S těžkým srdcem

Moje téměř poslední dny v Plzni

Je to zvláštní. Na jedné z prvních fotografií z mého pobytu v Plzni bylo Nové divadlo otevřené na podzim roku 2014, jehož šikmá, děrovaná betonová fasáda si našla zalíbení jen u některých Plzeňanů. A své (prozatím) poslední fotografie v Plzni jsem dnes dělala zase v Novém divadle. Kruh se tak uzavírá.

„Děrovaná“ betonová fasáda Nového divadla v Plzni otevřeného před rokem

„Díry“ v fasádě divadla pohledem zevnitř skýtají zajímavé průhledy.

A právě před koncem svého nezapomenutelného pobytu v Plzni jsem musela podstoupit torturu – lépe řečeno: s radostí podstoupit torturu. Je pro mě pokaždé radost setkat se s plzeňským fotografem č. 1 Radovan Koderou, o kterém jsem tady už psala na začátku svého pobytu.

Požádal mě, jestli bych se od něj nechala vyfotit. Dělá velkoformátové, velmi statické černobílé fotografie, které jsem obdivovala na výstavě ve veřejném prostoru. Jak bych takovou nabídku mohla odmítnout? Radovan Kodera je totiž nejen výjimečný fotograf, ale i velmi milý člověk. Celou půlhodinu jsem se v jeho ateliéru v podkroví středověkého domu na hlavním náměstí nechala „mučit“: já v prudkém světle reflektorů, on za svým starým fotoaparátem a schovaný pod tmavým suknem. Hlavu doleva prosím, ještě trochu víc doleva, pohled do tohohle otvoru, prosím sedět zpříma, bradu trochu výš, ramena dozadu, nehýbat se … Blesk a už jsem byla zvěčněná. Na jedné z jeho příštích výstav pak sama sebe můžu posoudit. Každopádně teď už víc než kdy dřív chápu, že se ne všichni ne zrovna nadšeně nechávají fotografovat.

Foto-mučení v ateliéru Radovana Kodery

To bylo včera. Dnes byla v Novém divadla otevřená výstava profesorů a studentů Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě. Mezi pracemi bylo vícero těchto velkoformátových Koderových portrétů. A já měla příležitost si Nové divadlo a jeho kontroverzní fasádu taky jednou prohlédnout zevnitř. Mně se na rozdíl od jiných líbí. Zevnitř i zvenku.

Dva černobílé portréty Radovana Kodery jsou toho času k vidění v Novém divadle.

Potom jsem jela, prozatím naposledy, zase přes kopec do Rokycan. Doprovázely a vedly mě čím dál vzácnější troleje, projela jsem kolem židovského hřbitova, kde jsem se několikrát procházela mezi náhrobními kameny a hledala jména, která nějak souvisela s interiéry Adolfa Loose a obzvlášť rodinou Claire Beckové (musím toho více zjistit o ní a její smrti v koncentračním táboře v lotyšské Rize).

S těžkým srdcem? Ano i ne. Za pár dní se sem totiž zase vrátím, kvůli natáčení dokumentárního filmu. Tady v Plzni, v mém rodném městě Trutnově/Trautenau, mé vesnici Radvanice/Radowenz a v severních Čechách. A ještě na mě čeká zveřejnění pár příspěvků: o pověstné věznici Bory, kterou jsem před pár dny s lehkou husí kůží po celém těle navštívila, o pěti řekách, které Plzní protékají a mě znovu a znovu fascinují. Můj nový český domov se mě jen tak nezbaví.

Moderní Plzeň se zrcadlí v Radbuze.

