Dvě nová kulturní staveniště

Plzeň neodpočívá

V Plzni to pořád žije. Ve městě, které je po celém světě známé jako metropole piva, to samozřejmě není žádná novinka. Ale taky plzeňská kulturní scéna jede na plné obrátky. Toho si od zahájení roku evropského města kultury nelze nevšimnout. Obzvlášť radostné je ale to, že toto západočeské město neusíná na vavřínech, které si od počátku roku za svůj bohatý, zajímavý program věnovaný umění, divadlu, hudbě a literatuře oprávněně zaslouží, nýbrž že – přestože už se rok překulil do druhé poloviny a je v běhu – na scénu přichází nadále nové projekty.

Například interiéry Adolfa Loose. Ve svých textech jsem o nich vyprávěla už dvakrát: jednou poněkud odmítavě o osobnosti a soukromém životě Adolfa Loose, podruhé nadšeně a s úctou o díle tohoto rakouskočeského architekta a designéra, ale také se zármutkem o osudech Židů, pro které interiéry navrhoval.

A k Adolfovi Loosovi se tentokrát ještě jednou vracím. Západočeské muzeum v současné době nechává restaurovat jeden byt, který se rozprostírá na dvou podlažích vily na Klatovské třídě č. 110. Tento zvenku (zatím ještě) nenápadný dům – jako všechny stavby, v nichž se interiéry navržené Loosem nacházejí – si nechal postavit ve dvacátých letech minulého století šéf závodu Škoda, potom jej ale roku 1932 odkoupil Oskar a Jana Semlerovi (židovská podnikatelská rodina, které se podařilo včas uniknout holokaustu). A Adolfovi Loosovi zadali navrhnout vybavení bytu, což ale nakonec realizoval převážně jeho spolupracovník Heinrich Kulka (Loos umřel roku 1933).

Tato budoucí plzeňská pamětihodnost (v plánu je také zřídit dokumentační centrum věnované plzeňské architektuře 19. až 21. století) je dnes ještě staveništěm. Ale právě toto provizorium a nehotovost, místy oprýskaný lak na původním nábytku svědčící o každodenním používání, zatím nezapojené topení natřené Loosovou oblíbenou červenou a žlutou, ještě neotřené úchytky a skříně a příborníky, podlahy a obložení stěn, které je ještě třeba opravit, to všechno zprostředkovává silnější emoce, než když jsou pak naleštěné a krásně restaurované. Všechny prostory by pak měly být zpřístupněny v říjnu. Vzhledem k tomu, jakou efektivitu Plzeň tento rok prozatím předvedla, tak tomu předsevzetí věřím.

Pohled zvenku na Semlerovu villu na Klatovské třídě č. 110

Jan Brčák nás provádí bytem, který navrhl Adolf Loos

Adolf Loos miloval barevná topení …

… ušlechtilé materiály a čisté linie

Původní trubky pro rozvod teplé vody v jedné z koupelen

Nádherné skleněné úchytky ve starém, lehce opotřebovaném kredenci

V zrcadle toaletního stolku se odráží tváře Tereze Sváškové a Jana Brčáka.

A tady ještě portrét mého věrného doprovodu – Terezy Sváškové

Potom „Moving Station“, někdejší jižní nádraží „Plzeň Jižní předměstí“ aneb kulturní továrna. Od svého vzniku v letech 1903/1904 byl zastávkou na trasách Wien-Eger/ Cheb a Praha /Praha-Furth im Wald, na nichž za Rakouska-Uherska jezdila spousta vlaků.

O toto nádraží, dnes zpustlé stejně jako jeho pandán zřízený koncem po skončení první světové války, před několika lety projevila kulturní iniciativa Johancentrum. A tak tato budova opět oživla a využívá se k experimentálním, alternativním divadelním a tanečním představením. A nyní se renovuje, s vynaložením spousty peněz a moderní techniky.

