Romský festival Khamoro

Mladá romská kráska

 

Romové jsou jen mezi svými

Když stojí na jevišti, lidé je zbožňují a nešetří chválou: mají krásné hlasy, výtečně hrají na housle a kytaru, hudba, jako by přímo tryskala z hloubi jejich duše a s námi všemi neobyčejně rezonuje. Tak tomu bylo i tady v Plzni během třídenního romského festivalu Khamoro. Začal barevně a hlasitě, improvizovanými výstupy a malířskými a šperkařskými workshopy v parku před Měšťanskou besedou …

 

… a barevně a tou nejlepší gipsy hudbou i skončil, koncerty muzikantů Angela Debarreho & Maria Apostola, dále rumunské skupiny Mahala Rai Banda a českou skupinou Kale, která doprovázela Věru Bílou, „Queen of Romany“, nekorunovanou královnou české folkpopové scény. Romští muzikanti dávali rozhovory, všichni si je fotili a natáčeli.

Romská skupina Ilo z Ruska při generální zkoušce na plzeňském hlavním náměstí

Romové dávají rozhovory

Na pár hodin tak centrum města patřilo početným snědým romským rodinám. A uznání a obdiv romských umělců na jevišti patřil jim všem. Romům, pyšnému, tajemnému a přece jen skrz na skrz úplně normálnímu etniku.

Mezitím se – myslím tím nadšené romské publikum – už vrátilo zpátky domů, do svých skromných sociálních bytů, protože si – jakožto nezaměstnaní – nemohou dovolit žádné hezké nájemní byty. A možná je to tak lepší i pro ně. Protože takhle jsou alespoň mezi sebou a nikdo si nestěžuje, když je hudba občas trochu hlasitější a o svátcích se griluje.

Jako by zažila už tisíc let utrpení

Taky dnes, kdy je „Evropský den sousedů“, jsou Romové jen mezi svými. Husovo náměstí hned vedle závodů Škoda bylo jedno z míst, kde se Evropský den sousedů odehrával. Toto náměstí se nachází v jedné z plzeňských romských čtvrtí, je srdcem takříkajíc romského „ghetta“. Jistě, nejsou tu zavření jako ve skutečném ghetu, mohou přicházet a odcházet, jak se jim zachce. Ale jsou vyloučeni z „normální“ plzeňské společnosti, z „normálního“ života.

Kromě pár organizátorů jsem byla jednou z mála „bílých“, kteří na tuto slavnost sousedského porozumění na náměstí uprostřed romské čtvrti přišli. Romské matky a babičky byly pyšné na první taneční vystoupení svých dcer a vnuček, romští tatínci a dědečci kriticky pozorovali první boxerské pokusy svých dětí a vnuků. Ženy seděli s ženami na židlích rozestavěných v kruhu, muži stáli s muži ve skupinkách v parku. A všichni se dobře bavili.

Sport jako možnost sociálního vzestupu

 

Jediným rušivým prvkem jsem byla možná já. Ale když si všimli, že umím romanes, už se na mě nedívali tak nedůvěřivě. Ale rozhovor se mi zcela navázat nepodařilo. Ne, pro Romy tu není žádná práce, hodně osob žije pohromadě v malých bytech: více se mi z mladíka dostat nepodařilo.

Tři romské generace

 

Cituji z nedávného českého průzkumu: Počet osob, které považují za správné a možné, aby všechny menšiny i se svojí kulturou a tradicí žili pospolu, během jednoho roku klesla z 46 % na 31 %. Více než dvě třetiny českého obyvatelstva tak tedy Romům – etniku s vlastní historií, vlastní kulturou a zvyky – zakazují žít jako Romové.

A těch dalších 30 procent? Chtějí se se svojí odpovědí jen ukázat jako tolerantní nebo by Romy skutečně akceptovali jako dobré sousedy?

Město jako výstavní prostor

Budelíp

Na lavičce ve veřejné zeleni na Náměstí Emila Škody v Plzni sedí během vernisáže dva bezdomovci. Připadalo jim, že si z nich těmi krásně modře natřenými minikontejnery na odpadky s malými kulatými okýnky někdo dělá legraci nebo to chápali jako ironicky hořkou kritiku studentů designu ohledně českého sociálního systému? Nejsem si jistá, jestli je to celé vůbec zajímalo. Bylo pro ně možná důležitější, že v Apéru dostali něco k pití a nikdo je nevykázal ven ani nediskriminoval. Publikum bylo dost inteligentní a tolerantní na to, aby jim pocit vyloučení nedalo pocítit.