Světová kultura na Šumavě

Nedělní výlet do Kašperských Hor

Ještě jsem se ani nestihla zotavit z dlouhé cesty z Den Haagu do Plzně, hlavu měla plnou těch pohádkově krásných domů ve čtvrti diplomatů ve světovém hlavním městě soudních pravomocí, když v tom mě moje česká kamarádka Lenka pozvala na výlet: na malou nedělní cestu dolů na Šumavu. A protože jakožto věčně neklidná nomádka takovým pozváním nedokážu odolat, vydaly jsme se do Kašperských Hor/Bergreichenstein. Nikdy bych si nepomyslela, že to bude cesta do jiného světového hlavního města.

Byt snů v Den Haagu: Nehledají tam městskou kronikářku?

Štít radnice v Kašperských Horách

 

Gotický kostel svaté Markéty v Kašperských Horách: i tady jeden z mých strýců ve 20. letech minulého století působil jako kaplan.

Vídeň? Praha? Norimberk? Co jsou tahle města ve srovnání s Kašperskými Horami? V tomhle městečku, které má 1500 obyvatel a leží ve výšce 758 metrů, se kříží cesty historie. Od středověku tímhle horským městečkem a jeho okolím vedla nejvýznamnější obchodní cesta na evropské pevnině, z jižní Francie až na arabský Východ. Šumavskými údolími, na které se dnes dělá reklama jako na tichá rekreační střediska, tehdy ustavičně proudily karavany tažené soumary, které převážely nejvzácnější poklady tehdejší doby: drahé hedvábí, orientální koření a tehdy hříšně drahá sůl, které místním zprostředkovávaly atmosféru dalekého světa, ale také vlna a kůže, chmel a med z českých zemí. A k tomu „Zlatá cesta“, která toto označení nesla právem. Neboť hory kolem města Kašperské Hory byly plné zlata a je tomu tak dodnes. Ale místní nabídky mezinárodních koncernů, které by tu dodnes chtěly těžit, odmítli: zdravé životní prostředí je pro ně důležitější.

Vladimír Horpeniak, historický vedoucí Šumavského muzea, s rostoucím entuziasmem vypráví o svém rodišti, o které od středověku usilovali králové i císaři: tehdy to bylo světové město na mezinárodní obchodní trase. A provádí nás výstavou Gotické umění v oblasti řek Otava a Úhlava“ s bohatě pozlacenými křídlovými oltáři a krásnými madonami, které všechny vznikly tady na jihu západních Čech.

 

Lenka Němečková a Vladimír Horpeniak vedle gotické madony

 

Další gotické madony na výstavě gotického umění v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách

Gotické fresky v kostele svatého Mikuláše v Kašperských Horách

Malby na stropě a galerii v kostele svatého Mikuláše

Hodně skvostných skleněných artefaktů, které jsou majetkem muzea, pochází ze sklárny Lötz v sousední vesničce Klášterský Mlýn/Klostermühle. I tady pocítíme závan velkého, dalekého světa. Pro světoznámou manufakturu uměleckého skla, která roku 1945 vysídlením německy mluvícího obyvatelstva byla uzavřena, navrhovali vídeňští architekti a designéři jako Josef Hoffmann, Koloman Moser, Otto Prutscher, Michael Powolny a další umělci vídeňské dílny umělecké sklo, o které se dnes perou muzea a sběratelé po celém světě.

Neuvěřitelné! Co všechno ze světa umění lze v tomto jen zdánlivě zapadlém horském městečku najít. Možná má Vladimíř Horpeniak přece jen pravdu, když tvrdí, že Kašperské Hory jsou pupek světa?

Horská synagoga v Hartmanicích

Ujedeme s Lenkou jen pár kilometrů a už zase zastavujeme. Vzorně zrestaurovaná synagoga v Hartmanicích se představuje výstavou, jejímž tématem jsou Židé, židovská historie a pronásledování Židů. Především ale česko-německo-židovské soužití, které tady až do druhé světové války bylo něco naprosto běžného a vedlo ke staletí trvajícímu vzájemnému obohacování obou kultur. Že by tady žili omezenci? Ne, panovalo tu porozumění i přes hranice. Především ty v našich hlavách.

