Na objevitelské cestě v okolí Plzně

Západočeské městečko: Rokycany

Vlastně jsem jen chtěla udělat rozhovor se starostou Rokycan. Ani ve snu bych se nenadála, jaké překvapení a emoce na mě čekají.

Rokycany, kde v současné době bydlím (o tom už jsem vyprávěla), jsou západočeské městečko v bezprostřední blízkosti Plzně. Atmosféru hlavního evropského města kultury tu člověk téměř nepocítí, žije se tu vlastním, poklidným životem. Jako v každém jiném malém českém provinčním městečku, které je mimo turistické cíle. Místo, kde se můžete cítit opravdu dobře, jako doma.

V městečku žije kolem 14 000 obyvatel, je tu několik průmyslových závodů, čtyři kostely – jeden římsko-katolický, jeden českobratrské církve evangelické, jeden husitský a jeden pravoslavný –,

Katolický kostel sv. Marie Sněžné bývá během nedělní bohoslužby hojně navštěvován.

 

dvě muzea, pár hotelů a penzionů, jedna pizzerie,

bufet, kde prodávají kebab,

„Café Vídeň“,

pár restaurací,

Moje nejoblíbenější hospoda „U Čápa“

vícero supermarketů mezinárodních řetězců,

na velkém hlavním náměstí (jak je to pro Čechy typické) stojí barokní mariánský sloup přezdobený sochami (jak je to pro Čechy typické) před elegantní, baroko imitující radnicí z počátku 19. století.

Barokní mariánský sloup na hlavním náměstí, v pozadí vpravo radnice

Tady mám setkání s panem starostou Václavem Kočím, přátelským a žoviálním starostou, který se v politice snaží, jak jenom může. V Rokycanech žije – a to bylo upřímně řečeno i jedním z důvodu tohoto setkání – relativně velký počet obyvatelstva romského původu – kolem 7–8 %, přičemž republikový průměr bývá kolem 3 %. A tak v našem hovoru zabrousíme i na toto téma. Vyprávím mu, že bydlím nedaleko anonymních romských obytných bloků, že mě při mých procházkách do těchto končin nikdy nikdo neobtěžuje, že tam u vchodových dveří někdy půvabně tančí malé holčičky. Že tam lidé více postávají v hloučcích a možná mluví o něco hlasitěji než v rodinných domcích opodál. Tady v Rokycanech jim to nikdy nezakazuje. Zato v nedalekém západočeském městečku Rotava ano. Tam dokonce z ulic a náměstí odstranili lavičky, aby si nikdo (a výrazem „nikdo“ jsou samozřejmě míněni Romové) nesměl sednout, místním obyvatelům (respektive Romům) tu dokonce zakázali i postávání na veřejném prostranství. Rokycany a místní starosta jsou naštěstí tolerantnější.

Na konci našeho setkání mě starosta doprovodí do zasedacího sálu. Na průčelí je obrovská malba. Je velká 4,30 x 2,30 metru, jak jsem se později dočetla. A tady přichází to velké překvapení: namaloval ji Alfons Mucha, jak pan Kočí zmíní jen tak, mimochodem. Ten Alfons Mucha, český secesní malíř, kterého si tolik vážím? Ano. Roku 1933 dostal od města zakázku: „Jan Rokycana na basilejském koncilu“. 500 let po výstupu kontroverzního husitského arcibiskupa na koncilu.

Václav Kočí, rokycanský starosta, a já před obrovskou malbou Alfonse Muchy

Během rozloučení jsem zvěčněna do análů města a obdarována knihou o Rokycanech. Je v v ní hodně informací o osobnostech, které pocházejí z Rokycan: samozřejmě o středověkém Janu Rokycanovi, ale také současné romské zpěvačce Věře Bílé, která si na svých světových turné vydělala jmění, dnes ale ve svém rodném městě žije v prostých, chudinských poměrech. Nic tu ale nestojí o velmi talentované malířce Paule Deppe, která zemřela velmi mladá. Narodila se roku 1886 jako dcera německého ředitele rokycanské továrny s koženým zbožím, rodina odešla do Německa až po první světové válce.

Paula Deppe (1886–1922), autoportrét

Den nato – je horký, pozdně jarní den a kromě toho mám narozeniny – se vydávám do Zbiroha. A tam na mě čeká další muchovské překvapení: Na renesančním zámku nad tímto místem tento umělec 18 let žil, v letech 1910 až 1928 zde vytvořil „Slovanskou epopej“, cyklus 20 velkoformátových obrazů, ve kterých Mucha oslavuje slovanskou obzvlášť pak českou historii. Byl konec konců Čechem.

Zámek Zbiroh, částečný pohled

Plakát k výstavě o Alfonsu Muchovi jakožto svobodném zednáři

V zámecék restauraci si pochutnám na svíčkové na smetaně s karlovarským knedlíkem: nejoblíbenější české jídlo, obyčejně ale bývá s „normálními“ knedlíky z kynutého těsta. Do těch karlovarských se dává staré bílé pečivo nakrájené na kostičky. A mně, upřímně řečeno, i více chutnají.

Tak, byla to dlouhá cesta, od rokycanského starosty přes Alfonse Muchu až k svíčkové. Ale chtěla jsem vám prostě popovídat o tom, co všechno se lze doslova na každém kroku v Plzni a jejím okolí objevit. Kdo se tady nudí, může si za to sám.

Krásná průvodkyně na zámku Zbiroh