Petr Beránek, technický vedoucí nového projektu, mi v bistru Inkognito, kam tak ráda chodím a kde jsem ho oslovila z úplně jiného důvodu, do ruky vtiskl reklamní brožurku „SPLNĚNÝ SEN – Moving Station se proměňuje“. Celý projekt mě nadchl a před několika dny jsem i sem mohla na staveniště: provizorní cesta po prknech, vratké schody, všude igelitové plachty, ve vzduchu je cítit prach, cement a barvy. Hodně je toho už hotového, centrální, dvoupatrová dvorana oslní už nyní moderní ocelovobetonovou strukturou. Byl tu pořádný ruch, neboť oficiální otevření této nové, fascinující divadelní a taneční scény, kde se budou konat i konference a výstavy, je ohlášeno na 12. září. „Grand opening“ - jak mi dnes mailoval Petr Beránek. Ale i to Plzeň zvládne.

Petr Beránek, technický vedoucí „Moving Station“

A tady několik pohledů do restaurátorských prací na někdejším jižním nádražím na okraji Plzně, při kterých tradice a moderna jdou ruku v ruce:

 

Mého psa zampu červené kalhoty Petra Beránka evidentně zajímaly víc než superdrahé ručně vyráběné kachličky na podlaze.

www.johancentrum.cz

Společně se učit

Česko-německá základní škola na hranici

Ne zrovna čerstvá zpráva, kterou přejímám z Radia Prag*, jednoho z mých nejspolehlivějších zdrojů o Česku.

Počátkem příštího roku v Železné Rudě/Markt Eisenstein, na hranici Bavorského lesa a Šumavy, zahájí svůj provoz česko-německá základní škola, první svého druhu.

Na tom se nedávno dohodli starosta Michal Šnebergr z české Železné Rudy a starosta Charly Bauer z německého Bayerisch Eisensteinu. Základní školu v Bayerisch Eisensteinu musela být pro nedostatek žáků uzavřena, zatímco relativně nová škola v Železné Rudě má o hodně méně studentů, než by mohla přijmout.

Tak co teď? Vzorová příhraniční dohoda: bavorské děti budou chodit do 2 kilometry vzdálené české školy místo do Zwiesel, který je vzdálen celých 15 kilometrů. Ve škole budou společně se svými českými spolužáky vyučováni dvoujazyčně.

Projekt měl odstartovat až v následujícím roce, ale na obou stranách je o něj takový zájem, že začne už v roce 2015/2016.

Brzy mě čeká dovolená v Itálii (to i městská kronikářka smí), na počátku školního roku se tam ale určitě vydám a promluvím si s oběma starosty. Tento projekt oboustranného poznávání a porozumění, kde jazykové bariéry zanikají, nelze jen tak přejít

* Radio Prag: Gemeinsam lernen. Železná Ruda und Bayerisch Eisenstein wollen eine tschechisch-deutsche Grundschule

Jeden den – spousta setkání

Hlavní oltář poutního kostela svaté Anny u Plané

  

Anenská pouť v Plané

Začalo to velmi slavnostně. Česko-německým procesím – obyvatelé z bavorského Mähringu se pod kostelem setkali s obyvateli české Plané – a společnou bohoslužbou v barokním kostele svaté Anny u Plané, městečku na jih od Mariánských Lázní.

Galerie v barokním kostele svaté Anny

Pouť se letos konala už po šestadvacáté. Češi a Němci se tady poprvé ke společnému modlení a zpěvu sešli pár měsíců po revoluci. Letošní bohoslužbu, při níž se hodně hovořilo o žadatelích o azyl a jejich přijetí, sloužil monsignor Reinhard Hauke z Erfurtu, německý zmocněnec za duchovní péči pro odsunuté a vysídlené.