Výstava s výmluvným názvem Budelíp je součástí projektu českého architekta Rostislava Koryčánka, v jehož průběhu se veřejná náměstí a místa proměňují kvalitativně a prospěšně pro lidi. Tady na Náměstí Emila Škody, které počínaje krizí tradičních plzeňských závodů Škoda ztratilo svoji funkci jakožto příjezdové a odjezdové místo tisíců dělníků, se konalo třetí z celkem sedmi akcí. Jiří Beránek, Benedikt Tolar a studenti Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě se zabývají tématem bezdomovců – problém, který v Česku ze strany státu prozatím čeká na řešení.

Nenucená hra dětí v azylovém mini-„domě“

Neexistují žádné azylové domy pro bezdomovce nebo jich je jen málo? Postavíme je, řekli studenti. Postavíme vám je, řekli studenti. Skurilními, ve skutečnosti naštvanými obytnými minikontejnery, ve kterých si několik dětí na vernisáži nevinně nenuceně hrálo, chtěli podnítit k diskusi: o sociálním vyloučení (nejen) bezdomovců a (cituji z letáku výstavy) „nejasné hranici mezi jistotou vlastního příbytku a nejistotou života na ulici“.

Keramická zvonkohra, v pozadí závody Škoda

Podchod z náměstí k závodům Škoda

Malířství a graffiti v podchodu

 

K výstavě „Budelíp“ patří také apartní kompozice keramické zvonkohry, neforemná nahá ženská těla namalovaná na zdi podchodu, kterým kdysi chodila spousta lidí, dnes je však zchátralý a špinavý, a také brambory pečlivě nasázené v řadách, které měly kvést přesně v době vernisáže. Což se ale nestalo. Možná jsou Češi po desetiletích socialistického kolektivního hospodářství se svými zemědělskými znalosti trochu pozadu?

Výstava se mi líbila. Umělecký projekt bude za měsíc pokračovat. Napjatě na to čekám hlavně proto, že se bude konat pod mostem Milénia přes Radbuzu. Moji nejoblíbenější plzeňskou řeku.

A když už jsem u toho, tady je pár fotografií z barevně lákavých bočních zdí závodů Škoda:

Čechy a Bavorsko jako sousedi

Ovocné stromy jako němí svědkové

Hranice? Ty přece existují jen v hlavách politiků a na mapách. Tento názor zastává i Thomas Englberger. Právě se vrátil ze Sudetoněmeckého dne z Augšpurku, nadšeně vypráví o novém trendu spočívajícím v ochotě ke smíření, který Sudetoněmecký zemský spolek v současné době vyznává, a je teď na skok v Plzni. Na své poslední cestě zpět z Itálie jsem si udělala malou přestávku ve Speinshartu. Magické místo. Povzbuzení ducha, klid pro duši (a ten já právě v poslední době obzvlášť potřebuju) a odpočinek pro tělo.

Thomas Englberger z Mezinárodního místa setkávání v klášteře Speinshart, tady v Plzni mezi velbloudí fontánou a katedrálou

Thomas Englberger pracuje v Mezinárodním místě setkávání v klášteře Speinshart v Horní Falci, ani ne 40 kilometrů vzdušnou čarou od českoněmecké hranice (tedy přece jen hranice?). Společně s páterem Lukasem Proschem vytváří kulturní program kláštera, čím dál bohatší program koncertů, výstav, čtení a diskusí, díky kterému se z premonstrátského konventu stává duchovně kulturní středisko Horní Falce. Kultura na mezinárodní úrovni, ale přitom s nevšedním pohledem na česko-bavorské sousedství. Vystavují i čeští umělci, vystupují tu i čeští hudebníci. A protože tento klášter – ačkoli byl v roce 1921 nově osídlen čistě německým opatstvím kláštera v Teplé v dnešních západních Čechách – nemá nic přímo společného s odsunem Němců, mohou se tu objektivně zabývat i ožehavými tématy a pojednávat je více do hloubky.

