úterý 22. prosince 2015

Atentátníci na zastupujícího říšského protektora byli ukrýváni v Plzni

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

V domě rodiny policejního inspektora Václava Krále nalezli po nočním seskoku ze dne 29.12.1941 svůj první dlouhodobý úkryt parašutisté skupiny Antropoid, rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Byli pověřeni odstranit zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha. Za pomoc atentátníkům byla rodina vyvražděna.

Tereza Mašková, Masarykovo gymnázium Plzeň

Plzeňský dům v ulici Pod Záhorskem
foto: Tereza Mašková
Dům v ulici Pod Záhorskem čp. 22/1 není na první pohled ničím zajímavý. Obyčejný oprýskaný dům, který se však před více jak sedmdesáti lety stal němým svědkem tragického osudu čestných lidí. Tento dům hrál důležitou roli v plzeňských dějinách odboje proti nacistickému fanatismu, na což upozorňuje pamětní deska, které si ale mnoho lidí při chůzi touto ulicí ani nevšimne. Poté, co dům vystřídal několik majitelů a prodělal spoustu stavebních úprav, se do domu v roce 1923 přistěhoval pan Václav Král, který působil v Plzni jako obvodní inspektor civilní stráže. V bytě žil se svou ženou Pavlou Královou, která pocházela z česko-německé rodiny, a brzo se jim narodila dcera Helenka.

Helena Králová navštěvovala Městské dívčí reálné gymnázium dr. Františka Lukavského, a přestože prospěchem nijak nevynikala, spolužáci ji popisovali jako milou a kamarádskou dívku, která byla navíc i velice hezká. Její životní postoj k okupaci a bezpráví do značné míry zformoval fakt, že se ve třídě neustále setkávala s drobnými, ale vytrvalými činy odporu vůči tolik nenáviděnému okupačnímu nacistickému režimu. Důvodem perzekuce ze strany gestapa bylo třeba to, když jedna ze studentek školy přinesla k soše prvního československého prezidenta T. G. Masaryka květiny ozdobené československou trikolorou.

Helenčinou nejlepší kamarádkou se stala Olga Jiříkovičová. Helenka a Olga byly jako sestry a často se scházely a pokud jedna z nich na schůzku nedorazila, šla jí druhá naproti. Obě dívky se přátelily ještě s o něco mladší Jarkou Bíbovou, jejíž matka Marie chodila do bytu Králových vypomáhat. Rodina Bíbových se nakonec rozhodla nastěhovat do prázdného bytu v prvním poschodí přímo pod bytem Králových. Obě rodiny tak vedly celkem klidný život až do roku 1941, kdy se koncem prosince objevili na prahu dva cizí mladíci.

Jan Kubiš, Jozef Gabčík, fota: Wikipedia                

Byli to rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, členové paradesantní skupiny Anthropoid, která byla vysazena do Protektorátu Čechy a Morava, aby prováděla atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Václavu Královi, který na ně hleděl poněkud s nedůvěrou, se představili smluveným tajným heslem »Adina zdraví Plzeň – 8. březen je dobrý.« Kdo ale mohl vědět, že nejde o provokaci ze strany gestapa. Václav Král jim uvěřil, otevřel oběma příchozím dveře a od této chvíle započal zajímavý a tragický příběh tohoto domu. Parašutisté panu Královi pověděli o tom, že krátce před ní byli ve Velké Británii přijati exilovým prezidentem Edvardem Benešem. Adresa Václava Krále byla jednou ze tří záchytných adres, kterou parašutisti dostali před seskokem. Gabčík s Kubišem doufali, že zde naleznou útočiště, a Gabčík, který si při seskoku zranil nohu, potřeboval klid, aby se mohl vyléčit.

Václav Král obstaral parašutistům potřebné nové falešné protektorátní doklady; pro jejich opatření byl ideálním prostředníkem, protože v té době pracoval jako inspektor tajné policie. S novou falešnou identitou se Kubiš s Gabčíkem brzy vydali do Prahy splnit úkoly svojí mise. Byt Králových byl nějakou dobu mimo dění, ale parašutisté se sem ještě na nějaký čas vrátili. Přestože se Královi snažili jejich přítomnost ututlat, oba muži přirozeně neušli pozornosti Helenčiných kamarádek Jarky a Olgy, které sem za ní chodily na návštěvu.

27. května 1942 byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v Praze. Členem jiné paradesantní skupiny Out Distance byl také rotný Karel Čurda. Ten, ze strachu před represemi, později údá gestapu své kamarády, kteří se po atentátu ukrývali v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici. Kubiš, Gabčík a jejich spolubojovníci byli následně objeveni nacisty a jeden po druhém hrdinně padli v boji v kostele.


Pamětní deska na domě v ulici Pod Záhorskem
foto: Tereza Mašková

Začalo období tzv. heydrichiády, období krutosti, výslechů, poprav a msty nacistického režimu. Nad domem Králových se začala stahovat mračna. 17. června 1942, tedy den po tom, co Čurda své kamarády udal, už byl dům obklíčen gestapem a začalo zatýkání. Když se Václav Král dlouho nevracel z práce, jela se za ním jeho žena podívat. Jarka Bíbová mířila do sboru a měla s ní společnou cestu. Když se ale později odpoledne chtěla vrátit domů, zatáhla ji známá z protějšího domu k sobě do bytu. Dívka tak mohla jen se slzami v očích sledovat z okna, jak policisté vyvádějí z domu několik lidí, včetně manželů Králových a jejich dcery.

