Antonín Kolář

Tenhle učitel Masarykova gymnáziu je hotový poklad


Je to žijící internet. Řeknete heslo a on hned vytasí tři, deset, dvacet odpovědí. Židé? Židovské hřbitovy se nachází ve Spáleném Poříčí a v Poběžovicích a v Radnici a ve Švihově a v mnoha dalších obcích. Romové? Dobrá Voda, to je cikánská vesnice, ale tam byste neměla jezdit sama, protože oni jsou nedůvěřiví a nebudou se s Vámi bavit. Ale mám kamarádku, která … Zchátralé nebo zaniklé německé obce? Výškovice jsou nejznámější, ale v celém pohraničí u Bavorska je jich spousta. Taky Pivoň, kde se nacházel augustiniánský klášter. Můžete tam zkusit vniknout, ale je to nebezpečné.

Antonín Kolář v Café Regner

Když se Antonína Koláře zeptáte na to, co je v Plzni a západních Čechách zajímavého, je k nezastavení. Je to bezedná studna plná zvláštních poznámek, informací a nápadů. Ale taky chytrý, velmi vzdělaný učitel češtiny a dějepisu na prestižním Masarykově gymnáziu v Plzni.

Naše první setkání začíná u „Anděla“, u andělské fontány, která – spolu s velbloudem a chrtem – starobylému Náměstí Republiky dodává moderní nádech. To se mi líbí. Ale někteří Plzeňané jsou jiného názoru. V telefonu se popsal jako „starý, dlouhovlasý muž“. Málem jsem oslovila důchodce, který by tomuto popisu odpovídal. Pak ale přijel on: dlouhovlasý ano, ale mladý, dobře vypadající, s širokým úsměvem.

Šli jsme do Café Regner, které se nachází v prvním patře domu na Bezručově ulici. Já v doprovodu svého v tomto městě již známého psa Zampy, on s kolem, které vynesl až nahoru a potom ještě přivázal k topení. Od Vánoc jeho rodině ukradli už tři kola. Proto teď musí dávat pozor. On, nadšený cyklista, který kritizuje plzeňský magistrát za to, že pro cyklisty nemá žádné pochopení. V Německu jsou všude cyklistické stezky, zatímco tady v Plzni musíte zastavovat na každé křižovatce.

Antonín Kolář se svým milovaným kolem

U vedlejšího stolu sedělo několik děvčat. „To jsou moje žačky,“ řekl Antonín Kolář. Nemohla jsem si nevšimnout, jak moc si svého neúplně profesorského „pana profesora“ váží. Očividně se mu povedlo své nadšení a entuziasmus přenést i na své žačky, nakazil je svojí zvědavostí a touhou po vědění. A jedním jsem si jistá: tak jako on sám od sebe požaduje maximum, i na ně určitě klade vysoké nároky.

Vznikly tak texty, které napsaly jeho žačky. Zatímco já budu trávit dovolenou doma v Itálii, než se sem v září zase vrátím, máte možnost si je přečíst právě tady na mém blogu. Jedná se o texty, ze kterých je znatelné, kdo je učil, Antonínovy historické znalosti, jeho humanismus, citlivé zacházení s ožehavými tématy, pochopení pro druhé a ty, kteří potřebují pomoct.

Několik dnů po našem první setkání jsem od Antonína Koláře dostala mail: „… pozvat na túru s mými žáky a půjčit vám spacák a všechno ostatní. Poznáte tak naši typickou trampskou kulturu!“ Jenže pak bylo špatné počasí a z výletu sešlo. A já, pětasedmdesátiletá žena, jsem tak prvního nocování ve stanu byla ušetřena. Napůl jsem si oddechla, ale napůl mi to bylo líto. Ale jedno vím: Antonín Kolář je z Chodska. A Chodové – což se tady v západních Čechách, kde tvoří etnickou skupinu s vlastním dialektem a v době středověku měli vzhledem k tomu, že střežili zemskou hranici u Dolních Bavor a Horní Falce zvláštní práva, ví – jsou tvrdohlaví a svéhlaví. A při první možné příležitosti se ke své nabídce vrací. Jenže teď zrovna cestuje po středoasijských horách a až se vrátí, začne školní rok, a potom, koncem září, už Plzeň opouštím. Navždy. S těžkým srdcem. Kdo ví, jestli ještě kdy dostanu nabídku s někým přenocovat ve stanu v přírodě?