Reinhard Hauke, biskup pro odsunuté

„Biskup pro odsunuté?“ „Ano“, odpovídá monsignore Hauke na moji otázku. „Památku na odsun je i u mladé generace nutné udržovat v podvědomí, aby tato kapitola historie neupadla v zapomnění.“ Vzhledem k tomu, že pochází z rodiny, která musela nuceně odejít ze Slezska, je mu toto téma blízké a považuje za velmi pozitivní to, co jsem i já už několikrát zdůraznila: že i v Česku se mladí lidé s tématem odsunu zabývají objektivně a bez klapek na očích. Pozitivní důsledky odsunu? Slyšela jsem při jeho kázání dobře? Pro jistotu se ho na to ještě doptávám: ano, biskup Hauke je přesvědčený o tom, že odsunutí ve městech a vesnicích, v nichž byli přijati, přispěli k rozvoji a že mladí vysídlenci si ve své nové vlasti vybudovali životní cesty a kariéry, které by jim ve staré vlasti možná zůstaly zapovězené.

Doris Thomas

Po nasycení duše v kostele naplněném až do posledního místa pak také něco pro nasycení těla. Ve frontě na pivo a pořádnou českou klobásu se dám do řeči s paní, co čeká přede mnou: Při vyhoštění z Plané – byl jí tehdy jeden rok a byla nejmladší ze čtyř dětí – pro ně někdejší klášter pod tímto kostelem představoval poslední přístřešek na domovské české půdě. Češi prý osiřelým rodinám pomáhali, jak jen mohli. Už léta prý navštěvuje – někdejší učitelka na gymnáziu Doris Thomas – letní kurzy češtiny v severních Čechách, z Bayerisch Eisensteinu – Bavorské Želené rudy pravidelně dojíždí na anenskou pouť a zasazuje se o německo-české porozumění a bourání předsudků. Na obou stranách.

Potom na sebe začnou hlasitě štěkat můj malý psík s velkým ovčákem. Ale i vzájemné vrčení psů může vést k tomu, že se jejich páníčci seznámí. Odvedu Zampu pryč a vracím se za majitelkou ovčáka: je to Klára Salzmann, česká krajinářská architektka, kterou jsem před dvěma dny měla možnost vidět ve Výškovicích, do jisté míry jakožto hostitelku akce pořádané v rámci iniciativ letošního evropského města kultury.

Česká krajinářská architektka Klára Salzmann

Pro mě to byl návrat do Výškovic, které jsem navštívila hned na počátku mého pobytu v Plzni: tehdy celá vyděšená osamělostí téměř zaniklé vesnice Wischkowitz, pustoprázdnými křivolakými poničenými českými cestami, které se v odlehlých končinách podobají spíše asfaltovaným lesním cestám než moderním silnicím, opuštěnost tohoto místa na mě tehdy velmi zapůsobila. Mezitím se v Plzni konala konference „Obnova krajiny česko-německého pohraničí“, kterou organizovala právě Klára Salzmann a vyšla její instruktivní tříjazyčná publikace. Do Výškovic/Wischkowitz, vesnice, která kdysi žila, ale roku 1945 bylo její obyvatelstvo vysídleno a roku 1974 obec úředně zcela zanikla, nyní míří návštěvníci z celé Evropy. A dnes tam stojí – jako land artová instalace na území někdejšího statku – velký dřevěný stůl: používá se při bohoslužbách, rozhovorech, jedení svačiny (proč ne?). Slouží k setkávání na památku někdejších obyvatel. Kdo ví – možná jednou i s některým zde narozeným.

Družné setkání ve Výškovicích/Wischkowitz

Kulturním vrcholem tohoto dne plného zážitků byl koncert cembalistky a varhanice Aleny Hönigové, kterého se zúčastnil i český ministr kultury Daniel Herman (který některé někdejší české Němce „v jejich vlasti“ pozdravil německy). Hönigová má – i přes svůj mladý věk 39 let – za sebou už dlouhou kariéru a množství mezinárodní spolupráce. Kromě toho před čtyřmi roky založila letní hudební festival, který pořádá na severočeském zámku Jezeří a o kterém vypráví s šarmantním, neodolatelným nadšením.

Hudebnice Alena Hönigová

To by na jeden den mělo stačit, že? Ne, na závěr se konal ještě barokní ohňostroj, který přítomní s úžasem pozorovali.

Mezitím jsem – aby můj pes Zampa měl nějakou změnu – ještě trochu jezdila krajinou a obdivovala spontánní land art.