Premonstrátský kostel Speinshart v Horní Falci, napravo páter Lukas
(fotky: Archív Kláštera Speinshart)

Thomas Englbergr nadšeně vypráví o pouti z premonstrátského kláštera Speinshart v německé Horní Falci do západočeského premonstrátského kláštera v Teplé. Sto kilometrů krajinou, která vám neprozradí, jestli obyvatelé hovoří česky nebo německy. Tady jako tam, tuhle jako tamhle (hranice!) jsou stejné kopečky, háje a křoví a zákoutí, stejné vesničky, stejní stavitelé – v první řadě ovšem Dientzenhoferovi pocházející z Bavorska –, kteří tady i tam postavili nádherné barokní kostely. Ale: Jen v Čechách najdete nekonečná pole s řepkou sahající až k obzoru, která (jakožto pozůstatek komunistického kolektivního hospodářství) jsou na jaře, když kvetou, tak fotogenická.

 

Řepková pole v okolí Plzně

A jen v Čechách najdete zchátralé, vylidněné vesnice. Se zpustlými hřbitovy, a křivými, neudržovanými náhrobními kameny.

 

Kdysi německý hřbitov, tento se nachází v Lukové

Účastníci této poutě od kláštera ke klášteru si všimli ještě další zvláštní věci: že ve spoustě vysídlených vesnic v Čechách sice nejsou žádné domy, dokonce často ani zdivo, ale stromy ano. Ovocné stromy, které zasadili někdejší německy mluvící obyvatelé. Češi jakožto noví páni se vyřádili na domech, kostelech a hrobech. Na lidech. Ne na stromech. Ovocné stromy jakožto nevinní svědci násilí a dramatu. Takže všude možně na západ od Plzně, kde se kdysi bortily domy a mazali vesnice z map, dodnes často stojí v řadě pečlivě vysázení ovocné stromy. „Příroda má paměť,“ komentuje to Thomas Englberger. A potom jede zase zpátky z Plzně do Speinshartu.

P.S.: Dnes jsem se zase jednou zastavila na židovském hřbitově v Plzni. Pokaždé je to pro mě velmi emocionální. A slova na náhrobních kamenech „V OSVĚTIMI ZAHYNULI 1944“ spolu se jmény obětí a vyhořelými svíčkami prostotu celé tragédie genocidy spáchané na Židech ještě umocňují.

Letnicové setkání sudetských Němců

Gesta smíření

Zpráva, která mě velmi potěšila: krátce před Letnicovým setkáním sudetských Němců tento víkend se v médiích objevila zpráva, která byla rozbuškou i během 66. Sudetoněmeckého dne v Augšpurku. Bernd Posselt, německý politik (CSU) a mluvčí Sudetoněmeckého zemského spolku, dal rozhovor, ve kterém hájil rezignaci na „znovuzískání“ české domoviny, které bylo koncem února zpečetěno hlasováním, přičemž následovala také bouřlivá kritika.

Místo požadavků na vracení majetku tedy konstruktivní česko-německý dialog. V tomto duchu se neslo i letnicové setkání. Kromě toho tu byl s generálním konzulem v Mnichově poprvé oficiálním hostem Milan Čoupek, diplomatický zástupce České republiky. Účastníci v Augšpurku také pozitivně přijala Brněnskou deklaraci, v níž město Brno lituje bezpráví spáchaného na sudetských Němcích.

Krásné město s děsivou historií

Dobřany a tamní psychiatrická léčebna

Dobřany jsou hezké městečko, asi deset kilometrů na jihozápad od Plzně. Na prostorném náměstí, které patří ke každému správnému českému městu, stojí pečlivě zrenovované domy, barokní kostel ve tvaru kruhu zasvěcený svatému Vítu, ve kterém se nachází vzácný dvojitý oltář plný postav, v rovněž barokním kostele svatého Mikuláše na Náměstí T. G. Masaryka hojně navštívená nedělní bohoslužba, gotický kamenný most se třemi oblouky přes řeku Radbuzu, na kterém se rybaří, bloumá a flirtuje. A všude kolem rozkvetlé louky a pečlivě okrášlované rodinné domky s opečovávanými záhonky květin a zeleniny. Úplná idylka. To si určitě pomysleli i Němci, kteří městečko – na základě Mnichovské dohody uzavřené na konci září 1938 – začátkem října 1938 obsadili a připojili je k Sudetám. Jen „německá“ obdoba českého názvu Dobřan se jim nelíbila: „Dobrizan“ nebo „Dobrzan“ – znělo jim příliš slovansky. Což tak také bylo. A tak městečko přejmenovali a říkali mu „Wiesengrund“ (v překladu: Louka). Trefné pojmenování.

