Malá vesnice – velká role

Záchrana lipicánů

Michaela Kodaková je mladá hezká žena a velmi schopná hospodářka „Dvora Svržno“, kromě toho také laskavá matka tří dětí a také výborná jezdkyně na koni: jako malá se svým hřebcem Hanibalem vyhrála české mistrovství v jezdectví. V současné době se svým manželem vede hřebčín Svržno v Hostouni – místa, která se až do roku 1945 jmenovala Zwirschen a Hostau.

A právě v roce 1945 se zde odehrál husarský kousek, který do historie vešel jako „Operace Cowboy“. Jakmile Michaela obslouží hosty ve své příjemné restauraci, ráda se o ní rozvypráví, nadšeně ukazuje fotografie, dokumenty a dopisy v malém muzeu, které se nachází v malé budově vedle hřebčína.

Michaela Kodaková ve svém malém muzeu

Zní to neuvěřitelně: Ale v posledních dnech války se tady, v západoněmecké vesnici nedaleko Plzně, kousek od českoněmecké hranice, spojili Američané s Němci, přicházející američtí vojáci, osvobozující zemi od války, s odcházejícími bojovníky wehrmachtu, aby udělali něco velmi odvážného a důležitého: zachránili kolem 500 koní. A nešlo o koně jen tak ledajaké, tažné koně nebo ke konci války už notně vyhladovělé herky, ale o to nejlepší z nejlepšího mezinárodních koňských dynastií. Tady v Hostouni, která byla součástí německé okupační zóny, se nacházeli všichni koně z nejslavnějšího státního hřebčína, ohroženého příchodem ruských vojsk. A většina z nich byli bílí lipicáni toho nejlepšího plemene, kteří ve Španělské dvorní jízdárně ve Vídni už staletí (a dnes zase) předvádějí své kousky – vzor poslušnosti a drezúry.

Cvičení drezúry s koni-lipicány ve Španělské dvorní jízdárně ve Vídni

Aby je zachránili před Rusy – u kterých by podle nepěkných fám, které se tehdy vyprávěli, určitě skončili v hrncích a později na talíři –, učinili Američané a Němci tajnou dohodu. Milovníci koní na jedné straně fronty se dohodli s milovníky koní na druhé, znepřátelené straně fronty. V rámci velmi riskantní akce se jim povedlo zachránit všechny koně, kteří byli ustájeni v hřebčíně v Hostouni a přes noc je převezli přes hranici do Bavor. Březí kobyly ve vozech, které rychle obstarali, hřebci pak putovali pěšky po těžko schůdných lesních cestách. Po této rebelské akci si myslím všichni zúčastnění mohli zamnout rukama. A po válce si Vídeňská dvorní jízdárna – obnovená pod vedením plukovníka Aloise Podhajského, který sehrál zásadní roli i tady Hostouni – opět mohla nabízet veřejnosti vystoupení, kde lipicáni předvádějí ta nejlepší čísla koňské drezúry. Zachránění lipicáni z daleké západočeské vesnice.

Plukovník Alois Podhajský na podobizně Siegfrieda Stoitznera

„Měli jsme už plné zuby umírání a ničení a chtěli jsme udělat něco hezkého,“ tak zněl prostý komentář amerického plukovníka Charlese H. Reeda, jednoho z představitelů této americké-německé tajné mise. Ta kromě toho proběhla s požehnáním a souhlasem amerického generála George S. Pattona, který 5. května 1945 osvobodil Plzeň. Nebyl pouze tvrdým válečným bojovníkem, ale také velkým milovníkem koní: „Get them. Make it fast,“ zněl jeho povel, když se před osvobozením Plzně dověděl o tomto „romantičtějším“ osvobození: „Vemte je. Ale rychle!“

Soldat bis auf die Knochen: US-General George S. Patton

Tento skutečně krásný příběh, který se ovšem odehrál na pozadí války a smrti, v roce 1963 zpracoval Walt Disney v hollywoodovém filmu Zázračná záchrana bílých hřebců (v originále: Miracle oft he White Stallions), ve kterém hlavní role ztvárnil Robert Taylor a Lilli Palmerová a příběh pojednal také holandský spisovatel Frank Westermann ve svém románu Osud bílých koní – trochu jiné dějiny 20. století, který vyšel v roce 2012.*

Zwirschen/Svržno na staré pohlednici

Svržno/Zwirschen dnes

A jak jsem na tenhle příběh narazila? Občas tady v Plzni působím nejen jako městská kronikářka, ale taky jako amatérská detektivka. Tak trochu slečna Marplová, které se vlastně i docela podobám. Postarší dáma, která má stejné hobby jako já: pletení. A jako detektivka se už měsíce vydávám po stopách mých dvou strýců. Jde o bratry mé matky, kteří byli oba faráři. Jeden působil v Hostouni a Mutěníně, druhý v Újezdě u Svatého Kříže. Tedy nedaleko odsud v pohraniční oblasti, kde zachránili lipicány a kde dnes jezdkyně Michaela Kodaková vede svůj hřebčín, kde znepřátelení, ale láskou ke koním spojení odvážní muži učinili dobrý skutek. A když se s Michaelou loučím, vysvětluje mi, jak to že umí tak dobře německy: „Moje babička byla Němka.“ Což tady v západních Čechách slýchám skoro denně. Je tu jen málo lidí, kteří by neměli německou babičku, matku, tetu, švagrovou, nebo německého dědečka, otce, strýce, švagra. To by vlastně mělo pomoci k tomu, aby opadlo všechno to česko-německé napětí.

* Frank Westermann, Das Schicksal der weißen Pferde. Eine andere Geschichte des 20. Jahrhunderts, München: C.H. Beck 2012

www.konesvrzno.cz