Plzeňští kati

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Posledním plzeňským katem se stal pohodný Matěj Kaiser, a to údajně proto, že o tuto práci nebyl žádný zájem. Poslední plzeňský kat se nikdy nenaučil číst ani psát, ale výborně rozuměl léčení zvířat. Dokázal poskytnout pomoc i lidem, uměl napravit vymknuté klouby či zlomeniny a rovněž se vyznal v léčivých bylinách. Jeho léčitelství notně popouzelo plzeňské doktory a lékárníky, což by bylo Kaisrovi neubralo nic na poularitě, nebýt jeho opilství a hrubosti. Nakonec propadl alkoholu natolik, že to bylo dokonce na škodu i při popravách, a proto mohl vykonávat jen podřadnější práce. Po jeho smrti v r. 1832 byl v Plzni zrušen katovský úřad.

Helena Matějková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Pohled na plzeňská stínadla na vedutě Gabriela Bodenehra, 1720

Plzeň měla svého kata již krátce po svém založení, kdy získala hrdelní právo. Kat neměl nikdy jednoduchý život a jeho postavení ve společnosti bylo velice sporné. Vždy musel žít za městskými hradbami nebo u nich, mimo městský ruch. Lidmi byl opovrhován, protože byl považován za nečistého člověka. V hospodě vždy seděl sám na třínohé židli a pil z hrnku bez ucha, v kostele seděl na zvláštní lavici. Jeho úkolem nebylo jen popravovat trestance, k tomu v pozdějších dobách úpadku katovského povolání docházelo jen zřídka. Musel vykonávat také povolání pohodnické, tzn. zakopávat mrtvoly, starat se o čistotu ve městě a odchytávat volně pobíhající psy. Na druhou stranu byli popravčí vždy dobrými léčiteli, protože znali anatomii těla, byli bohatí a směli provozovat nevěstince.

Plzeňská katovna stávala mezi dnešní Veleslavínovou a Solní ulicí, kde byla ve středověku podél hradeb vytvořena úzká slepá ulička. Lidé ji s oblibou nazývali také »Katovská« nebo »Rytířská«, kvůli meči, kterým kat popravoval. Příbytek byl postaven samostatně tak, aby se žádnou zdí nedotýkal domů »poctivých sousedů«.

Mít ve městě vlastní stínadla určená přímo k popravám bylo dost vzácné a ta plzeňská stála u městské brány tak, aby byla dobře vidět při vjezdu do města i od řeky. Byla umístěna na dostatečně velkém prostoru, aby byla možná hojná účast diváků. Popravčí mohl vydělávat na zájmu přihlížejících, jež se za poplatek mohli podívat na mrtvolu, namočit si šátek v její krvi, nebo si dokonce odnést kousek jejího oděvu. S těmito předměty se také tajně obchodovalo.

Prvním plzeňským katem, jehož jméno je známo, byl mistr Jan. Vypráví se, že byl v roce 1557 pozván k popravě trestance do Kladrub. Musel být doprovázen, aby cestou nebyl přepaden a ubit, protože byl opovrhovanou osobou. Druhého dne se dostavil také hejtman, městský rychtář, kladrubský purkmistr, konšelé a zvědavý lid. Bylo obecně známo, že když kat při popravě udělal chybu, přihlížející dav mu dal co proto. A to se toho dne také stalo. Sekl a hlava odsouzeného zůstala viset na kůži. Když si mistr Jan uvědomil, co ho čeká, dal se na útěk, a za ním všichni ostatní. Rychtář ho po chvíli dohonil a sliboval mu cokoliv za to, že se vrátí, a mrtvolu zakope. Jan se opravdu vrátil a nebožtíka pohřbil. Jakmile tak vykonal, zakřičel prý purkmistr: »Honiti!« a dav se dal do pohybu. Během chvilky byl kat ubit a ve stínadlech tak vypustil duši nejen vrah, ale i samotný popravčí.

Po další staletí jsou ze života plzeňských katů jen útržky. Až v roce 1689 se začínají objevovat zprávy o Bartoloměji Kvíčalovi (uváděným také jako Křížek, Kříž, Kričala, Kvíčala nebo Křič – není známo, jak ke komoleninám docházelo). Chodský rebelant Jan Sladký Kozina zemřel na místní šibenici 28. listopadu 1695 právě jeho rukou. Jeho tělo se prý pro výstrahu na stejném místě rozkládalo ještě rok po jeho smrti.

Prvním známým jménem z katovské dynastie, která působila v Plzni více než jedno staletí, je Jan Huss. On sám není pro Plzeňany tak významný, jako spíše události dne sňatku jeho dcery Doroty. Ta si 31. srpna 1739 v plzeňském kostele svatého Bartoloměje vzala popravčího mistra Jakuba Onesorcha (jinak také Ohnesorg – Bezstarosti). Protože ale do kostela nesměl ani na vlastní svatbu, zastupoval ho u oltáře jeho přítel. Kat se modlil u zadního vnějšího oltáře chrámu. Po skončení modlitby se zvedal a přidržel se jednoho z andělů na kované mříži. Tato událost nebyla beze svědků, a tak se, v souvislosti s léčitelskými schopnostmi kata, rychle rozšířila zpráva o zázračných účincích plzeňského andělíčka jinak nazývaného ošahánek, zrodila se jedna z nejznámějších tradic v Plzni, kdy si Plzeňané chodí sáhnout na andělíčka pro štěstí.

U brány klečel kat, potom se dotkl mříže a vstal, zrodila se legenda o andělíčkovi, který přináší štěstí.

O rozličných úkolech katů vypovídá také událost z roku 1751, kdy se plzeňský kat Bartoloměj Huss musel se svým pacholkem postarat o sebevražedného oběšence. Popravčí ho musel nejdříve odřezat, jeho pomocník ho pak i s postelí a všemi věcmi vyhodil z okna. Tam se rychle utvořil hlouček zvědavců, kteří se ale nepřibližovali, aby dotykem »neztratili poctivosti«. Pacholek pak nebožtíka i všechny věci naložil na káru, jeho zahrabal na mrchovišti a majetek spálil.

Po vymření rodu Hussů po meči bylo vyhlášeno jakési »výběrové řízení« na místo kata. Jediným zájemcem byl Matěj Kaiser. I on měl jako nejeden kat velkou zálibu v alkoholu. Za svou dvacetiletou katovskou činnost provedl jen čtyři popravy a skoro všechny byly neúspěšné. U té poslední byl dokonce nucen vraha s hlavou na špalku vlastnoručně doškrtit. Po této popravě mu už žádná svěřena nebyla. Po jeho smrti v roce 1831 se o místo kata ucházel jeho nezletilý syn, který sliboval, že se řádně vyučí.

V roce 1833 bylo ale místo plzeňského kata definitivně zrušeno. V budoucnosti byl najímán odjinud, čímž město ušetřilo 64 zlatých, 16 metrů měkkého dříví na topení, 300 kg žita, 8 centů sena a 6 centů slámy ročně. Vybavení katovny bylo prodáno majiteli kočovné boudy s raritami, městu prý předměty dělaly ostudu. Do plzeňského muzea se jich příliš nedostalo. Příbytek katovny byl pak vydražen, několikrát prodán a nakonec roku 1854 zbořen. Ještě v 19. století zanikla i středověká ulička podél hradeb. Poslední civilní veřejná poprava v tehdejší habsburské monarchii proběhla také v Plzni, v roce 1871. To už ale pozemek s parcelním číslem 197 dávno nedýchal na občany Plzně svou tajemnou historii.