Gotický kamenný most přes Radbuzu v Dobřanech

Tento obraz dobře zapadá do vesele bezstarostné atmosféry, kterou si chce Plzeň jako letošní evropské hlavní město kultury udržet: na programu tu je tanec a divadlo, umění a kultura ve všech formách. Město se probudilo a přitahuje hosty z celé Evropy.

Vladislav Vladislav Žižka a místní arteterapeutka

Jestlipak někteří z turistů zavítají i do Dobřan? Je tu dobrá restaurace s vlastním pivovarem, ve které vaří a servírují nepasterizované pivo. Je otázkou, jestli si turisté, trochu stranou Náměstí T. G. Masaryka všimnou nenápadného ukazatele „Psychiatrická léčebna“? Doktor Vladislav Žižka, ředitel léčebny, mě přátelsky přivítá a ochotně provede po rozlehlém areálu: park má rozlohu 43 hektarů, je tu vícero hezkých pavilonů, ve kterých dnes žije kolem 1200 pacientů.

 

Park psychiatrické léčebny v Dobřanech

Elegantní ochoz v psychiatrické léčebně Dobřanech dnes

Tehdy v roce 1941, když léčebna Dobřany/Wiesengrund – tehdy největší sudetoněmecké zařízení tohoto druhu – byla přiřazena do národně socialistického programu eutanázie „Aktion T4“, takzvané eutanázie dětí a mládeže, tu žilo více než 2700 osob. V jedné tehdejší kronice se dokonce píše, že to tehdy byla „nejmodernější, nejúčelnější a nejkrásnější evropská“ léčebna, kromě rozlehlého parku a zahrad k areálu patřily také pole, louky, vlastní nádraží a hřbitov. Nádraží se používalo k transportu nemocných, kteří sem byly převáženi ze středočeské léčebny Kosmonosy přes Dobřany do saských (Pirna-Sonnenstein) a hornorakouských zařízení (Hartheim). A na hřbitově se pak pochovávalo velké množství neplnoletých pacientů, kteří padli za oběť „Aktion T4“.

Tragédie v tragédii: V dubnu 1943 bombardovali léčebnu v Dobřanech piloti RAF, protože si mysleli, že jde o továrnu Škoda vyrábějící zbraně.

Když pročítám příběhy nemocných, zveřejněné ve sborníku „Národně socialistická eutanázie“*, mrazí mě. Od té doby, co jsem si tuto knihu přečetla, už hezké městečko Dobřany s velkým náměstím, barokním kostelem, gotickým mostem přes Radbuzu, udržovanými rodinnými domy a kvetoucími zahradami nedokážu vnímat očima nezaujatého turisty.

P.S.: Tímto chci panu dr. Milanu Novákovi, spoluautorovi mé knihy Čechy tam a zpátky, poděkovat za to, že mě upozornil na léčebnu Dobřany a zmíněnou knihu.

* Michal Šimůnek - Dietmar Schulze (Hrsg.), Die nationalsozialistische „Euthanasie“ im Reichsgau Sudetenland und Protektorat Böhmen und Mähren 1939-1945, Praha: Institute of Contempory History of the Academy of Sciences Prague 2008

Z Bosny do Plzně

Kávová kultura v městě piva

Už jsem se o ní zmínila tolikrát, že o tom konečně musím napsat něco víc: o „Goranovi“ a jeho turecké kávě – turek.

Goran je Goran Jozić a turecká káva, kterou dělá, je ta nejlepší, kterou jsem v posledních letech pila. Goran Jozić je 46letý Bosňan, který do Československa přišel v roce 1992, za tragických časů bosenské války, spolu se svojí tehdy 16letou sestrou. Utekl. První etapa byl Chomutov, až roku 1995 přijel do Plzně. Města, ve kterém právě skončil 50 let trvající komunismus, bylo staré a šedé, o víkendech liduprázdné. A ještě něco Gorana tížilo na srdci: neměli tu nikde dobrou kávu. Pro Bosňana, který je zvyklý na dobrou kávu, je to tragédie: „Pít kávu je bosenský národní sport,“ komentuje.

