Napiš jedno jméno

Jména na kamenech u pomníku obětem holocaustu připomínají tragické osudy plzeňských židů

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat žačky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a organizací Kulturforum - Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Pavla Papazianová

Pod heslem „Mrtvým pomoci nemůžeme. Ale můžeme se alespoň morálně postavit na jejich stranu,“ se ve dnech 17. až 20. října 2014 uskutečnila akce, jejímž cílem bylo obnovit nápisy na více než dvou a půl tisících kamenech se jmény obětí holocaustu z Plzně a jejího okolí. Smyslem projektu bylo vrátit do města jména lidí – mužů, žen a dětí, kteří byli násilně odvlečeni, umučeni či zavražděni a na které se téměř zapomnělo.

Na obnově památníku zahrada vzpomínek se podíleli i studenti Masarykova gymnázia v Plzni.

Lily Abelesová. Pokud bych toto jméno řekla průměrnému občanovi, s největší pravděpodobností by mu nic neříkalo. Pro mě osobně má ale od určitého okamžiku zvláštní význam. Pokud bych napověděla plzeňsko-historický kontext, došlo by zřejmě na typování: Spisovatelka? Zpěvačka? Herečka? Manželka významného politika? Těmito dohady bychom se ale zřejmě nikam nedostali. Lily Abelesová byla totiž služebnou.

Jméno plzeňské služebné, která byla zavražděna během holocaustu v Izbici.

Někdo by si oddechl, že nepatří mezi takové dějepisné barbary, aby opomenul významnou osobnost našich či světových dějin. Jinému by začalo vrtat hlavou, v čem tedy tkví můj zájem o tuto osobu. Pokud bych vám uvedla plnou dějepisnou souvislost, bohužel by se pro vás zřejmě změnilo toto jméno v číslo, které by se pak jako rybka v moři ztratilo v sumě šesti milionů. Ano, přes šest milionů Židů zahynulo během druhé světové války v koncentračních táborech. To je ta známá dějepisná formulka, do které lze jen těžko vtěsnat všechnu tu ztrátu, bolest a utrpení konkrétních osudů. To číslo je tak velké, že přesahuje naši představivost, která pro některé končí za hranicemi našeho města.

Všichni před transportem opustili domovy a zavřeli za sebou dveře.

Podívejme se tedy přímo na Plzeň. Musíme si uvědomit, že na začátku druhé světové války měla pouze něco kolem 120 000 obyvatel. Když se tedy řekne, že celkem 2 613 židovských občanů bylo v jednom ze tří transportů v roce 1942 odvezeno, jedná se zhruba o každého padesátého jedince. Více než 1800 z nich se už nikdy nevrátilo domů. Jejich smrt nebyla však tragédií pouze pro ně. Spolu s nimi trpěla jejich rodina, přátelé i blízcí. Kolik mých kamarádů, přátel, spolužáků by se ztratilo, kdyby genocida nastala dnes? Nebo bych byla obětí já sama? Nikdo nemůže tušit, jaké vlastnosti by se pro příště mohly stát zvráceným měřítkem, které by z nás udělalo „nepřítele“.

Symbolický památník se snaží, aby se na odchod plzeňských židů nezapomnělo. Každý kámen vypráví jeden tragický osud člověka.

S Lily jsem se setkala během akce Napiš jedno jméno v rámci projektu Anděl fest. Lily Abelesová se narodila 2. 11. 1924. Právě dnes mohla být pyšnou babičkou, která si v klidu užívá zasloužený odpočinek, mohla se svým sousedkám chlubit krásnými vnoučaty. Místo toho o ní mnoho nevíme. Zbylo jen několik statistických dat z úředních transportních dokumentů. V Plzni bydlela tato mladá dívka v domě na Klatovské třídě čp. 22, kde i pracovala jako služebná. Dne 22. 1. 1942 odjela transportem s označením S do Terezína, kam přijela 24. 1. 1942. Zde pobyla necelý měsíc. Následně byla transportem A převezena z Terezína do Izbice, kde její stopa končí.

Považuji za důležité čísla měnit ve jména. V dnešní době se na dějiny pohlíží optikou statistik, letopočtů a výčtů čísel. Je nemožné nahlédnout do všech příběhů. Na příkladu alespoň několika málo z nich může ale člověk fakta změnit v emoce, které považuji za potřebné k tomu, aby pochopil význam této problematiky a tudíž i prevence a ochrany naší společnosti proti opakování takovýchto zvráceností. K tomu je ale zapotřebí lidí, kterým není jedno, kde žijí a jaké události formovaly naše okolí. Takovými lidmi jsou například ti, kteří stojí za společností Humr o.s. a jenž pietní místo v prostorách tzv. židovské školy při Staré synagoze ve Smetanových sadech vytvořili svojí aktivitou a invencí, aby připomínalo tragické osudy dvou a půl tisíc plzeňských obětí šoa.