sobota 16. května 2015

Noc literatury


Znovu a znovu: odsun

Plzeň2015 zvala na význačná místa ve městě k vícero čtecím maratonům v rámci Noci literatury. Četli tu spisovatelé z poloviny Evropy – z Norska až po Portugalsko a od Španělska až po Rakousko. Já tak na jeden večer zakotvila v Meeting Pointu na hlavním náměstí, jen několik kroků od katedrály.

„Když mi nebyly ještě ani dva roky,“ začala jsem číst ze své knihy Böhmen hin und zurück (Čechy tam a zpátky)*, „odsoudili národní socialisté mého strýce, německého duchovního, ke třem a půl roku káznice kvůli ,poslechu nepřátelských rádií‘.“ Čtu německy, posluchači v rukou drží český překlad. „Už měsíc předtím, hned na konci války, jsme museli odejít ze školy … Měli jsme 24 hodin na to, abychom se přestěhovali do sousedního domu … Už tehdy jsme přišli o většinu našich věcí … Hrnce, pánve, lžíce, nože, vidličky … moje letní šaty s výšivkou a moje ručně pletené zimní svetry … šicí stroj v obývacím pokoji a dřevo ve sklepě … A zůstali taky mrtví.“

Moje rodina v roce 1942 v Radvanicích: moji rodiče, moje dva bratři, moje sestra a já (vepředu uprostřed)
Později jsem – s pomocí Terezy Sváškové, neustále přítomné moderátorky a v případě nutnosti i překladatelky do češtiny – vyprávěla o pochodu, který jsem před dvěma lety podnikla – šla jsem stejnou trasu jako tehdy v červnu 1945: „Pro mě byl tento výlet každopádně cestou do minulosti, protínání ulic a silnic, na které mě poslali jako ,nevítanou‘, návrat do Čech, které jsou pro mě domovem. Navzdory všemu.“

Dostávám otázky, pomalu, opatrně, ve vzduchu jsou emoce, objetí, slzy. Osoby, které jsou zde možná poprvé konfrontované s pocity jako ztráta domova a nikde nemít pocit domova. Většina posluchačů o odsunu Němců věděla – což ale ani dnes v Česku není samozřejmé – a hodně z nich přiznává: Téma tu prý bylo roky tabu, bylo historicky zjednodušováno (jako „logická“ a oprávněná reakce Čech na krutosti národních socialistů). Teprve v posledních letech je vyhnání Němců tematizováno a osvětlováno mladšími generacemi.

Lukáš Houdek, „Brněnský pochod smrti“, z projektu „Umění zabíjet“ (2012). Umělecký fotograf narozený roku 1982 v západních Čechách v něm s pomocí panenek znázornil tragické příhody, ke kterým došlo během odsunu Němců z Čech.
I během těchto hodin literární noci jsem měla stejný pocit, jaký během svého pobytu jako městská kronikářka v Plzni vnímám čím dál zřetelněji: že všechny Čechy vnímám jako své bratry a sestry. Stejně jako před 100, 150 lety, když jsme žili v sudetoněmeckých pohraničních oblastech, ale i v celých Čechách, a to ne onálepkovaní jako „Češi“ nebo „Němci“, ale prostě jako sousedé. Sousedé, kteří si i přesto, že měli jiný jazyk, rozuměli.

* Wolftraud de Concini, Böhmen hin und zurück, Weitra: Verlag Bibliothek der Provinz 2014

0 komentářů:

Okomentovat