Pasáž vedoucí do Goranovy kavárny

V tom dostane nápad, který se během let ukáže jako úspěšný: otevře si vlastní kavárnu, v pasáži přímo na hlavním Náměstí Republiky. V domě z 13. století, jednom z nejstarších tady na náměstí, kde se dříve měnili koně na dostavníky. A začne vařit kávu. Italské espresso a tureckou kávu: do cezve, jinými slovy do jedné z těchto uvnitř pozinkovaných měděných konviček s dlouhou rukojetí, které neodmyslitelně patří do každé balkánské, turecké, arabské rodiny. Káva se vaří tak, že se do nich nasype šest až devět gramů kávy, které se zalijí správným množstvím vody – jedním decilitrem. Nejdříve se káva zalije jen polovinou množství vody, přivede se k varu a odstaví, potom se dolije zbytek vody. A káva se znovu přivede k varu. Dvakrát, když už voda byla horká (ale nikdy ne víc než 60 stupňů, prosím!), třikrát, když voda byla jen studená. A pak se má čekat. Člověk musí mít trpělivost alespoň tři minuty, než si káva sedne. Pak se káva může – pomalu, nábožně – přelít do malého hrníčku, osladit kostkovým cukrem a pít. Přiznávám se, že já kávu piju hned, jakmile mi ji servírují, protože mi chutná kávová sedlina, ta hořkosladká směsice chutí na jazyku. „Ano, kávová sedlina jde na krásu, říkáme v Bosně,“ dodává Goran galantně.

Goran Jozić ve své pražírně kávy

Ale Goran Jozić nevaří jen kávu. Vyučuje také na plzeňské odborné hotelové škole. Kávovou kulturu. Dějiny kávy, jak se káva připravuje – espresso, turecká káva, mokka, francouzská káva –, jaké nádoby se musí používat, jak se káva pije. Tajuplné umění. Když vypráví, okamžitě oživne, mezitím ale pořád odbíhá: „Omlouvám se, ale musím dávat pozor, aby se káva nespálila.“ V malé místnosti vedle maličké, příjemné kavárny si sám praží kávové boby. Kávové boby, které importuje z celého světa a jejichž tajemství už dobře zná. „Čichněte si,“ natáhne ke mně ruku, „to je indická káva, obzvlášť jemný druh.“

 

V Goranově kavárně, v popředí turecká káva

Mezitím už můj turek není tak horký a já si ho v klidu můžu vychutnat. Hosté přicházejí a odcházejí, podnikatelé, umělci, intelektuálové, kamarádi. „Káva se pije s přáteli, s někým, kdo má feeling. Těchhle deset, patnáct minut kávového prožitku si má člověk dopřávat tak často, jak jen to jde, několikrát denně, po celý život,“ filozofuje Goran. A dodává: „Káva nabuzuje, je čistější než pivo.“ On, odborník na kávu, žijící v městě pivo, tomu musí rozumět.

www.orientcoffee.com

Znovu o odsunu

Gesta smíření

Včera večer, když jsem zrovna chtěla zveřejnit svůj nový blog – tentokrát na téma gastronomického požitkářství: o mé nejoblíbenější kávě tady v Plzni a mém nejoblíbenějším nápoji (kterým není pivo – Plzeňané prominou –, ale turecká káva). Jenže v tu chvíli se ke mně dostala zpráva z Radia Prag (všem, kteří se zajímají o Česko, tímto doporučuji odebírat denní zpravodajství v němčině www.radio.cz), která mě zčásti potěšila a zčásti šokovala. Annette Kraus, redaktorka německojazyčných pořadů Radio Prag, která se mnou před asi dvěma týdny dělala rozhovor, informovala o dvou faktech, které se týkají odsunu sudetských Němců v roce 1945 (tomuto tématu jsem se ve svých blozích věnovala už několikrát).

První zpráva, kterou okamžitě převzalo mnoho německojazyčných médií, je potěšující: Brněnský magistrát v čele s primátorem Petrem Vokřálem odhlasoval přijetí „Deklarace smíření a budoucnosti“, v níž lituje nuceného vysídlení někdejších německých spoluobčanů po druhé světové válce. Toto prohlášení se vztahuje především k brněnskému „Pochodu smrti“ na konci května 1945, při kterém (cituji ze zprávy Radio Prag) „bylo tisíce lidí nuceno na základě principu kolektivní viny a kvůli svému jazyku pěšky opustit své město“. Kolem 2000 lidí z celkem 20 000 vyhnaných osob tento několikadenní pochod pak nepřežilo.

Šokující, nebo alespoň překvapivá je pro mě, která vždycky smýšlím pozitivně a smířlivě, druhá zpráva: Dle nedávného výzkumu byl podle 70 % Čechů odsun Němců „nevhynutelný“, 61 % jej prý dokonce „schvaluje“. Násilnosti během nuceného vysídlení odsuzuje 78 % dotázaných, ale dvě třetiny omluvu za tehdejší události nepovažuje za „nutnou“. Pro novou generaci je odsun ovšem nepřijatelný.

