S těžkým srdcem

Moje téměř poslední dny v Plzni

Je to zvláštní. Na jedné z prvních fotografií z mého pobytu v Plzni bylo Nové divadlo otevřené na podzim roku 2014, jehož šikmá, děrovaná betonová fasáda si našla zalíbení jen u některých Plzeňanů. A své (prozatím) poslední fotografie v Plzni jsem dnes dělala zase v Novém divadle. Kruh se tak uzavírá.

„Děrovaná“ betonová fasáda Nového divadla v Plzni otevřeného před rokem

„Díry“ v fasádě divadla pohledem zevnitř skýtají zajímavé průhledy.

A právě před koncem svého nezapomenutelného pobytu v Plzni jsem musela podstoupit torturu – lépe řečeno: s radostí podstoupit torturu. Je pro mě pokaždé radost setkat se s plzeňským fotografem č. 1 Radovan Koderou, o kterém jsem tady už psala na začátku svého pobytu.

Požádal mě, jestli bych se od něj nechala vyfotit. Dělá velkoformátové, velmi statické černobílé fotografie, které jsem obdivovala na výstavě ve veřejném prostoru. Jak bych takovou nabídku mohla odmítnout? Radovan Kodera je totiž nejen výjimečný fotograf, ale i velmi milý člověk. Celou půlhodinu jsem se v jeho ateliéru v podkroví středověkého domu na hlavním náměstí nechala „mučit“: já v prudkém světle reflektorů, on za svým starým fotoaparátem a schovaný pod tmavým suknem. Hlavu doleva prosím, ještě trochu víc doleva, pohled do tohohle otvoru, prosím sedět zpříma, bradu trochu výš, ramena dozadu, nehýbat se … Blesk a už jsem byla zvěčněná. Na jedné z jeho příštích výstav pak sama sebe můžu posoudit. Každopádně teď už víc než kdy dřív chápu, že se ne všichni ne zrovna nadšeně nechávají fotografovat.

Foto-mučení v ateliéru Radovana Kodery

To bylo včera. Dnes byla v Novém divadla otevřená výstava profesorů a studentů Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě. Mezi pracemi bylo vícero těchto velkoformátových Koderových portrétů. A já měla příležitost si Nové divadlo a jeho kontroverzní fasádu taky jednou prohlédnout zevnitř. Mně se na rozdíl od jiných líbí. Zevnitř i zvenku.

Dva černobílé portréty Radovana Kodery jsou toho času k vidění v Novém divadle.

Potom jsem jela, prozatím naposledy, zase přes kopec do Rokycan. Doprovázely a vedly mě čím dál vzácnější troleje, projela jsem kolem židovského hřbitova, kde jsem se několikrát procházela mezi náhrobními kameny a hledala jména, která nějak souvisela s interiéry Adolfa Loose a obzvlášť rodinou Claire Beckové (musím toho více zjistit o ní a její smrti v koncentračním táboře v lotyšské Rize).

S těžkým srdcem? Ano i ne. Za pár dní se sem totiž zase vrátím, kvůli natáčení dokumentárního filmu. Tady v Plzni, v mém rodném městě Trutnově/Trautenau, mé vesnici Radvanice/Radowenz a v severních Čechách. A ještě na mě čeká zveřejnění pár příspěvků: o pověstné věznici Bory, kterou jsem před pár dny s lehkou husí kůží po celém těle navštívila, o pěti řekách, které Plzní protékají a mě znovu a znovu fascinují. Můj nový český domov se mě jen tak nezbaví.

Moderní Plzeň se zrcadlí v Radbuze.