Žádná zámecká pohádka

Vyprávění o Mirošově

Byl jednou jeden … Tak začíná spousta pohádek o zámku a zámeckých pánech a paních. A většinou končí happy endem. Také příběh, který dnes chci vyprávět, má vlastně dobrý konec. Ale za jakou cenu! Po tolika starostech a utrpení, strastech a tragédiích.

Všechno přitom začalo poklidně a pokojně. Jak vyprávění o malých provinčních městech prostě začínají. Jako o Mirošově, městě s hezkým barokním kostelem, kolem kterého je několik soch a které se nachází v mírně kopcovité krajině asi 20 kilometrů od Plzně.

Kostel svatého Josefa na hlavním náměstí v Mirošově

Florián Griespek z Griespachu, pocházející z prastarého dolnobavorského šlechtického rodu, vysoký úředník na dvoře českého krále a pozdějšího císaře Ferdinanda I., si tady v první polovině 16. století nechal postavit hezký renesanční zámek. Tento kastel vícekrát měnil majitele, měnili si ho mezi sebou šlechticové z okolí. Až kolem roku 1840 tady byla objevena bohatá ložiska černého uhlí a začalo se těžit.

Zámek Mirošov, kolem kterého je park – z nezvyklé perspektivy

Tím na sebe Miröschau výrazně upozornilo. O městečko a místní výnosné doly se začali zajímat bankéři a jiní zámožní lidé. Byl mezi nimi i podnikatel židovského původu Bethel Henry Strousberg, který na svět přišel pod jménem Baruch Hirsch a do historie vstoupil jako „král železnice“ 19. století. V okolí Plzně si pořídil hned dva zámky – kromě Mirošova také blízký zámek Zbiroh (o kterém jsem už jednou informovala: osmnáct let tam žil český malíř a grafik Alfons Mucha.) Ale života zámeckého pána si moc neužil: zkrachoval kvůli příliš odvážným investicím a radám svých neupřímných rádců a přišel o veškeré jmění.

Hezký renesanční zámeček tak v následujících desetiletích dostal nové majitele: Žida Josefa Maendla, kterému se v době protektorátu podařilo včas opustit zemi, a českého ministra Ladislava Karla Feierabenda. Ten jako účastník protiněmeckého odboje roku 1940 musel také emigrovat. Po svém návratu z londýnského exilu koncem války se nastěhoval zpět na zámek Mirošov. Nakrátko. Roku 1948 musel se svojí ženou Hanou (která přežila pobyt v koncentračním táboře Ravensbrück) a dvěma dětmi opět uprchnout do ciziny, tentokrát před komunisty.

Po revoluci zámek Mirošov zrestituovala rodina Feierabendova: po smrti otce připadl dětem Haně a Ivovi. Ti jej už léta s láskou pečlivě restaurují.

Dva atlanti na portále zámku Mirošov

 

Vyprávění tedy končí happy endem. Ale před tímto šťastným koncem zámek Mirošov prožil také tragickou, strastiplnou kapitolu: rozehnaní němečtí vojáci bez zbraní, mezi nimi i členové jednotek SS, kteří se chtěli přidat k Američanům, byli v Mirošově krátce po skončení války odchyceni, ponižováni, mučeni, zavražděni a pohřbeni v masovém hrobě v zámeckém parku. Nejspíš to bylo kolem stovky mrtvých těl. Samozvaným vůdcem této násilné tlupy, která celou akci vykonala, byl František Foukal. Našla jsem fotografii tohoto vraha, ale – poté, co jsem zveřejnila fotografie dobrodinců jako Nicholase Wintona a Přemysla Pittera, kteří zachránili stovky židovských i nežidovských německých a českých dětí – ji nechci ukázat.

Byl masový hrob v udržované části zámeckého parku …

… nebo v té zanedbané?

Na zámku Mirošov člověka obklopují zlomky české historie: od krále/císaře Ferdinanda I. až po nedávno proběhlou restituci po válce zabaveného a zestátněného kulturního bohatství původním majitelům. Touto epizodou historie bez happy endu pro mě tato šlechtická rezidence – i přes všechnu její renesanční krásu a přes svatby, které se tu dnes slaví – získává neblahý, ponurý nádech.