Zástupce nové generace, která se odsunem zabývá kriticky, je mnou již několikrát citovaný Lukáš Houdek, 31letý český fotograf. Fotografie z jeho současné pražské výstavy „Odsun/Evacuation“.

Tímto tedy děkuji brněnskému primátorovi Petru Vokřálovi – a doufám, že vzhledem k tomuto gestu smíření při příštích volbách nezaznamená úbytek hlasů – jak tomu bylo před dvěma lety při prezidentské volbě: Karel Schwarzenberg, který byl nejuznávanějším kandidátem, prohrál (taky) kvůli svému výkladu usmíření a porozumění. Volby pak vyhrál Miloš Zeman, který Schwarzenberg za jeho ochotu ke smíření tvrdě kritizoval.

www.radio.cz

E-Mail: cr[at]radio.cz

Vzpomínka na jednoho velikána

Havel’s Place v Plzni

Lákají k posezení, tyhle dvě dřevěné židle s točenými, železnými opěrátky v parku Šafaříkovy sady v Plzni. A k tomu ten rovněž dřevěný kulatý stolek, na který si člověk klidně může odložit pivo. Václav Havel by proti tomu určitě nic neměl. Václav Havel, ten všemi uctívaný spisovatel a prezident? Co ten má společného s tímto zahradním nábytkem tady na kraji plzeňského starého města? V tomto udržovaném parku, který je známý jako místní drogová scéna?

„Havel’s Place“ v Plzni

Ve skutečnosti se jedná o instalaci českého architekta Bořka Šípka na Havlovu počest: o Lavičku Václava Havla, jak to nazývají Češi, o „Havel’s Place“ . První „Havel’s Place“ bylo zřízeno v říjnu 2013 ve Washingtonu, americký vzor následovalo několik českých měst: Dublin v prosince 2013, Barcelona v únoru 2014, Praha v květnu 2014, České Budějovice v červnu 2014, Benátky (ano, i Benátky, na ostrově San Servolo, které dříve bylo známé jako sídlo psychiatrické léčebny) v září 2014, Hradec Králové 4. října 2014 a Plzeň 30. října 2014. A určitě to nebude poslední taková lavička, tím jsem si jistá.

Skoro vždycky tu u pomníku vedle stolku bývají čerstvé květiny, uctívají Václava Havla, narozeného v roce 1936 v Praze a roku 2011 zesnulého na Hrádečku u Trutnova (mého rodného města, německy Trautenau). A dva místní, kteří se na na židle posadili – aby si odpočali? aby meditovali? aby uctili Havla? –, mi pomůžou opsat slova, která jsou vyrytá do železného kraje stolu a která znají zpaměti: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Vpravo vnější zeď věznice Plzeň-Bory, vlevo zahrádkářská kolonie

To jsou Havlova slova z „revolučních“ let, z doby, kdy kritizoval režim, čímž si vysloužil několik let vězení, zná je každý Čech. I tady v Plzni, ve známé věznici Bory, kde napsal svoje proslulé „Dopisy Olze“ (své ženě Olze Šplíchalové) a uzavřel přátelství k rovněž vězněnému, dnešnímu pražskému arcibiskupovi Dominikovi Dukovi. Za komunistického režimu byly Bory – název, který ještě dnes má hořký podtón – obávaným zařízení určeným k převýchově a zastrašení těch, kteří smýšleli jinak. V prvních poválečných letech byli v tomto architektonicky zajímavém kolosu budov ve tvaru hvězdy, postaveném v roce 1874, vězněni a usmrceni také sudetoněmečtí vězni. Dnes si pár plzeňských rodin udělalo zahrádky přímo u vnější zdi věznice. S hezkým zahradním domečkem, záhonky květin a grilem pro víkendové posezení.

„Kostel duchů“ v Lukové

32 obyvatel se vrátilo

 

Instalace Jakuba Hadravy v kostele sv. Jiřího v Lukové

Když Jakub Hadrava – při hledání tématu pro svoji bakalářskou práci – v téměř liduprázdné vesnici Luková u Manětína, severně od Plzně, objevil kostel sv. Jiří, studoval Fakultu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Opadávající omítka, vybledlé fresky, prázdné oltáře. Symbol rozpadu a rozkladu. Výzva pro mladého umělce.

I domy v Lukové už zažily lepší časy.

