Čechy adieu!

Plzeň, město pěti řek

15. října tse ve Velké synagoze – známé svojí jedinečnou akustikou – konala slavnostní, úspěšná premiéra symfonické básně „Pět Řek/Fünf Flüsse“. Jiří Vyšata, Martin Červenka, Pavel Samiec a Tomáš Karpísek, čtyři mladí skladatelé, se pod vedením svého učitele Jiřího Bezděka při psaní této skladby nechali inspirovat pěti řekami, které městem protékají nebo je obtékají: Mže, Radbuza, Úhlava, Úslava a Berounka.

Dětské kresby výstavy „Pět řek“, která byla k vidění v plzeňském Domě hudby. Nahoře syntetické znázornění Plzně a jejích pěti řek

Rooseveltův most přes Mži (nahoře) a graffiti na mostě (dole)

Pět řek. Není na světě moc měst, která se mohou pochlubit takovým říčním bohatstvím, řeky ale v Plzni nejsou moc vidět. Od počátku mého pobytu v Plzni – obzvlášť po procházce s Šárkou Krtkovou – mě fascinovala především Radbuza. Možná že mi učarovalo její jméno, které mi připomíná pohádky a vodní víly, možná skutečnost, že pramení v blízkosti hlavního evropského vodního předělu mezi Labem a Dunajem, mezi Severním mořem a Středomořím, a že maličká část jejího povodí se nachází i v Bavorsku. Je dlouhá 111,5 kilometrů a protéká kolem vesnic – jako Újezd u Svatého Kříže/Heiligenkreuz, Hostouň/Hostau a Horšovský Týn/Bischofteinitz – , které mě upomínají na mého strýce-kněze, který tu kdysi působil.

Rodačkou z Horní Falce a tím i skutečně kosmopolitní řekou je Mže/Mies. Pramení u obce Mähring, svoje dětství na dvou a půl kilometrech strávila v Bavorsku a jako hraniční řeka se krátce nedokáže rozhodnout, jestli chce být patřit k Horní Falci a Bavorám nebo Česku a Čechám. Rozhodne se pro Čechy, dotkne se Tachova/Tachau, několikrát vytvoří jezero, až nakonec putuje do Plzně. Po téměř 103 kilometrech délky dorazí k Plzeňskému Prazdroji, světoznámému pivovaru, spolu s Radbuzou mění své jméno a opouští město jako Berounka (která po 140 kilometrech ústí v Praze do Vltavy).

Tady se z Mže (vlevo) a Radbuzy (vpravo) stává Berounka.

Zbývá ještě Úhlava a Úslava. Úhlava, dlouhá 109 kilometrů, je dítkem Šumavy. Vine se kolem města mnoha věží Klatov/Klatau, u hradu Švihov se z ní stává vodní příkop a tři kilometry jižně od plzeňského starého města ústí do Radbuzy. A Úslava, nejkratší z plzeňských řek, se do západočeského hlavního města vlévá z jihu a po 94 kilometrech se u malebného kostela svatého Jiří vlévá do Berounky.

Jakmile jsem v Plzni či okolí spatřila řeku, fotila jsem. Následuje výběr z těchto momentek, kde nehrála roli geografická, ale čistě estetická kritéria 

 

Mladá Mže v blízkosti hranice (nahoře) a v Tachově/Tachau (dole)

Kdo se do plzeňského regionu v těchto dnech chystá, má ještě příležitost zažít druhé představení symfonické básně „5 řek“ v podání mega-mládežnického orchestru, jehož členy jsou mladí hudebníci z Plzně a Monsu (letošní evropská hlavní města kultury), Rigy (evropské hlavní město kultury 2014), Košice/Kaschau (evropské hlavní město kultury 2013) a Vratislav (evropské hlavní město kultury 2016) pod vedení amerického dirigenta Normana Gamboy: 18. října (ach, to je vlastně dnes!) ve fascinující novoromantické jízdárny ve Světcích u Tachova.

U Tachova a nedaleko mladé Mže jsem vyfotografovala tento les plný mlhy. A to už je skutečně moje definitivní rozloučení jakožto městské kronikářky Plzně2015. Doufám, že Rýbrcoul se nadále skrývá za stromy a křovisky, nadále mě bude ochraňovat a postará se o to, abych se brzy zase do své české vlasti vrátila.

Návštěva Borů

Plzeňské vězení jakožto zrcadlo českých dějin

Bory: Stačí, aby zaznělo tohle slovo a každému Čechovi jde mráz po zádech. Lukáš Paleček tam čtyři roky pracoval jako úředník, před dvěma lety se ale rozhodl změnit zaměstnání: věnovat se historicko-genealogickému bádání. Zajímalo mě, jestli to byla historie plná děsu a krutosti, která se v tomto dnes největším vězení na území Česka odehrála, jej přiměla k tomu porozhlédnout se po jiném zaměstnání?