Na komíně někdejšího pivovaru v Mirošově hnízdí čapí pár (který ale na fotografii není vidět).

Kultura bez hranic

Vazby mezi Hansem Eibauerem a Vladimírem Líbalem

„Ano, na to jsem hodně pyšný!“ S oprávněným zadostiučiněním vypráví Hans Eibauer o svém díle, Centru Bavaria Bohemia v Schönsee.

Hans Eibauer, tvůrce a vedoucí Centra Bavaria Bohemia v Schönsee

Je ročník 1948, narodil se v Schönsee do rodiny částečně pocházející z Alsaska a ve svém rodišti se Eibauer roku 1975 – byl sice politicky angažovaný, ale bylo mu teprve 27 let – stal starostou Schönsee. „Těsnou většinou,“ jak zdůrazňuje. A zůstal jím 33 let. Bez přestávky. Jeho spoluobčané mu tedy museli opravdu důvěřovat.

Jako starosta hornofalckého pohraničního města Hans Eibauer samozřejmě zažil i časy před převratem. Nedostatek vztahů, perspektiv. „Svět tady skončil. Všichni směřovali a dívali se směrem na Západ,“ vzpomíná si. Kde nebyly žádné zátarasy z ostnatých drátů, hlídkovací věže, žádná do roku 1989 nepřekonatelná hranice. Které však v „malém pohraničním styku“ (když krávy nedbaly na hraniční oplocení a staly se ilegálními uprchlíky) s trochou pragmatismu a zdravého rozumu šlo překonat. Aniž by o tom kdo věděl, odsouhlasil to shora.

Stará, dnes zbytečná cedule na hranici ve Friedrichshängu: „Pozor! Státní hranice“

Pak ale koncem roku 1989 proběhla v Československu Sametová revoluce, došlo k proměně komunistické diktatury v demokracii. 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď, 23. prosince 1989 se setkali Hans-Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier, německý a československý ministr zahraničí, na česko-německé hranici mezi Waidhausem a Rozvadovem a společně železnými nůžkami rozstřihli zátaras z ostnatého drátu. A 3. ledna 1990 se konalo první přeshraniční setkání starostů v pohraniční vesnici Scharzach u Schönsee: Kromě Hanse Eibauera jako starosty Schönsee se jej zúčastnili také čeští kolegové z Bělé nad Radbuzou, Poběžovice a Hostouně. „Hände reichen – Grenzen streichen“ („podat si ruce, zrušit hranici“) - tak znělo motto nového soužití.

Začala se budovat přátelství, partnerství a nápady na společné projekty. Hans Eibauer chtěl vytvořit platformu pro vytváření vazeb a našel je v někdejším pivovaru, který byl v dezolátním stavu. Roku 2006, po překonání politických a administrativních překážek, Centrum Bavaria Bohemia mohlo spustit své přeshraniční kulturní aktivity. Všem skeptikům navzdory.

„Strom přání“ před Centrem Bavaria Bohemia

Před architektonicky zdařilým Centrem od roku 2012 stojí „strom přání“, který vytvořili dva umělci z Chamu, Andi Dünne a Philipp Klein, ve stejném roce jich přibylo ještě osm, v souvislosti s programem hlavního města kultury Plzeň2015, na české i na německé straně: lidé do něj vkládají svá přání. Jeden zkrášluje i českoněmeckou hranici u Friedrichshängu, hned vedle někdejší, kdysi nepřekonatelné hranice. Na cestě, která vede do již neexistující vesnice Pleš/Plöß. Jednou jsem se tam vydala, můj strýc v té kdysi velmi živé obydlené vesnici totiž ve dvacátých letech pár měsíců působil jako duchovní. Ale o tom zase jindy.

Jedním z ukázkových umělců Centra Bavaria Bohemia je Vladimír Líbal. Hans Eibauer mi ukazuje některé karikatury tohoto nyní 61-letého českého tvůrce, které mě okamžitě nadchnou: nápady, jemná ironie, měkké a přitom rozhodné obrysy, poněkud nervózní tahy tužkou, které mi připomínají Paula Floru (1922–2009), velkého tirolského kreslíře a karikaturistu.