 

Božena Stejkalová

Božena Stejskalová, průvodkyně v muzeu Horské synagogy v Hartmanicích, nám přeje dobrou cestu, a Lenka a já jedeme vstříc nádhernému českému západu slunce.

Jak jsem objevila Bezdružice/Weseritz

Zapomenutá synagoga

Škoda, opravdu škoda. Tak zajímavá synagoga v tak žalostném stavu. Zvenku vypadá jako nějaká kůlna, vevnitř můžete obdivovat ženskou galerii a zbytky štukové výzdoby a již velmi vybledlé stropní malby, které v Plzeňském kraji najdete jen v málo synagogách.

Bezdružicemi/Weseritz jsem projížděla už několikrát, cestou do Konstantinových Lázní/Konstantinsbad a do Plané/Plan. Tentokrát jsem se ale rozhodla si to tu prohlédnout pořádně. Mým průvodcem na jeden den byl Sven Müller, nadšený čtenář mého blogu, milovník Jana Nepomuckého a potomek německé rodiny z Bezdružic. Jeho matka se tady narodila roku 1942 a byla odsud roku 1946 vysídlena. Příběh rodiny z matčiny strany zpracoval ve velmi dobře zrešeršované knize Die Holdschicks aus Weseritz*.

Sven Müller před někdejším domem svých prarodičů

Potom jsme šli také do synagogy, o níž by zvenku nikdo netušil, že je to synagoga. Stojí tu od roku 1820, nechala ji postavit tehdy jistě početná židovská obec, která v 19. století v Bezdružicích činila až 11 % místního obyvatelstva. Po delším smlouvání s laskavými majiteli smíme i dovnitř. Irena a Karel se omlouvají za špatný stav vnitřku, za auto, které tu parkuje, jako by to tu byla garáž a za hromady dřeva a harampádí, jak už to tak v kůlnách bývá. Dělají, co můžou, aby stavbu alespoň zachránili před naprostým rozpadem. Ale používat starobylou synagogu jako skladiště bolí a peníze na záchranu by byly potřeba. To se opravdu nenajde nikdo, kdo by tento památku židovské kultury zachránil, než bude pozdě?

Jedna z ženských galerií a zbytky štukových ornamentů a velmi vybledlé stropní malby

Irena a Karel se Svenem v synagoze používané jako garáž

Sven a já procházíme vesnicí, kolem domů s opadávající omítkou, pod kterou jsou vidět stopy německé nápisy,

kolem floriánského památníku s dráždivou výzvou svatého Jana Nepomuckého a Víta v němčině.

Navštívili jsme také Jana Floriana, sympatického, vzdělaného a nadšeného koordinátora vývojového programu LEADER pro západní Čechy.

 

Jan Florian, koordinátor západočeského vývojového programu

Šli jsme se společně najíst. Do zámecké restaurace. Já v naději, že budu moci navštívit tento starý, během několika století přestavovaný zámek a především jeho velkolepé sbírky uměleckého skla. Nový, evidentně dobře situovaný majitel stavbu nechává sice právě restaurovat, brána je ale pevně zavřená.

Na zámku v Bezdružicích mají cenné, veřejnosti již nepřístupné sbírky uměleckého skla.

Ale jídlo bylo dobré, výhled na místo a okolí kouzelný a povídání o nových plánech a projektech tady v tomto odlehlém městečku tak vzrušující, že jsem se Jana Floriana zapomněla zeptat na Aloise Weinerta. Ten se v Bezdružicích narodil roku 1875, jako spisovatel se proslavil detektivkami ve stylu Edgara Wallace, které psal v 30. letech pod jménem Louis Weinert-Wilton, a roku 1945 zemřel v Praze. V jednom z českých koncentračních táborů. Které údajně fungovaly po vzoru německých koncentráků.

