Cestovní horečka

Místo vína teď piju pivo

Já, která miluju a vášnivě ráda piju víno, momentálně trénuju pití piva. Momentálně, tím myslím, než začne můj pobyt v Plzni/Pilsen 2015, kde jsem tento rok „městskou kronikářkou“ - stipendiátkou Německého kulturního fóra střední a východní Evropy. Byla by totiž urážkou se v evropském městě kultury, které je celosvětově známé jako „město piva“, prezentovat jako milovnice vína.

Takže než odjedu z italského Trentina, mého druhého domova, do Čech, mého prvního domova, nacvičuju pití piva. Nastudovala jsem si, jaké druhy piva existují, zaměřila se samozřejmě na Pilsner Urquell, pivo se spodním kvašením, díky kterému se název Plzně dostal do celého světa. Přesto řekne-li se o Plzni, že je to „město piva“, získáváme tak poměrně jednostranný pohled na toto západočeské město. Na tuhle stereotypní představu, která o městě panuje, se ve svých blozích mimo jiné chci zaměřit. Neboť Plzeň, evropské město kultury, to je víc než jen pivo.

Rešeršuju si informace o menšinách, které v Plzni žili a žijí – Němci, Židé, Romové –, o vesnicích, které v roce 1945 po vyhnání Němců zůstaly opuštěné a dnes jsou víceméně zpustlé, o interiérech, které navrhl rakouský, v Brně narozený architekt Adolf Loos (1870–1933) – z Plzně pocházela jeho třetí žena, fotografka Claire Beck/Klára Becková. Načítám si informace o architektonicky odvážném „Novém divadle“, které bylo před několika měsíci otevřené a osvěžilo plzeňskou divadelní scénu, o místním rodákovi Jiřím Trnkovi (1912–1969), znamenitém tvůrci loutkových a animovaných filmů, o jehož díle nyní v Plzni probíhá výstava.

Teprve teď mi dochází, že jsem se zapomněla představit: Roku 1940 jsem se narodila jako Wolftraud Schreiberová v Trautenau/Trutnov v severovýchodních Čechách. 8. června 1945 moje rodina byla odsunuta, žila jsem v dolnosaském Bauerndofu, v Mnichově a Římě a pracovala v Nürnberger Zeitung v Norimberku. Roku 1964 jsem se přestěhovala do Itálie, do severoitalského Trentina, které leží mezi Bolzanem a jezerem Lago di Garda. Můj otec za první světové války bojoval jako c.k. voják. Do Čech se nyní vracím. Kruh se tím uzavírá.

V Plzni budu bydlet v domečku na ulici Sady 5. května. Jméno ulice odkazuje na události 5. května 1945, kdy americká vojska město osvobodila od německých okupantů. Bylo to měsíc před naším nuceným vysídlením z Čech. Na mém tehdejším česko-německém rozhodnutí o vyhoštění stálo jméno Wolftraud Schreiberová, „Schreiberin“ – říkalo se dříve. Jako bych pro svůj pobyt jako „Stadtschreiberin“ („městská kronikářka“) byla předurčená.

V Plzni se chci trochu poptat a porozhlédnout, chci psát o současné kulturní scéna, která je velmi živá a která hlavnímu městu kultury Plzni má propůjčit nový lesk a slávu – určitě to tak bude, o tom jsem přesvědčená. Chci ale psát i o všedních setkáních: se selkou, který na obrovském hlavním Náměstí Republiky prodává kozí sýr, s hospodským, který mi načepuje pivo. Tak na zdraví!

A to jsem já: dvojportrét, na kterém sama sebe držím v náručí.
Dnes v Itálii a před 73 lety v Čechách,

jako trucovitá dvouletá holčička, na fotografii z léta 1942.

.