Zázračná Plzeňská madona léčila nemocné i polepšovala hříšné

Plzeňská Madona, jedna z nejvýznamnějších uměleckých památek města, byla už v dávné minulosti uctívána a zbožňována. Nejen pro svou krásu, ale i kvůli zázračným schopnostem. Desítky plzeňských občanů byly ochotny dosvědčit blahodárný vliv sochy na své zdraví; zároveň však Madona trestala ty, kteří se chtěli dopustit hříchu.

Jak jste již byli na blogu Wolftraud de Concini v posledním příspěvku před letní přestávkou informováni, budou zde v srpnu blogovat žačky Antonína Koláře z Masarykova gymnázia v Plzni. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a organizací Kulturforum - Německým kulturním fórem střední a východní Evropy. Dnes: Tereza Mašková

Plzeňská Madona na oltáři katedrály sv. Bartoloměje.
Foto: Radovan Kodera, z knihy: František Frýda/Jan Mergl, Plzeň. Uměleckohistorická procházka západočeskou metropolí, Řezno: Schnell + Steiner/Deutsches Kulturforum östliches Europa 2015

Proslulou sošku Panny Marie dnes najdeme na oltáři v katedrále sv. Bartoloměje. Je zhotovena z opuky, měří 1.34 metru a oblečena je v bohatě zřasených šatech. Dílo je navíc polychromováno, takže barvy na hlavě Matky Boží i malého Jezulátka se udržely až do našich. Asi nejvíc však pozorovatele zaujme obličej Plzeňské Madony– ten totiž vypadá, jako by byl vytesán podle skutečné lidské tváře, což u podobných soch té doby nebylo příliš obvyklé.

Madona byla zhotovena kolem roku 1390 a ohledně jejího vzniku se traduje mnoho legend. Povídá se například, že ji vytesal slepec, který neměl se sochařstvím žádné zkušenosti. Panna Marie mu prý sama dodala potřebné nástroje a při práci mu radila a vedla jeho ruku. Poté, co bylo dílo dokončeno, mu za odměnu vrátila zrak.

Jiná legenda zase praví, že sochu zhotovil mnich, který se zamiloval do krásné mladé dívky a její podobu tak zvěčnil do tváře sochy. Jelikož taková náklonnost byla ze strany mnicha nedovolená, zůstávala socha dlouho ukryta, než si ji němečtí rytíři vyžádali na oltář kostela sv. Bartoloměje.

Asi nejznámější je v lidových tradicích a pověstech tato socha pro své údajné léčivé schopnosti. Mnoho měšťanů bylo ochotných potvrdit, a dokonce odpřisáhnout, že Madona vyléčila je, nebo jejich děti. Občanům, jako byli Jan Arnošt Stocze nebo Magdalena Svobodová, ulevila socha od nesnesitelných bolestí na hrudi nebo silných migrén, na které už nic jiného nepomáhalo. Jiní, například měšťané Tomáš Martinec nebo Anna Lechnerová, popisují, jak se k soše přicházeli pomodlit za své choré dítě, které už bylo více mrtvé než živé a žádná lidská pomoc na něj nezabírala. Přísahali, že když se vrátili z kostela domů, připraveni na nejhorší, dítě znenadání otevřelo oči, začalo zase mluvit a brzy se mu vrátila chuť k jídlu. Od té doby se jeho zdravotní stav už jen zlepšoval. Syn Františka Šmuvaria se dokonce narodil se zkroucenou levou ručičkou a poté, co zoufalý otec požádal Madonu o pomoc, se zdeformovaná ruka dítěti jako zázrakem narovnala.

A k Madoně nepřicházeli pro požehnání jen nemocní. Například Karel Příchovský, velitel pluku, který onehdy přebýval v Plzni se svým vojskem, se doslechl o soše a pojal k ní zvláštní úctu. Před bitvou u Nördlingenu si přišel k Panně Marii pro požehnání a skutečně později svého protivníka vévodu Bernarda Výmarského porazil. Soše pak poslal jako poděkování krásný pás, který svému sokovi ukořistil. Kdo ví, zda to socha ocenila.

Plzeňská Madona se stala tak proslulou, že lidé z celého okolí přijížděli, aby mohli sochu spatřit na vlastní oči a podělit se s ní o svá trápení. Mnohým z nich Panna Marie skutečně pomohla.

Nemáme však jen záznamy o jejích léčitelských kouscích, nýbrž i o tom, že tu a tam potrestala hříšníky, kteří sochu chtěli pošpinit. To například mnozí zlodějové, kteří se ji pokusili ukrást, později vypovídali, že se jim Madona zjevila a varovala je, že pokud se zločinu dopustí, zemřou. Většina z nich poté začala zpytovat své svědomí a nakonec se rozhodla svůj život ukončit dobrovolně.

V jiné pověsti vystupoval velice nadaný učedník jistého mistra. Každý večer se uchyloval do sklepa, kde pracoval na dřevěném napodobení sochy Madony. Jednou se ale ve sklepě objevil jeho mistr, a když uviděl, že ho chlapec svým dílem předčil, rozčílil se a svého učně zabil, aby dílo pak mohl vydávat za své. Nazítří však socha ze sklepa zmizela a mistr brzy zemřel na těžkou nemoc. Za zločin, který spáchal na svém učni, prý dodnes v noci straší v pokoji, kde se strašlivé vraždy dopustil.

Také se povídalo, že na konci Saské ulice v Plzni stávala socha Panny Marie s rozseknutou hlavou. Řezník, který v tom domě bydlel, se prý jednou vrátil opilý z hospody, a jelikož mu byla zima, popadl sekeru a chtěl tu sochu rozštípat na dříví a přiživit s ní oheň. Jakmile se ale sekera zakousla do dřeva, hlava Panenky Marie začala krvácet. Toho se řezník lekl a rouhání zanechal. Brzy na to však onemocněl, a ačkoli byl vždy silný a zdravý, tak brzy zemřel.

Plzeňskou Madonnu dnes nenajdeme jen v kostele, ale například také na vršku morového sloupu na náměstí Republiky, kde se nachází její kopie. Dítě v jejím náručí však místo jablka drží lebku jako symbol těžkých časů morových epidemií.