Jeho spolužáci s ním podstoupili půlhodinovou torturu a nechali na sobě uschnout lněné a krajkové látky napuštěné sádrou. V nejrůznějších polohách. V kostele sv. Jiřího tak dnes sedí a dřepí 32 jako by zahalených, bílých postav, některé se o sebe vzájemně opírají a přibližují se k nám. A když člověk chvíli natahuje uši, má pocit, že je slyší, jak si něco šuškají a přeříkávají své modlitby. Doposud zapomenutou vesničku nyní navštěvují turisté z celého světa, „kostel duchů“ vesničku proslavil a doufejme že přinese také peníze pro nutné renovační práce.

Petr Koukl, „klíčník“ kostela sv. Jiří v Lukové

„Až do konce války tady v Lukové žilo kolem 80 až 100 obyvatel,“ vypráví Koukl, který má klíč od kostela, který trochu ční nad vesnicí, „dnes jsou to čtyři lidé: moje rodina a jeden 90letý muž. Na víkend a v létě sem přijíždí pár Čechů, kteří si tu koupili domy, takže nejsou původně odsud.“

Z těch 80 až 100 sudetských Němců, kteří na konci války z Lukové byli vyhnáni (jazyková hranice se nacházela pár kilometrů odsud směrem na východ), se sem tedy vrátilo 32 obyvatel, do svého vesnického kostela, ve kterém se vždycky modlili.

„Věřící“ je titul, který Jakub Hadrava, mladý designér s dlouhými vlasy a intelektuálskými brýlemi, dal své instalaci. Pro hodně návštěvníků je ale 32 bílých „duchů“ bez tváře v Lukové více než efektním uměleckým dílem. Jsou pro ně tragickou vzpomínkou na tragické časy vysídlování Němců z Čech.

Pohled z galerie uvnitř kostela sv. Jiří v Lukové

 

„Věřící“ v kostele sv. Jiří v Lukové

P.S.:

V pražské Artinbox Gallery byla nedávno zahájena výstava „Odsun“. Český fotograf Lukáš Houdek (který se tímto tématem zabývá již několik let) a francouzský fotograf Philippe Dollo v ní prezentují až do 12. června svá díla na téma vysídlení Němců z Čech.

Telefonická kontakt při zájmu o návštěvu kostela sv. Jiří v Lukové: +420 606 169 636

www.lukova-kostel.cz

www.artinbox.cz

www.lukashoudek.cz

Setkání na okraji (2)

Lenka a Milan

Když snídám, o samotě, přijdou za mnou, někdy ještě trochu rozcuchaní, a sednou si ke mně. Občas mi Milan přinese taky extra připravené espreso. A potom začnou vyprávět. „Víte, že moje matka se narodila na Ukrajině?“ začne Milan. „V druhé polovině 19. století Čechy povolali do ukrajinských příhraničních oblastí, dostali tam pozemky a domy,“ doplňuje Lenka. Tímto způsobem tam vznikly české vesnice s velmi živým kulturním životem školami, divadly.

 

Milan Peřka a Lenka Peřková v Rokycanech

Milan a Lenka jsou kouzelní majitelé penzionu Le & My v Rokycanech, kde jsem tři týdny bydlela, v hezkém pokojíku, ze kterého jsem viděla jen střechy, rodinné domky a zahrady. Prostě takový psací kutloch.

„Po druhé světové válce,“ pokračují ve vypravování, „se Češi pak zase mohli vrátit zpátky do Československa.“ Pro ty, co chtěli zpět, se organizovaly konvoje, i v rámci znovuosídlení vesnic opuštěných sudetskými Němci. „Můj dědeček celou dobu spal ve vlaku s jednou krávou a dvěma koni, měl u sebe taky – jak se tomu říká? – jo, vidle, aby se mohl ubránit před případnými zloději.“

Před několika lety Milan se svým synem a babičkou podnikl cestu na Ukrajinu. A jeho matka se tam ještě pořád vyznala: tady bydlel ten a ten, tady byla hospoda, tady naproti škola, ukazovala jim. Jejich dům pořád ještě stál, „moje matka s tím domem mluvila“. Ale na hřbitově ani stopy po českých hrobech. Až v lese našli starý český hřbitov, zarostlý trávou a pichlavými keři. A s převráceným náhrobním kamenem jejich předků. „Moje matka s sebou odvezla kbelík trávy a vody, ten jsme odvezli do Česka, vodu a trávu jsme pak odnesli na hřbitov sem.“ A Milan, který je normálně drsný chlap, má v očích slzy.