 

Lukáš Paleček, někdejší úředním ve věznici Plzeň-Bory

Nakonec jsem se ho na to nezeptala, když jsme se s ním setkali – já a moje věrná Tereza Svášková – v Café Frenchie hned pod Velkým divadlem v Plzni a on nám trpělivě dvě hodiny odpovídal na otázky. Informace, které nám zprostředkoval, by vlastně stačily na to, abych napsala delší článek o plzeňské věznici. Ale já chtěla věznici vidět na vlastní oči, dýchat stejný vzduch, který během 140-leté historie zařízení dýchali tisíce a tisíce trestanců.

Vstup do plzeňské věznice

Bory byly od počátku, když ještě za Rakouska-Uherska v letech 1874–1878 stavba vznikla, koncipované jako moderní věznice. Architekt Trojan Ritter von Bylanow, původem z Prahy, se rozhodl pro „onu vzornou formu, přičemž jednotlivé trakty s celami jsou paprskovitě seskupené kolem pozorovací věže či ústředí a jsou tak s ní propojené světlými chodbami“. Tento druh stavby, používaný pro vězení již od počátku 19. století, byl nazývaný „design panoptikum“ – zdánlivě posměšný výraz pro stavby, které nebyly a nejsou nic jiného než odděleními kuriozit. Architektonickou logiku, která se za tímto termínem skrývá, pochopíme, když si osvětlíme etymologii tohoto slova pocházejícího z řečtiny: „pān“ = „celkový“ a „optikós“ = „optický“. „Panoptikum“ tedy znamená něco jako „celková přehlídka“.

A opravdu, když sem s tlumočníkem Honzou Chabrem přicházíme a stojíme v ústředí po asi 35 metrů vysokou kupolí (váhavě a s lehce roztřesenými koleny), skýtá se nám vhled do sedmi nekonečně dlouhých, hvězdicově koncipovaných chodeb vězení: V jedné z nich se odrážejí hlasy vězňů, kteří se nejspíš baví před dveřmi cely, z jiné vychází vězni s vozíkem plným várnic, v třetí ticho jako v hrobě. A tak jsem byla ráda, když jsme – chodbou plnou železných dveří, které nám řinčivými klíči otevírali a s rachotem zase za námi zase zavírali – se konečně ocitli v místnosti se stálou expozicí k dějinám věznice, na jejíž realizaci se Lukáš Paleček velkou mírou podílel.

Zde máme před očima obrazně materiál, z něhož je jedno jasné: že věznice v Plzni byla od svého založení během jednotlivých režimů „upřednostňovaným“ zařízením pro zatčení politicky jinak smýšlejících a disidentů.

Dějiny věznice Plzeň-Bory jakožto synonym pro „basu nepřátel režimu“ se započaly již krátce po jejím etablování. Ani c.k. monarchie s poddanými, kteří kvůli svým (často oprávněným) idejím a snahám platili za ohrožující stát, nezacházela v rukavičkách. A mezi prvními, kteří touhu po národní nezávislosti museli zaplatit vazbou v Plzni-Borech, byli členové tajného českého spolku „Omladina“: téměř 70 jejich stoupenců bylo v roce 1894 odsouzeno k dlouhému trestu odnětí svobody, mezi nimi také pozdější ministr financí v období první republiky Alois Rašín (který byl roku 1923 obětí atentátu, ale to je zase jiný příběh).

Alois Rašín (1867–1923), spoluzakladatel Československa a ministr financí

Dalšími vybranými vězni v Borech byli Antonín Zápotocký, vězněný roku 1939 Němci, v době komunismu prezident Československa (1953 až do své smrti 1957) a také Václav Havel (1936–2011), pozdější prezident, Jiří Dienstbier (1937–2011), pozdější ministr zahraničních věcí, a Dominik Duka, dnes kardinál a arcibiskup pražský, kteří ve věznici strávil vícero měsíců vazby.

Václav Havel

Jiří Dienstbier

Kardinál a arcibiskup pražský Dominik Duka

Hned po obsazení Československa a založení protektorátu Čechy a Morava do Borů napochodovalo gestapo, hodně plzeňských Židů se během druhé světové války na svoji cestu do smrti do koncentračních táborů vydávalo právě z Borů, členové české odboje v době nacistické okupace zde žili za nelidských podmínek, hodně sudetských Němců bylo po skončení války v plzeňském vězení Čechy týráno, mučeno a zabito. Lukáš Paleček vyjmenovává různá jména, vypráví příběhy zvůle a nelidskosti, při jejichž poslechu člověka jímá děs a hrůza.

Symbolickou postavou české poválečné historie a prominentní obětí komunistického režimu byl generál Heliodor Píka (1897–1949), který – obviněný z vlastizrady – byl tady v Borech 21. července 1949 popraven: „Ne,“ opravuje Lukáš Paleček, nebyl popraven, byl zavražděn.“ Neboť Píka byl později rehabilitovaný jako nevinný. Naštěstí zdi věznice nemohou vyprávět, co viděly a slyšely. Každý režim po sobě zanechá oběti a Bory jsou zrcadlem českých dějin posledních 140 let.