Vladimír Líbal

S Vladimírem Líbalem mám schůzku v Plzni, kde na radnici pracuje pro Plzeň2015, konkrétně organizuje kulturní projekty. Setkáváme se v kavárně. Samozřejmě. A už po dvou minutých je pro mě mýtem. Podepsal Chartu 77 a jako disident byl vězněn v obávané věznici Plzeň-Bory. „Jen dva dny,“ poznamenává, „mí kamarádi tam seděli dva, tři roky.“ Je to ale první signatář Charty 77, kterého znám osobně, a také mně osobně první známý, který až do soudního řízení a uvěznění stál za svými politickými postoji. Jako mýtus ale vůbec nepůsobí: Je to prostě přátelský karikaturista s kousavou kreslicí tužkou v ruce.

Pro Centrum Bavaria Bohemia Vladimír Líbal navrhl několik pohlednic na téma „Kultur ohne Grenzen/Kultura bez hranic“, s ironickými a vtipnými kresbami, ve kterých pokaždé kombinuje, řekněme i propojuje německé a české národní barvy – černá-červená-zlatá a bílá-modrá-červená. A Hans Eibauer, který už odjakživa hledá kulturní, politické a lidské vazby a propojení, má na své vizitce jednu z kreseb Vladimíra Líbala.

Dvě karikatury Vladimíra Líbala pro pohlednicovou sérii „Kultur ohne Grenzen/Kultura bec hranic“, vydané Centrem Bavaria Bohemia v Schönsee

Dva muži, kteří si rozumí i přes hranici. Pragmatik a snílek. Nebo dva snílci?

I já si s nimi rozumím: s Hansem Eibauerem (samozřejmě) německy, s Vladimírem Líbalem „rukama nohama“, tak jsme z nedostatku společných jazykových dovedností nouzově museli komunikovat. S Líbalem mě spojuje také láska ke kavárnám, ve kterých se – obklopeni lidi a přece jen izolovaní – cítíme dobře a dokážeme tvořit. V jednom jsme ale odlišní: on moc kouří, já piju moc kávy.

Jedna z mnoha tureckých káv, které jsem v Plzni vypila

Z Babelsbergu do Plzně

Dokumentární film o městské kronikářce

Tuhle neděli žádné lenošení, žádné meditování, žádné ježdění křížem krážem krajinou. Filmovalo se.

Tým babelsberského filmového gymnázia přijel do Plzně, aby si ode mě nechali ukázat město a zjistili, jak vypadá život městské kronikářky.

Měli jsme schůzku na jedné z vedlejších uliček, které vedou do města, kde mě už očekávali. Plně vybavení všemožnou filmovou technikou.

Na fotografii je tým v plném nasazení: zleva doprava Uwe Fleischer, režisér a koordinátor výuky filmu na filmovém gymnáziu, Sofia Baturov, zvukařka, Annika Lorse, redaktorka a asistentka režie, Alexander Wunsch, kameraman, a Thomas Bühring, filmový pedagog.

Strávili jsme společně několik hezkých hodin. Ale nikdy bych nevěřila, že být filmovaná je tak namáhavé. Vinu na tom neslo jistě i hrozné letní parno. V Plzni bylo takové vedro, že ulice ve středu města se museli neustále kropit vodou, aby se změklý asfalt trochu ochladil.

Další fotky natáčení filmu na naší strance Facebooku

Znovuobjevení západočeského baroka

O barokních a jiných krásách

Vrcholem neuvěřitelně bohatého programu evropského města kultury Plzně je festival „Devět týdnů baroka“. Kostely a kláštery, hrady a zámky, odlehlé vesnice i turisty vyhledávaná města – tam se koná tento mamutí projekt, který koncem července započal a 30. srpna skončí. Samozřejmě během toho bude možnost vyslechnout spoustu barokní hudby, v podání mezinárodně známých hudebníků, ansámblů a orchestrů, barokní slavnosti bývají pastvou pro oči i pro uši, experti pak přednesou informativní přednášky.