Stejně jako sudetští Němci, kteří se vrací do svých nyní českých vesnic a hledají své domy, školy, kostely a hroby na hřbitovech, jezdí i Češi do dnes ukrajinských vesnic a hledají své domy, školy, kostely a hroby na hřbitovech. Podobné osudy. Jen s jiným předznamenáním.

Lenka und Milan před svým penzionem v Rokycanech

Lenka a Milan oba mluví velmi dobře německy, tou sympaticky zbarvenou němčinou Čechů, která je měkká jako české houskové knedlíky. A byli vždycky ochotní mi jakkoli pomoci. S veterinářem nebo automechanikem nebo v lékárně – takové ty věci, které člověk potřebuje, když je na cestách v cizině a neumí dobře místní jazyk. Byly vždycky ochotní pomoct – tedy upřímně řečeno: skoro vždycky. Když se totiž hrál hokej nebo fotbal a dávali ho v televizi, musela jsem počkat až na poslední zapískání, teprve pak jsem na Milana mohla mluvit.

Na shledanou, Lenko a Milane!

Noc literatury

Znovu a znovu: odsun

Plzeň2015 zvala na význačná místa ve městě k vícero čtecím maratonům v rámci Noci literatury. Četli tu spisovatelé z poloviny Evropy – z Norska až po Portugalsko a od Španělska až po Rakousko. Já tak na jeden večer zakotvila v Meeting Pointu na hlavním náměstí, jen několik kroků od katedrály.

„Když mi nebyly ještě ani dva roky,“ začala jsem číst ze své knihy Böhmen hin und zurück („Čechy tam a zpátky“)*, „odsoudili národní socialisté mého strýce, německého duchovního, ke třem a půl roku káznice kvůli ,poslechu nepřátelských rádií‘.“ Čtu německy, posluchači v rukou drží český překlad. „Už měsíc předtím, hned na konci války, jsme museli odejít ze školy … Měli jsme 24 hodin na to, abychom se přestěhovali do sousedního domu … Už tehdy jsme přišli o většinu našich věcí … Hrnce, pánve, lžíce, nože, vidličky … moje letní šaty s výšivkou a moje ručně pletené zimní svetry … šicí stroj v obývacím pokoji a dřevo ve sklepě … A zůstali taky mrtví.“

Moje rodina v roce 1942 v Radvanicích: moji rodiče, moje dva bratři, moje sestra a já (vepředu uprostřed)

Později jsem – s pomocí Terezy Sváškové, neustále přítomné moderátorky a v případě nutnosti i překladatelky do češtiny – vyprávěla o pochodu, který jsem před dvěma lety podnikla – šla jsem stejnou trasu jako tehdy v červnu 1945: „Pro mě byl tento výlet každopádně cestou do minulosti, protínání ulic a silnic, na které mě poslali jako ,nevítanou‘, návrat do Čech, které jsou pro mě domovem. Navzdory všemu.“

Dostávám otázky, pomalu, opatrně, ve vzduchu jsou emoce, objetí, slzy. Osoby, které jsou zde možná poprvé konfrontované s pocity jako ztráta domova a nikde nemít pocit domova. Většina posluchačů o odsunu Němců věděla – což ale ani dnes v Česku není samozřejmé – a hodně z nich přiznává: Téma tu prý bylo roky tabu, bylo historicky zjednodušováno (jako „logická“ a oprávněná reakce Čech na krutosti národních socialistů). Teprve v posledních letech je vyhnání Němců tematizováno a osvětlováno mladšími generacemi.

Lukáš Houdek, „Brněnský pochod smrti“, z projektu „Umění zabíjet“ (2012). Umělecký fotograf narozený roku 1982 v západních Čechách v něm s pomocí panenek znázornil tragické příhody, ke kterým došlo během odsunu Němců z Čech.

I během těchto hodin literární noci jsem měla stejný pocit, jaký během svého pobytu jako městská kronikářka v Plzni vnímám čím dál zřetelněji: že všechny Čechy vnímám jako své bratry a sestry. Stejně jako před 100, 150 lety, když jsme žili v sudetoněmeckých pohraničních oblastech, ale i v celých Čechách, a to ne onálepkovaní jako „Češi“ nebo „Němci“, ale prostě jako sousedé. Sousedé, kteří si i přesto, že měli jiný jazyk, rozuměli.

* Wolftraud de Concini, Böhmen hin und zurück, Weitra: Verlag Bibliothek der Provinz 2014