* Sven Müller, Die Holdschicks aus Weseritz. Vom Zerfall der Donaumonarchie bis zum Verlust der Heimat. Norderstedt: Books on Demand 2009 

P.S.: Zrovna ve chvíli, kdy jsem nahrávala fotografie k tomuto příspěvku, dostala jsem emailem pohlednici psanou rukou. Právě od Svena Müllera. Ráda bych ji tu zveřejnila, ale technicky se mi to nedaří. Proto sem její sdělení kopíruji: „Na Šumavě jsem si často říkal, že je hrozná škoda, že tam se mnou nemůžete být a psát o tom blog. Glöckelberg je jednou ze zmizelých vesnic v oblasti pohraničí. Setkal jsem se tam s jednou šumavskou Němkou, která tam musela zůstat. Stará se o renovovaný kostel svatého Jana Nepomuckého a Mesnerhaus, ve kterém se nachází muzeum věnované Johannesi Urzidilovi a faráři, který se v koncentračním táboře dobrovolně staral o nemocné tyfem a pak u toho sám zemřel. Ta žena mi vyprávěla neuvěřitelně zajímavé věci o tom, jaké to bylo žít jako Němka v ČSSR … Držím vám palce, ať se akce v Haagu podaří.“

Druhé p.s. No ano, Haag. Na této webové stránce jsme anoncovala večer věnovaný Plzni na Německé Mezinárodní škola v Den Haagu (město, které jsem neznala). Jela jsem tam napříč Evropou. Poté, co jsem trochu překonala únava z cesty autem obnášející 1000 kilometrů, prohlédla jsem si elegantní čtvrť plnou konzulátů a velvyslanectví, kde jsem byla ubytovaná. Naštěstí jsem s sebou měla foťák. Fotila jsem jednu fotku za druhou a kdyby nezapadlo slunce, tamní fascinující budovy by mě lákaly k focení ještě dlouho.

Nová pravidla hry

O azylantech a bezdomovcích

Nová Lizzie Maggie? A kdo že to vlastně byl? Elizabeth (jak se ve skutečnosti jmenovala) Maggie, herečka a spisovatelka pocházející z amerického státu Maryland, v roce 1903 vymyslela deskovou hru Monopoly – nebo lépe řečeno: předvoj této hry známé po celém světě, kterou si později v roce 1935 nechal patentovat topenář bez práce.

A co to má zase společného s Plzní? Jako „artist in residence“ tu v současné době pobývá Janna, 25-letá německá grafička. Janna Ulrich v rámci své magisterské práce v Amsterdamu vytvořila společenskou hru „Země nikoho“ („Niemandsland“). Postavy této hry jsou azylanti, bezpečnostní síly a „normální“ občané, výchozí situací – protože jsou ilegálními přistěhovalci – vězení, cílem je odletět letadlem. Což se nezdaří všem azylantům.

Německá grafička Janna Ulrich, v současné době artist in residence v Plzni

Během svého pobytu Artist-in-Residence v západočeské metropoli Janna začala pracovat na nových pravidlech hry pro hru Monopoly. Pravidla, která hráčům nedovolí sbírat majetek, tedy „monopoly“ – jak je tomu v dnešní hře Monopoly. Naopak. Z majetných se stávají nemajetní, ale přístup k základním potřebám lidského života – právo na práci, na bydlení, na zdravotní péči a tak dále – mají zajištěný.

Janna nadšeně vypráví o tom, jak – inspirací pro ni byla jedna skupina uprchlíků v Holandsku – ji napadlo se těmito tématy zabývat: proti průmyslu s azylanty, ve kterém se točí spousta peněz. A dala se do práce, v cílené izolaci dvou místností v plzeňské kulturní instituci DEPO2015, na nových Monopolech. Zasadit se za spravedlivější svět, ve kterém nejde o bohatství vydělané často nekalými způsoby, ale pouze o lidská práva. Pro všechny.