Z jedné třetiny je tento barokní festival, který každý týden probíhá na jiném místě, už za námi.

Během prvního týdne měli návštěvníci festivalu možnost objevit kostel svatého Nepomuka v Nových Mitrovicích,

Pohled do barokního interiéru kostela svatého Jana Nepomuckého v Nových Mitrovicích

v druhém týdnu to bude okolí fascinujícího, stověžatého města Klatovy, které je charakteristické jezuitským barokem,

Věže v Klatovech: vlevo Černá věž z poloviny 16. století vysoká 81,60 m, vedle dvě věže jezuitského kostela, na kterém pracovali kolem poloviny 17. století italští stavitelé Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi de Orsini a také Kilián Ignác Dientzenhofer, v Praze narozený stavitel pocházející z německé umělecké rodiny, který hodně pracoval v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

v třetím týdnu bude festival probíhat v okolí Stodu, Dobřan a Přeštic.

Také kostel Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích navrhl Kilián Ignác Dientzenhofer

V následujícím, čtvrtém týdnu se tohoto barokního festivalu intenzivněji zúčastním i já sama:

v rozpadlé vesnici Výškovice

Kaple ve Výškovicích války a následky odsunu nepřestála v úplně dobrém stavu.

v klášteře v Kladrubech

Fasáda klášterního kostela v Kladrubech, vytvořená Johannem Blasiem Santini-Aichlem, potomkem rodiny kameníků, kteří přišli ze severní Itálie do Čech

a především Planá, kde zahraje známá česká cembalistka a varhanice Alena Hönigová (o které ještě budu psát), kterou Německé kulturní fórum střední a východní Evropy již vícekrát zviditelnilo.

A bohatý program plný překvapení a znovuobjevení pokračuje. „Prožít baroko všemi smysli“, jak řekla kurátorka Kateřina Melenová v nedávném rozhovoru s Annette Krausovou pro Radio Prag, je mottem festivalu, jehož více než 120 akcí se odehrává na asi 60 místech. V západních Čechách se totiž nacházejí stavby a kulturní instituce světového formátu. Z politických důvodů upadly v zapomnění, teď se ale patřičně revanšují a vstupují na scénu v plné kráse. I co se péče o památky týká toho Česko v posledních letech a desetiletích neuvěřitelně mnoho dohnalo. Hodně se toho udělalo, hodně se toho dělá a hodně toho ještě zůstává na práci. Takže restaurátorky jako Marcela Sloupová, která pracuje na (samozřejmě barokním) morovém sloupu na hlavním náměstí ve Starém Plzenci, jen tak nebudou bez práce.

Restaurátorka Marcela Sloupová u morového sloupu ve Starém Plzenci

Jako doplnění k architektonickým barokním krásám ráda přikládám – pro povznesení nálady především mužských čtenářů – dvě žijící české krásky, které jsem potkala v Plzni.

Lenka, která se do Plzeňského kraje přistěhovala z Prahy, se věnuje divadlu a hudbě.

Neznámá kráska v kavárně „Inkognito“ v Plzni (zapomněla jsem se jí zeptat, jak se jmenuje)

Český Oskar Schindler

Přemysl Pitter zachránil židovské, německé a české děti

„I o Přemyslu Pitterovi byste měla napsat. Sice to byl Pražák a byl činný hlavně v Praze. Ale koncem třicátých let minulého století svoje působiště rozšířil až na plzeňský region, přesněji řečeno do Mýta u Rokycan. Byl to (samozřejmě) zase Antonín Kolář, učitel historie na plzeňském Masarykově gymnáziu, o kterém již několikrát byla řeč, kdo mě na toto téma upozornil.

