Náplastí na zlomená vlastenecká srdce Sokolů se měly stát Spartakiády

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

»Vlast máti až nás zavolá, co věrné dítky své, tu mocná paže Sokola zlé škůdce v souboj zve! Tož blahá bude naše slast za oběť svůj i život klást, to svaté heslo Sokola: za národ, právo, vlast! Jen, bratři, silou hrdinnou svou hajme vlast i řeč,to chloubou buď nám jedinou a pro ni spějme v seč. A potom teprv v spásný den nám vzejde krásný, zlatý sen pak sluncem jasným bude plát nám povždy volnost jen.«
(úryvek sokolské hymny)

Podoba sokolovny po slavnostním otevření v roce 1896

Tereza Brožová, Masarykovo gymnázium Plzeň
V neděli devátého února 1896 je slavnostně otevřena budova sokolovny ve Štruncových sadech v Plzni, kterou o třiadvacet let později poctí svou návštěvou i velký podporovatel a člen Sokola, prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Sportovní činnost pozastavuje první světová válka, 3.8.1914 je sokolovna nabídnuta Červenému kříži jako lazaret a o tři roky později začíná sloužit jako armádní ubytovna. V meziválečném období prožívá Česká obec sokolská svůj zlatý věk a stává se organizací s milionovým počtem členů. S koncem první světové války narůstá počet plzeňských sokolů, pravidelně sokolovny v Plzni navštěvuje okolo 1300 cvičenců.


»V roce 1931 mě maminka poprvé přivedla do Sokola v Přešticích. Chodila jsem tehdy ještě do obecné školy, bylo mi šest let,« začíná své vyprávění Milada Chudlařská, současná stále aktivní trenérka moderní gymnastiky. Podle rodinné tradice pokračuje ve šlépějích Miroslava Tyrše až do konce první republiky a spolu s ostatními se řídí heslem »Ve zdravém těle zdravý duch!« Až o mnoho let později si uvědomuje, že základy její lásky k české zemi byly položeny právě v hodinách cvičení, na jejichž koncích děti zpívaly sokolské písně.

Dobová sokolská pohlednice z r. 1901 s podobiznou zakladatele Sokola Miroslava Tyrše

Vlasteneckou idylu však ukončuje nacistická okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Dvanáctého dubna 1941 zastavuje K. H. Frank činnost Sokola, jehož členové jsou aktivně zapojeni v mnoha odbojových skupinách. O půl roku později je Adolfem Hitlerem do funkce zastupujícího říšského protektora jmenován Reinhard Heydrich, který ihned vyhlašuje stanné právo k potrestání českého odboje. Při »Akci Sokol« jsou zatýkáni, mučeni a vězněni sokolští činovníci a přes 3000 z nich později umírá v koncentračních táborech. Jedním z nich je i Emil Štrunc, po němž byly po válce pojmenovány sady, kde sokolovna dodnes stojí. V lednu 1942 zahajuje v budově sokolovny v tehdejších Pecháčkových sadech svou činnost Pomocná služba Židovské náboženské obce v Plzni a od 9.1.1942 dochází před budovou k formování transportů židovského obyvatelstva. Židé z Plzně a okolí jsou odsud po evidenční kontrole odváděni na nedaleké vlakové nádraží k transportům do Terezína.

Historický interiér sokolovny ve Štruncových sadech

Po roce 1945 Československo rozkvétá. Občanům se v žilách rozlévá vlastenecká krev, každý se raduje z konce tragických událostí spojených s válkou a vzhlíží k budoucnosti. Sokol se obnovuje a na poli sportovním se vše soustřeďuje na přípravy účasti na Sokolský slet 1948. Cvičenci pilně trénují připravené sestavy a jejich vytrvalost je umocněna devítiletou přestávkou způsobenou II. světovou válkou. V únoru 1948 však přebírá moc KSČ a činnost následovníků Miroslava Tyrše se jí dvakrát nezamlouvá. Rozběhnutý kolotoč příprav zatím ale nastupující komunistická totalita není odhodlána zastavit, a proto se XI. slet v Praze uskuteční.

