“ česká krajina s širokým, otevřeným obzorem

a nakonec – last, but not least – graficky neuvěřitelně zajímavé trolejové vedení plzeňských tramvají a trolejbusů

„Open up“ je hlavní slogan hlavního evropského města kultury Plzeň. A já bych chtěla všem návštěvníkům vzkázat: „Open up“. Aby se tu procházeli s očima otevřenýma a všímali, co všechno je tu k vidění.