Heliodor Píka jakožto francouzský legionář za první světové války

Jedním z vězňů, kterým se Lukáš Paleček zabýval obzvlášť intenzivně, byl generál Rudolf Toussaint (1891–1968), koncem války velitel v Čechách a na Moravě. Vydal se Američanům, roku 1946 byl předán československým úřadům a v Borech strávil 15 let. Jako vězeň a malíř-amatér. Roku 1961 byl Toussaint předán Spolkové republice Německo: „Když jsem byl na přechodu Waidhaus, co si myslíte, že tam Čechům viselo na stěnách? Moje dva obrazy,“ vyprávěl Toussaint v rozhovoru. Během svého pobytu v plzeňské věznici prý namaloval více než 420 olejových maleb, desítky z nich v Borech zůstala a Lukáš Paleček se snaží o umělecké zhodnocení a symbolický výklad: květiny, krajina Středomoří a veselé žánrové výjevy, které zmírňují hořce laděnou atmosféru v Borech.

Ředitel Petr Vlk, kterému je 42 let a svoji funkci vykonává teprve pár měsíců, působící sportovně a sebejistě, ale své nelehké úlohy jakožto šéfa věznice, kde dnes žije 1210 vězňů, si je plně vědom, se s námi loučí. Když jsme zase venku na svobodě, zhluboka se nadechneme.

Nepřehlédnutelná monumentální stavba na jihu města Plzeň: věznice Bory

Natáčení v Čechách

Já, překračující hranice

Když jsem v dubnu v Plzni, letošním evropském městě kultury, začala působit jako městská kronikářka vyslaná Německým kulturním fórem střední a východní Evropy, mohla jsem si leda tak nechat zdát o tom, že z kronikářky a fotografky se stane také protagonistka filmu.

V Postupimi v Babelsberském filmovém gymnáziu minulý týden proběhl úspěšný večer s prezentací „vyslanců s poznámkovým blokem a fotoaparátem“ (městských kronikářů), v rámci kterého byl promítaný i dokumentární film „Plzeň má městskou kromikářku. S Wolftraud de Concini křížem krážem západočeským evropským hlavním městem kultury“. Uwe Fleischer a žáci filmového gymnázia Babelsberg mě v červenci pár dní všude pronásledovali, nechali si ukázat město, mazlili se s mým psem Zampou a natočili u toho 15-minutový dokumentární film.

Tým Babelsberského filmového gymnázia při natáčení v červenci 2015 v Plzni

Pár dní bezprostředně před filmovou premiérou v Postupimi jsem byla protagonistkou dalšího dokumentárního filmu: „Cesty přes hranice“ („Grenzgänge“) je zatím jen provizorní název filmu, který natáčeli Martin Hanni (režisér) a Agostino Fuscaldo (kameraman) z produkční společnosti MediaArt v Bolzanu.

My čtyři (Martin a Agostino, Zampa a já) jsme kvůli natáčení jezdili křížem krážem celý Čechami: z kdysi německým obyvatelstvem obývané, dnes zmizelé vesnice Plöß/Pleš nedaleko české hranice s Bavorskem přes Lukovou a tamní „kostel duchů“ a Plzeň až do východních Čech. Natáčení v západočeském hlavním městě s biskupem Františkem Radkovským, který ve své funkci bohužel již brzy končí (mohl by se ale živit jako herec!) bylo zajímavé a zábavné, být v mém západočeském rodném městě Trutnov/Trautenau a vesnici, kde žila moje rodina – Radvanice/Radowenz, zase velmi intenzivní. Radvanická škola, kde jsem strávila prvních pět let svého života, byla čirou náhodou zrovna otevřená. A poté, co jsem se s nějakým mladým Čechem svojí řečí „rukama nohama“ bavila o tom, že jsem žila tady jako malá holka, že můj tatínek tady byl učitelem a že jsem se hřála o kamna, jejichž jedna trubka ještě trčela ze zdi, pustil nás dokonce kvůli natáčení a fotografování dovnitř.

Natáčení (vlevo jihotyrolský režisér Martin Hanni) na hřbitově ve Chvalči

Pohled na Trutnov/Trautenau, když svítá

„Moje“ škola v Radvanicích/Radowenz dnes

Radvanická škola dnes zevnitř: Tady se nacházela naše kuchyň.

Srdce mi bušilo i ve Státních okresních archívu v Trutnově, když ředitel Roman Reil vylovil i starou kartotéku: spis s mým rodným listem. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem zapomněla z okna archívu vyfotografovat pivovar Krakonoš – ten tu stojí už od roku 1582 a nějakou dobu tady jako dělník nosil pytle na zádech Václav Havel, pozdější prezident.

Potom dobře zachovalý hrob mého dědečka Roberta Schreibera na hřbitově ve Chvalči/Qualisch, příhraničním přechodu do Polska ve Zdoňově/Merkelsdorf, kde jsme v červnu 1945 museli opustit naši českou vlast, vzpomínka na Bohumila Sýkoru, v mládí slavného adršpašského lezce, který mě před dvěma lety nadšeně nadchnul pro tenhle kout Čech, ale v červenci 2015 zemřel. Kolik emocí.