Na Jannu, její revoluční pravidla hry Monopoly a její sociální angažovanost jsem musela myslet i ve chvíli, kdy za mnou – po prezentaci publikace mých textů a fotografií organizovanou Plzní2015 – přišla Karina Kubišová, kurátorka projektu „Zen Plzeň – Město jako výstava“. V jednom příspěvku koncem května jsem tu o tom informovala. „Budelíp“ – tak se jmenovala výstava organizovaný profesory a studenty Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara, která byla věnovaná bezdomovcům.

Azylové příbytky ve formě kontejneru myšlené jako provokace

Mini-ubytování vytvořené z kontejnerů na odpadky jsem považovala za výzvu, podnět k zamyšlení o životě na kraji společnosti. Ale Karina mi vypráví, že to všechno nakonec bylo jinak. Hned po otevření výstavy se do mini-domečků nastěhovali bezdomovci. Zabydleli se v těch maličkých prostorách, měli alespoň střechu nad hlavou, na své příbytky si prý dali dokonce i jmenovky. Ale – takové příběhy mají vždycky své „ale“ – za pár týdnů magistrát kontejnery odvezl. Obyvatelstvo z okolí prý protestovalo, že hrozí nebezpečí požáru a tak dále. A bezdomovci tedy odešli, bez jakéhokoli kladení odporu. „Berete nám náš domov,“ byla prý jejich jediná námitka.

Provokativní výstava zamýšlená jako umělecký projekt trvající několik měsíců, tedy už skončila.

Když mi Karina Kubišová o tom vyprávěla, byla velmi smutná.

Přírodní památka na kraji Plzně

Čertova kazatelna u Radčic

Abstraktní malby? Moderní reliéfy? Příliš často zapomínáme, že příroda má mnohem bohatší fantazii než my lidi.

Plzeň se může pyšnit nejen stavbami ze sedmi století, dlouhou historií města obchodu na „Zlaté cestě“ z Norimberka do Prahy, obrovským hlavním náměstím, malou katedrálou a moderními kulturními institucemi orientovanými na budoucnost, ale také zajímavými přírodními úkazy. Ty většina turistů bohužel přehlíží a ani místní jim nevěnují náležitou pozornost.

K nejtypičtějším geologickým útvarům v Plzni – na předměstí směrem do Radčic a tím pádem ještě na území města – patří Čertova kazatelna. Zvláštní přírodní úkazy lidi udivovali už odnepaměti, proto se tomuto názvu není co divit.

Mže, která teče podél silnice, jedna z pěti řek město obtékající nebo městem protékající, v těchto místech během staletí tvrdé práce podemílala, vyhlubovala a vybrušovala vrstvy vápence vzniklé během karbonu před asi 300 miliony roky. Skalní stěna vysokou 22 metrů, kterou jako by vymodeloval nějaký obří sochař, je plná neuvěřitelných tvarů a barev, které se mění dle denní doby. Dnešní architekti, designéři a malíři by si z ní mohli vzít příklad při vytváření svých výtvorů.

A tady je několik fotografií této přírodní památky, tohoto překvapivého přírodního skvostu na kraji západočeského města, které má bezmála 170 000 obyvatel:

Zpět!

O polévkách a jiných požitcích

Tak jsem po měsíčním pobytu doma v Itálii zase zpátky tady. Ve své staré, nové vlasti, v Čechách. Kde se nic nezměnilo. Plzeň leží už od pradávna na pěti řekách, při svém příjezdu mě přivítala, jako vždycky, vysoká špičatá věž katedrály svatého Bartoloměje a místní jsou, jako vždycky, přátelsky rezervovaní.

