Zpět!

O polévkách a jiných požitcích

Tak jsem po měsíčním pobytu doma v Itálii zase zpátky tady. Ve své staré, nové vlasti, v Čechách. Kde se nic nezměnilo. Plzeň leží už od pradávna na pěti řekách, při svém příjezdu mě přivítala, jako vždycky, vysoká špičatá věž katedrály svatého Bartoloměje a místní jsou, jako vždycky, přátelsky rezervovaní.

Plzeň a věž katedrály svatého Bartoloměje (vpravo)

Pořád ještě se ze mě nestala opravdová pivařka, ale polévky mám ráda. A tak jsem si nemohla nechat ujít „Festival polévky“, kterým skončil tříměsíční pouliční festival „Živá ulice“. Krájeli se brambory a zeleniny, taky šunka a dršťky, krájelo se a krájelo, vonělo to cibulí, česnekem a opraženými buřty (můj pes Zampa neměl kvůli všem těm vůním vůbec stání) a ve čtyřicetilitrových kotlích, prý vyrobených až v Maďarsku bublaly polévky všech barev a chutí. Dvanáct restaurací, bister a spolků prezentovalo české a slovenské polévky, ale také italskou minestrone, francouzskou cibulačku, marockou hariru a speciality z Indie a jižní Ameriky.

Na „Festival polévky“ je všechno připravené

Také Jiří Sulženko, programový ředitel Plzně 2015, který rád vaří, si stoupnul k plotně.

 

Polévky všech barev…

Na plzeňském hlavním náměstí se konalo dostaveníčko polévkových labužníků na mezinárodní úrovni a při této příležitosti jsem poznala hned dvě vášně Plzeňanů (Čechů?): jedení polévky a čekání ve frontě. První vášeň s nimi sdílím, druhou ne, a upřímně řečeno jsem v sobě musela objevit vskutku hodně trpělivosti, abych vystála tu téměř půlhodinovou frontu. Což ale vyplatilo. Andělská zelňačka s velkorysými kusy klobásy a smetanou byla vskutku výborná a dala jsem jí svůj hlas: konec konců prezentoval ji tu tým Plzeň 2015, ke kterému jako městská kronikářka patřím.

Fronta na polévku

Na plzeňském Náměstí Republiky se dnes mluvilo česky, ale město německy v různých dialektových variantách. Německé byly autobusy s turisty, které parkovaly všude po městě, německy se objednávalo v kavárnách a restauracích, německy se mluvilo při prohlídkách města. Je tedy pravda to, co už jsem četla v novinách a na internetu: že západočeské hlavní město láká více, mnohem více turistů z německy mluvících zemí než v minulých letech. Živá a očividně chytře udělaná reklamní kampaň evropského hlavního města kultury tedy má kýžený úspěch. Nezbývá než doufat, že se západočeské metropoli podaří setřást image, že se jedná o pouze město piva a průmyslu. Což ale nebude tak jednoduché, pokud místní a ti, co tu žijí, budou jako symboly města používat „pivo“ a Škodu“.

Tento ovšem nikterak překvapivý objev jsem neučinila já, nýbrž je (také) závěrem výstavy „Tvář Plzně“. Osm místních umělců v DEPU2015 vystavuje velmi realistické portréty normálních Plzeňanů a těch, kteří se jimi stali osudem, přičemž cílem je prezentovat „Plzeň v její každodenní různorodosti“ – jak se píše v katalogu k výstavě.

Jan Uldrych, Pavel Süssenbek

Jiří Bouma, Miriam Jandáková

Václav Sika, Václav Lindaur. Portrétovaný pochází z velmi rozvětvené rodiny z okolí Plzně, z níž pocházel také malíř Gottfried Lindauer (1839–1926). Jeho skutečnosti věrné portréty novozélandských maurských náčelníků, které vznikly na konci 19. století, je možné vidět až do 20. září v Západočeské galerii v Plzni.

Portrétované osobnosti mají při vší různorodosti původu a stylu života jedno společné, a sice že většina z nich jako synonymum pro Plzeň uvádí „pivo“. A „Škoda“. Což je taky škoda. Neboť Plzeň – jak už jsem vícekrát zdůraznila – skýtá mnohem víc, než co hlásá její pověst.

P.S.: Nikdy bych nevěřila, že „moje“ Evropské hlavní město kultury mně a mému psovi Zampovi tak rychle udělá pomník. Jedná se o bronzovou sochu českokanadské umělkyně Ley Vivot, jejíž realistická díla na plzeňských náměstích a promenádách lákají k interakci a fotografování.

Lea Vivot, Butterfly (vlevo)

Detail jiné sochy Ley Vivot