Přemysl Pitter

Přemysl Pitter? Toho že bych měla znát? Upřímně řečeno jsem o něm ještě nikdy neslyšela. Mezera ve vzdělání? Jistě. Ty ale má i spousta místních. Jen velmi málo Čechů zná tohoto humanistu, který se před, během a po druhé světové válce staral o české, německé a židovské děti. Bez ohledu na jejich původ a vyznání. Shromáždil je a vzbudil v nich porozumění pro ostatní a toleranci. Ale především je zachránil. Před smrtí na vyhladovění a nenávist.

Přemysl Pitter se do první světové války přihlásil jako dobrovolník. A domů se vrátil jako odpírač vojenské služby a pacifista. Přesto jej s československým prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem, který jej mohl odsoudit k smrti, pojila dlouholetá oboustranná úcta.

Na Žižkově, v chudé pražské čtvrti, v třicátých letech minulého století založil domov, ve kterém přijal děti židovských a německých rodičů. Ale i českých rodin z této čtvrti, které toho svým dětem mohli jen málo nabídnout. Olga Šplíchalová, první žena Václava Havla, první žena Václava Havla, celý svůj život na čas strávený v Milíčově domě vzpomínala jako na dny plné péče, vřelosti a lásky. Tento domov nesl jméno Jana Milíče (kolem 1320–1374), českého středověkého kacíře, kterým se Pitter řídil.

Milíčův dům v Praze v třicátých letech minulého století

Když Přemysl Pitter hledal letní odpočinkový domov pro „svoje“ české a německé děti, zavítal se v roce 1938 až do městečka Mýto u Rokycan. A tím se už zase blížíme k Plzni. Na radnici v Mýtu hned ví, o koho se jedná, když se ptám po pamětní desce: nachází se od roku 1995 na zdi základní školy na kraji města. A starosta blízkého města Rokycany mi popisuje, kde najdu někdejší Pitterovo letní sídlo: stojí dodnes na prostranství „motelu“ (čímž se v Česku rozumí něco jako tábořiště s dřevěnými bungalovy), architektura se nikterak nezměnila, je to tam stejné jako před téměř 80 lety. Přemysl Pitter tedy mezi Čechy přece jen není úplně neznámý.

Letní dům v Mýtě u Rokycan

I po skončení války Přemysl Pitter v zachraňování dětí židovských, německých osiřelých, osamocených či těch, co unikli koncentračnímu táboru, pokračoval. Stát, který jeho aktivity z počátku tolerantně podporoval, mu nabídl čtyři neobydlené zámky u Prahy: Štiřín, Olešovice, Lojovice a Kamenice, ve kterých bylo od května 1945 do května 1947 přijato více než 800 dětí. Židovské děti, které se celé vyhublé a traumatizované vrátili z německých koncentračních táborů, a německé děti, které v českých lágrech byly uráženy jako děti nácků a zostuzeny a musely se bát o život. Když mu komunistický režim jeho práci začal ztěžovat, či lépe řečeno znemožňovat, uprchl začátkem padesátých let do Německa. V uprchlickém táboře u Norimberka se jako světský kněz staral o další uprchlíky a pak odešel do Švýcarska, kde roku 1976 umřel: tento „spravedlivý mezi národy“ – takovým oceněním jej uctil stát Izrael.

Ale Pitter se nestaral jen o děti. Postavil se taky protiněmeckému naladění, které tehdy panovalo, nebál se kritizovat násilnosti konané Čechy na Němcích, dokonce české sběrné tábory pro Němce přirovnával k německým koncentračním táborům. Zároveň ale navázal kontakty s Němci odsunutými z Československa a prosil je – dlouho předtím, než si ruce podaly čeští a němečtí politici – o odpuštění: téma, které dodnes neztratilo nic ze své aktuálnosti.

Láska k bližnímu a nebojácnost: lze doufat, že tyto vlastnosti Přemysla Pittera se českým dětem ozřejmují a předávají. A že obzvlášť učitelé školy v Mýtě u Rokycan, kde má tento český humanista pamětní desku, této příležitosti využívají.

Pamětní deska Přemysla Pittera na základní škole v Mýtě

Literární tip: Pavel Kohn, Můj život nepatří mně. Čtení o Přemyslu Pitterovi, Praha: Nakladatelství Kalich 1995