Je slunný červencový den a se vší parádou míří do hlavního města zástupy cvičenců z každého koutu naší vlasti. Praha na několik dní opět omládne. Zraky celého Strahovského stadionu se upírají na krojované sokolské cvičenky a netuší, že podobná podívaná se jim naskytne až za téměř půl století. Ženy totiž místo očekávaného vpravo hleď, provádějí smluvený, stranově převrácený úkon, a komunisté na tribunách tak mají další záminku a zrušení organizace Sokol již nemůže nikdo zabránit. Činnost Československé obce sokolské je zastavena. Někteří její členové emigrují do zahraničí a pokračují v sokolském snažení v krajanských spolcích, jiní jsou pozatýkáni a uvězněni, další se přizpůsobují nově prosazované socialistické výchově. Kam ale umístit 2253 cvičenců? Řešení přichází záhy. Činnost spolku je převedena odborovým svazům a na rok 1955 je naplánována první Spartakiáda, hromadné veřejné tělocvičné vystoupení, které má nahradit předcházející sokolské slety. Forma zůstává, ideje se mění.

Sokol 1947
z archivu Milady Chudlařské

Na první pohled se mezi programem sokolského sletu a Spartakiády neshledává žádný rozdíl. Ve skutečnosti se však na Spartakiádách nesmělo objevit nic, co by připomínalo sokolské myšlenky a symboly. Sokolská hesla »Co Čech, to Sokol!« a »Za národ, drahou vlast« střídají slogany »Připraven k práci a obraně vlasti!« nebo »Ať žije Sovětský Svaz – náš osvoboditel!«

Ve městech mizí název Sokol zcela, menší jednoty na vesnicích si jej však smějí ponechat. Představitelé KSČ jmenují do čela jednotlivých tělocvičných jednot své pracovníky, aby dohlíželi na práci v duchu komunistické ideologie. Snahy o obnovu Sokola v roce 1968 dusí normalizace a vpádem vojsk Varšavské smlouvy všechny šance na obnovu sokolských ideálů pohasínají.

»Když opomenu podmínky a okolnosti, za kterých probíhaly Spartakiády, musím uznat, že se jejich úroveň jedna od druhé zlepšovala. Organizace byla perfektní, všechno běželo na vteřinu přesně. Pokud se některá z cvičenek nedostavila, poslalo se pro náhradu. Náhradnice měly své číslo, díky němuž mohly být umístěny přesně do mezery vzniklé chybějící dívkou,« vzpomíná Milada Chudlařská a pokračuje ve svém vyprávění i o období po roce 1989: »Po Sametové revoluci je Sokol znovuobnoven. Již počtvrté. Navazuje na tradici, ale zároveň modernizuje svůj program a v šestiletých intervalech pořádá Všesokolské slety.«

Spartakiáda 1955
z archivu Milady Chudlařské

Nová éra Sokola však nezačíná lehce. Bojuje o navrácení svého komunisty ukradeného majetku a zažívá i generační problémy. Ke znovuzrození Tyršových myšlenek a omlazení svých řad přispívají i členové docházející do sokolovny ve Štruncových sadech. Jejich činnost nezastavuje ani povodeň, která utopí Plzeň v srpnu 2002 a do budovy vhání přes metr znečištěné vody. Naštěstí má vše dobrý konec. V letech 2010 až 2012 podléhá exteriér budovy celkové rekonstrukci a v novém kabátu vítá denně desítky sportovců z různých oddílů, kteří jistě při své pravidelné docházce do sokola ocení to, že se pomalu modernizuje i veřejný prostor ve Štruncových sadech, který vždy v Plzni symbolizoval místo, kam si chodili Plzeňané zasportovat.