Městská kronikářka – předhistorie

Setkání s Milanem Novákem

Včera mě navštívil Milan Novák, spoluautor mé knihy „Čechy tam a zpátky“. Měl jmeniny a přijel ke mně do Rokycan se svojí ženou z Kosmonosů. Co to má společného s Plzní? Přímo s Plzní vlastně nic, ale s mojí prací jakožto městská kronikářka v Plzni ano.

A tak chci dnes, místo historek a historie, vyprávět jednou něco z předhistorie. Předhistorie mého plzeňského pobytu.

Před čtyřmi roky jsem se při fotografování na jednu výstavu o rakouském malíři a a grafikovi Rudolfu Kalvachovi (1883–1932) v Kosmonosech, severovýchodně od Prahy, seznámila s Milanem Novákem. Je neurologem v psychiatrické klinice v Kosmonosech. Naštěstí jsem jej nepotřebovala jakožto lékaře, ale byl mi nápomocný při fotografování jakožto neustále přítomný pomocník a vzdělaný historický poradce.

Některé z fotografií, které jsem v Kosmonosech udělala, se staly součástí první větší výstavy věnované Rudolfu Kalvachovi v roce 2012 v Leopold Museu ve Vídni jakožto gigantografie. A Milan Novák pokračoval ve svých rešerších o Rudolfu Kalvachovi: Na podzim 2012 se v Kosmonosech konala výstava „Rudolf Kalvach. Umění, život, nemoc. Vídeň, Terst, Kosmonosy“, jejíž část byla v létě 2014 převezena do Rychnova nad Kněžnou, rodiště Kalvachova otce, a roku 2013 vyšel katalog k výstavě sestavený Milanem Novákem a Václavem Petříčkem „Rudolf Kalvach – život, dílo a nemoc“ (dostupný v němčině jako CD-ROM „Rudolf Kalvach – Leben, Werk und Krankheit“). A tak moje fotografování v Kosmonosech přineslo mnohé ovoce: obsáhlejší rešerše osobnosti Rudolfa Kalvacha, moje kniha o Čechách a moje působení jako městská kronikářka v Plzni. 

Jedna z mých černobílých fotografií z Psychiatrické léčebny v Kosmonosech

Během našich rozhovorů, které probíhaly napůl německy a napůl anglicky, jsme Milan Novák („Moje máma mi vždycky říkala: Uč se německy!“) a já hovořili i o historii mé rodiny. A na historii jeho rodiny. Přišli jsme na podivuhodné shody. Můj původní nápad napsat knihu o Rudolfu Kalvachovi – životopis ve formě románu – jsem odložila stranou. Protože jsem si raději chtěla posvítit na svůj život jako rodačky z Čech.

A tak vznikla moje kniha „Čechy tam a zpátky“, s vícero významnými příspěvky Milana Nováka. Kniha v němčině a italštině pak vyšla v zimě 2013. Na Filmových dnech v Bolzanu na jaře 2014 byl prezentován film „České vesnice“ (resp. „Španělské vesnice“, ale tím se ztrácí souvislost s českým kontextem – pozn. překl.). Jana Cisar, česko-německá producentka, a Petere Zach, rakousko-německý (existuje něco takového vůbec?) režisér, mě lákali: Ještě bys měla zkusit to a tato … a co takhle tamhle … a že se mám zkusit přihlásit do výběrového řízení na městskou kronikářku, tvůrčí stipendium, které každoročně vypisuje Německé kulturní fórum střední a východní Evropy. A tak jsem vypracovala projekt a poslední možný den ho stihla poslat do Postupimi. Součástí zásilky byla i moje kniha, na níž Milan Novák spolupracoval.

A za pár týdnů mi osobně volal Dr. Harald Roth, ředitel Německého kulturního fóra (zrovna jsem seděla v mé nejoblíbenější kavárně v Pergine Valsugana). A teď jsem tady, hrdá městská kronikářka v Plzni.

Ale bez Rudolfa Kalvacha a jeho tragického životního osudu

Rudolf Kalvach, rakouský malíř a grafik, zemřel v československé psychiatrické léčebně Kosmonosy.

bez Milana Nováka

bez Jany Cisar a Petera Zacha (které jsem už představila v jednom ze svých předchozích příspěvků věnovaném plzeňském festivalu Finále) bych nikdy nepřišla na to ucházet se v klání o toto tvůrčí stipendium a nikdy bych si nepomyslela, že moje sny se mohou stát skutečností. A mým snem bylo: strávit pár měsíců v Česku a prozkoumat svůj vztah ke své rodné zemi a jejím obyvatelům.

Tak, to bychom měli k předhistorii mého nynějšího pobytu jako městská kronikářka. Ale není týdne, kdy bych se neobrátila na Milana Nováka. Nikoli na neurologa Nováka, ale na historika, který dokáže zodpovědět i moje nejsložitější a nejnáročnější otázky. A navíc rychle. A pokládáme si otázku, jestli a kdy spolu napíšeme další knihu.

Moji pomocníci v nouzi

Dnes chci zavést novou mini-rubriku: moji pomocníci v nouzi a strážní andělé (právě mě napadlo, že slovo „anděl“ neexistuje v ženském provedení). Já ale měla po boku až dosud především ženské anděle strážné. A tak bych je ráda postupně představila.

O Šárce Krtkové už byla řeč v jednom z mých předchozích příspěvků („Procházka u Radbuzy“). Jiná Šárka mi byla nápomocná při nedávném rozhovoru naživo v Českém rozhlase Plzeň. Perfektní tlumočnice.

Šárka Kuthanová

Šárka Kuthanová (31) se narodila v Plzni, kde dnes i žije. Během studia gymnázia strávila jeden školní rok v německé rodině ve Weidenu v Horní Falci. Takové výměnné programy má – například – Masarykovo gymnázium v Plzni a Augustinus-Gymnasium ve Weidenu. „Hezké městečko,“ komentuje Šárka, „měla jsem se tam hezky.“ Po maturitě studovala germanistiku a psychologii v Plzni, pětileté studium uzavřela magisterskou prací s názvem „Vývojové tendence v morfologii současného německého jazyka“ a dnes v Plzni pracuje jako tlumočnice a překladatelka na volné noze.

Po rozhovoru v rádiu jsem společně zašly do blízké kavárny („Mají tam velmi dobrý koláč!“). Naše konverzace se – téměř neodvratně v Česku mezi Češkou a Němkou – stočí na téma odsunu. Taky na Němce, kteří kdysi žili v dnes českých vesnicích. Němci se tam někdy jezdí podívat, nahlížejí do „svých“ starých domů, chtějí se porozhlédnout po svém příbytku, který dnes obývají jiní. Někdy to jde, vypráví Šárka. Ale když se na sightseeing-tour po starých domech vydají celé autobusy, pak k nim současní obyvatelé vesnic nejsou pokaždé milí. Podle hesla: „Tady bydlím já!“

A ruku na srdce: Kdo by rád cizím lidem ukazoval své hezké obydlí?