Klid pro tělo a duši

Meditativní neděle bez meditační zahrady

Včera – byla horká červnová neděle – jsem jednou prostě chtěla udělat něco pro svoje tělo a duši. Odpočinout si a ponechat sama sebe napospas svým myšlenkám. Co je k tomuto účelu vhodnější než meditační zahrada v Plzni? Poklidná procházka podél Radbuzy až ke vstupní bráně Meditační zahrady. Ale pak zaslechnu „Tady ne!“ – zní neúprosný zákaz ženy za kasou, která důrazně ukazuje na ceduli, která oznamuje zákaz vstupu psů do zahrady: „Tady ne!“ Což je vlastně i pochopitelné. Jak by to tam vypadalo, kdyby do Meditační zahrady šli všichni majitelé psů …

Vstup do Meditační zahrady, který pro mě zůstane uzavřen.

A tak si musím informace o Luboši Hruškovi a jeho díle najít na internetu: Pocházel z Plzně (1927–2007) a roku 1949 byl zatčen za pokus o emigraci a odsouzen k několikaletému vězení. Mezitím se obrátil na katolickou víru. Po svém propuštění z vězení založil sad v jižní části města Doudlevec, až z něj začal vznikat park, se zahradou určenou k meditaci o trnité cestě Krista, křížovou cestu se dvanácti pískovcovými plastikami, kaplí zasvěcenou svatému Maximiliánu Kolbemu: památka na oběti zla, který dnes patří plzeňskému biskupství.

Jedna z pískovcových soch Romana Podráyského v Meditační zahradě

Do Meditační zahrady tedy nemůžu (respektive můj pes). Tohle ale měla být meditativní neděle. Jako alternativa zbývá kostel nebo hřbitov. Viděla jsem už působivé snímky ničivých povodní z roku 2002, kostela svatého Jiří, který v žlutohnědé, hrozivé povodni čněl jako ostrov, v ústí Úslavy do Berounky v severovýchodní části Plzně.

 

Jako ostrov: kostel svatého Jiří při ničivých záplavách v srpnu 2002 v Plzni

A tak se vydávám na cestu k tomuto kostelu, který je považován za jeden z nejstarších kostelů v Čechách, protože byl postaven ještě před přelomem prvního tisíciletí. Na malém kopečku stojí několikrát přestavěný kostel s gotickým kůrem a barokní baňatou věžičkou, okolo louka u řeky, která láká k odpočinku a slunění. Ale Plzeňané očividně podnikají jiné nedělní výlety. Až na pár odpočívajících toužících po klidu a několik cyklistů je tu prázdno.

Kostel svatého Jiří

Pohled skrze vstupní bránu k hřbitovu

Užívám si pohledu na vodu, když vidím tyto dnes líně a pokojně tekoucí řeky, myslím na to, jak to tady asi vypadalo při povodních před 13 lety, když všechny plzeňské městské čtvrti nacházející se na rovině zaplavila voda.

Berounka u kostela svatého Jiří v Plzni

Cestou zpátky se zastavím v restauraci a pochutnám si na kuřecích prsou v bramboráku, lahodná česká specialita. Bramboráky jsou od dětství moje vášeň a teď už vím, že se v nich dá připravit i kuřecí maso.

A jako zakončení mé absolutně odpočinkové neděle pak západ slunce z balkonu mého penzionu.