Nové zvony pro plzeňskou katedrálu

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Po dlouhé době má Plzeň na věži katedrály svatého Bartoloměje zase pohromadě svůj symbol, plzeňské zvony. Vysvětil je plzeňský biskup František Radkovský. Na věž plzeňské katedrály se po letech vrátil jeden z jejích nejstarších symbolů, který zní vždy tehdy, žije li Plzeň v míru a spokojenosti.
 
Markéta Kolářová, Masarykovo gymnázium Plzeň

Roku 1931 byly zvony znovu odlity a do věže navráceny, ale ne na dlouho. Ta samá situace nastala i za druhé světové války.

Jako první mohli Plzeňané na věži slyšet zvon Bartoloměj již roku 1446. V polovině 16. století se z věže ozývalo zvonů pět. Roku 1835 se však při požáru zřítily a téhož roku byly nahrazeny zvony novými – Annou, Prokopem, Janem a Marií. Na zvon Annu se složily měšťanky, a proto na něm byl zhotoven nápis »Náboženské měšťanky nechaly mne ulíti«. Zvon Prokop byl pojmenován na památku hraběte Prokopa Hartmana, který při požáru ochránil kostel před mnohem větší zkázou. Zvon Prokop sloužil jako umíráček. Zvon Jan byl ulit ze sbírky, kterou pořádal Jan Buml, proto dostal i jeho jméno. Tímto zvonem se zvonilo poledne a klekání. Na čtvrtý zvon Marie se složili plzeňští kaplani. Hlavní zvon Bartoloměj byl dodán až roku 1838. Prý neměl hezký zvuk, a tak se začalo usilovat o jeho vyndání ze zvonice. Stál o to především arciděkan Antonín Hlavan, který říkal, že zvuk zvonu je příliš temný a navíc vyšší než zvuk Mariin. V roce 1852 rozhodl zeměpanský úřad o přelití zvonu a o dva roky později dostala tedy věž nového Bartoloměje – »Bártu«, který byl tehdy druhým největším zvonem v Čechách.

V období první světové války byly Bartoloměj, Anna a Marie roztaveny a použity na výrobu děl a munice. Roku 1931 byly zvony znovu odlity a do věže navráceny, ale ne na dlouho. Ta samá situace nastala i za druhé světové války. Jediný zvon, který útrapy druhé světové války přežil, byl zvon Prokop odlitý v roce 1835. Po dlouhé době komunistického režimu, který náboženským obřadům a s nimi spojeným symbolům nepřál, teprve až v roce 1994 přibyl znovu zvon Anna.

Od 17. ledna 2015, při příležitosti zahájení projektu Plzeň  – Evropské hlavní město kultury 2015, se rozezněla celá skupina nových zvonů z nizozemské dílny Royal Eijsbouts, které odlil zvonař Petr Rudolf Manoušek. Byly vysvěceny čtyři nové zvony – Bartoloměj, Prokop, Maria, Hroznata. Největší zvon Bartoloměj má více jak dva metry a  e závěsem a srdcem váží více jak pět tun. Všechny zvony dohromady váží přes třináct tun. Zvony byly pořízeny z veřejných sbírek a peněžních darů. Jména těch, kteří si zakoupili certifikát pro odlití zvonů v hodnotě nejméně 10 000 Kč, jsou vyryta v nově odlitých zvonech, jako připomínka jejich štědrosti.

Od 17. ledna 2015, při příležitosti zahájení projektu Plzeň  – Evropské hlavní město kultury 2015, se rozezněla celá skupina nových zvonů z nizozemské dílny Royal Eijsbouts.

O plzeňských zvonech se vypráví mnoho pověstí. Například, že zvony, které zvoní při narození dítěte, mu předpovídají budoucnost. Když vyzváněly všechny zvony na věži, znamenalo to, že z dítěte bude slavný muž. Pokud se narodilo děvčátko, tak se jednou mělo vdát za slavného nebo urozeného pána. Že dítě brzy umře, prozrazoval zvonící umíráček. Pokud se dítě narodilo při vyzvánění večerního klekání, měla se z něj stát jeptiška nebo kněz. Když se dítě narodilo při poledním zvonění, bylo mu předpovězeno, že se stane hodnostářem v obci, úředníkem nebo významným obchodníkem. Narozený se dostane daleko do světa, pokud se narodil při ranním zvonění.

Další legenda vypráví o nešťastném zvonařovi. Ve zvonici arciděkanského kostela visel velký zvon, o kterém věděl každý Plzeňan, protože při každém třetím úderu jakoby bolestně sténal. Staří plzeňští obyvatelé vyprávěli o tom, že kdysi žil v Plzni zvonař, který byl velice proslulý odléváním zvonů s nejkrásnějším zvukem. Jednou zhotovoval velký zvon a zbývalo už jen napíchnout pec, ze které by žhavá slitina tekla do připravené formy. To byl prý rozhodující okamžik při tvorbě zvonu a nikdo v tu dobu nesměl být u zvonaře přítomen. Tento zvonař měl však učedníka, který chtěl zjistit, co se děje, zatímco on nesmí být se zvonařem. Domníval se, že se jeho pán spojuje s nějakým duchem. Tak se schoval za starým zvonařským náčiním, aby viděl, co se vlastně při napíchnutí pece děje. Viděl, že se mistr před napíchnutím pomodlil a pokřižoval. Pak pec napíchl a tekutina začala stékat do formy. Učeň sebou omylem pohnul a způsobil hluk, který zvonaře vyrušil. Ten šel s rozžhavenou železnou holí do kouta a bodnul. Učedník vykřikl a zemřel. Zvonař se ulekl a chlapcovo tělo vhodil do pece, kde mrtvý shořel. Slít zvon se podařilo a to nejen tento, ale i všechny zvony, které od té doby ulil, měly zvuk připomínající údery do dřevěného kbelíku. Zvonař si zoufal a jednoho dne jej našli oběšeného.
 
Doufejme, že s nově odlitými plzeňskými zvony budou spojovány s městem samé pozitivní, nově se rodící pověsti, a že zvony nepodlehnou válečné, či jiné zkáze, jako tomu bylo v minulosti tolikrát. Přejme zvonům, ať zvoní Plzni ku štěstí, svobodě, kráse i spokojenosti.