Plzeň a věž katedrály svatého Bartoloměje (vpravo)

Pořád ještě se ze mě nestala opravdová pivařka, ale polévky mám ráda. A tak jsem si nemohla nechat ujít „Festival polévky“, kterým skončil tříměsíční pouliční festival „Živá ulice“. Krájeli se brambory a zeleniny, taky šunka a dršťky, krájelo se a krájelo, vonělo to cibulí, česnekem a opraženými buřty (můj pes Zampa neměl kvůli všem těm vůním vůbec stání) a ve čtyřicetilitrových kotlích, prý vyrobených až v Maďarsku bublaly polévky všech barev a chutí. Dvanáct restaurací, bister a spolků prezentovalo české a slovenské polévky, ale také italskou minestrone, francouzskou cibulačku, marockou hariru a speciality z Indie a jižní Ameriky.

Na „Festival polévky“ je všechno připravené

Také Jiří Sulženko, programový ředitel Plzně 2015, který rád vaří, si stoupnul k plotně.

 

Polévky všech barev…

Na plzeňském hlavním náměstí se konalo dostaveníčko polévkových labužníků na mezinárodní úrovni a při této příležitosti jsem poznala hned dvě vášně Plzeňanů (Čechů?): jedení polévky a čekání ve frontě. První vášeň s nimi sdílím, druhou ne, a upřímně řečeno jsem v sobě musela objevit vskutku hodně trpělivosti, abych vystála tu téměř půlhodinovou frontu. Což ale vyplatilo. Andělská zelňačka s velkorysými kusy klobásy a smetanou byla vskutku výborná a dala jsem jí svůj hlas: konec konců prezentoval ji tu tým Plzeň 2015, ke kterému jako městská kronikářka patřím.

Fronta na polévku

Na plzeňském Náměstí Republiky se dnes mluvilo česky, ale město německy v různých dialektových variantách. Německé byly autobusy s turisty, které parkovaly všude po městě, německy se objednávalo v kavárnách a restauracích, německy se mluvilo při prohlídkách města. Je tedy pravda to, co už jsem četla v novinách a na internetu: že západočeské hlavní město láká více, mnohem více turistů z německy mluvících zemí než v minulých letech. Živá a očividně chytře udělaná reklamní kampaň evropského hlavního města kultury tedy má kýžený úspěch. Nezbývá než doufat, že se západočeské metropoli podaří setřást image, že se jedná o pouze město piva a průmyslu. Což ale nebude tak jednoduché, pokud místní a ti, co tu žijí, budou jako symboly města používat „pivo“ a Škodu“.

Tento ovšem nikterak překvapivý objev jsem neučinila já, nýbrž je (také) závěrem výstavy „Tvář Plzně“. Osm místních umělců v DEPU2015 vystavuje velmi realistické portréty normálních Plzeňanů a těch, kteří se jimi stali osudem, přičemž cílem je prezentovat „Plzeň v její každodenní různorodosti“ – jak se píše v katalogu k výstavě.

Jan Uldrych, Pavel Süssenbek

Jiří Bouma, Miriam Jandáková

Václav Sika, Václav Lindaur. Portrétovaný pochází z velmi rozvětvené rodiny z okolí Plzně, z níž pocházel také malíř Gottfried Lindauer (1839–1926). Jeho skutečnosti věrné portréty novozélandských maurských náčelníků, které vznikly na konci 19. století, je možné vidět až do 20. září v Západočeské galerii v Plzni.

Portrétované osobnosti mají při vší různorodosti původu a stylu života jedno společné, a sice že většina z nich jako synonymum pro Plzeň uvádí „pivo“. A „Škoda“. Což je taky škoda. Neboť Plzeň – jak už jsem vícekrát zdůraznila – skýtá mnohem víc, než co hlásá její pověst.

P.S.: Nikdy bych nevěřila, že „moje“ Evropské hlavní město kultury mně a mému psovi Zampovi tak rychle udělá pomník. Jedná se o bronzovou sochu českokanadské umělkyně Ley Vivot, jejíž realistická díla na plzeňských náměstích a promenádách lákají k interakci a fotografování.

Lea Vivot, Butterfly (vlevo)

Detail jiné sochy Ley Vivot