Také Helenčina kamarádka Olga si ty okamžiky pamatuje až příliš dobře. Toho dne čekala na Helenku, která se ale neukázala, a proto jí Olga šla naproti. U vchodu do domu Pod Záhorskem ji ale zastavili tři muži, dva v uniformách a jeden v civilu. Ti ji vzali dovnitř a poté podrobili drsnému výslechu. Ptali se jí na cizince, které vídávala u Králových v bytě, Olga ale všechno zapřela. Nakonec jí sebrali veškeré legitimace a nařídili jí hlásit se každý den na gestapu. Později byla však propuštěna. Helenu a její rodiče ale takové štěstí nečekalo.

Všichni tři členové rodiny byli odvezeni do centrály pražského gestapa v Petschkově paláci, kde již měli gestapáci připravené zakonzervované hlavy parašutistů, aby je zadržení mohli identifikovat. Posléze se rodina dostala do Malé pevnosti v Terezíně a poté do koncentračního tábora v Mauthausenu. Zde byli vězni 24. října 1942 postupně odváděni v rozmezí dvou minut do podzemní místnosti pod záminkou přeměření výšky. Místo toho zde ale byli jeden po druhém popraveni zákeřnou střelou do týlu. Helence Králové, která takto zemřela před devátou hodinou ranní, bylo teprve sedmnáct let. Její maminka Pavla ji v deset hodin následovala. Muži přišli na řadu až po jedné hodině odpoledne a Václav Král byl nacisty zavražděn krátce před pátou hodinou.

I po smrti Králových však válečný příběh domu pokračuje. 25. dubna 1945 byla jeho střecha silně poničena po dopadu střepin zápalné bomby, která na půdě domu zanechala ohořelé trámy. Dlouhou dobu potom dům o svém dramatickém osudu mlčel. Až v roce 1997 byla na zdi domu odhalena pamětní deska vzdávající čest odvaze rodiny Králových a připomínající jejich statečnou oběť. Odhalení pamětní desky byla přítomna i britská baronka Margaret Susan Ryder, která se za války hodně zapojovala do válečného dění ve Velké Británii a mimo jiné vozila československé parašutisty, kteří zde působili, na letiště, kde se tak setkala i s Gabčíkem a Kubišem před jejich odletem do Plzně.

Odhalení pamětní desky Václavu Královi
foto: www.tommy-yankee.cz
V období heydrichiády bylo popraveno mnoho lidí, kteří poskytovali výsadkářům útočiště nebo je jakkoli podporovali. Jako odplata za smrt říšského protektora Heydricha byly vyhlazeny i obce Lidice a Ležáky. Smrt těchto hrdinů je po Plzni připomínána četnými pamětními tabulemi, které připomínaly tyto smutné osudy již hned po skončení války. Dům v ulici Pod Záhorskem si na svoji pamětní desku musel počkat hodně dlouho.

pátek 18. prosince 2015

Nové zvony pro plzeňskou katedrálu

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Po dlouhé době má Plzeň na věži katedrály svatého Bartoloměje zase pohromadě svůj symbol, plzeňské zvony. Vysvětil je plzeňský biskup František Radkovský. Na věž plzeňské katedrály se po letech vrátil jeden z jejích nejstarších symbolů, který zní vždy tehdy, žije li Plzeň v míru a spokojenosti.
 

Markéta Kolářová, Masarykovo gymnázium Plzeň

Roku 1931 byly zvony znovu odlity a do věže navráceny, ale ne na dlouho. Ta samá situace nastala i za druhé světové války.

Jako první mohli Plzeňané na věži slyšet zvon Bartoloměj již roku 1446. V polovině 16. století se z věže ozývalo zvonů pět. Roku 1835 se však při požáru zřítily a téhož roku byly nahrazeny zvony novými – Annou, Prokopem, Janem a Marií. Na zvon Annu se složily měšťanky, a proto na něm byl zhotoven nápis »Náboženské měšťanky nechaly mne ulíti«. Zvon Prokop byl pojmenován na památku hraběte Prokopa Hartmana, který při požáru ochránil kostel před mnohem větší zkázou. Zvon Prokop sloužil jako umíráček. Zvon Jan byl ulit ze sbírky, kterou pořádal Jan Buml, proto dostal i jeho jméno. Tímto zvonem se zvonilo poledne a klekání. Na čtvrtý zvon Marie se složili plzeňští kaplani. Hlavní zvon Bartoloměj byl dodán až roku 1838. Prý neměl hezký zvuk, a tak se začalo usilovat o jeho vyndání ze zvonice. Stál o to především arciděkan Antonín Hlavan, který říkal, že zvuk zvonu je příliš temný a navíc vyšší než zvuk Mariin. V roce 1852 rozhodl zeměpanský úřad o přelití zvonu a o dva roky později dostala tedy věž nového Bartoloměje – »Bártu«, který byl tehdy druhým největším zvonem v Čechách.

V období první světové války byly Bartoloměj, Anna a Marie roztaveny a použity na výrobu děl a munice. Roku 1931 byly zvony znovu odlity a do věže navráceny, ale ne na dlouho. Ta samá situace nastala i za druhé světové války. Jediný zvon, který útrapy druhé světové války přežil, byl zvon Prokop odlitý v roce 1835. Po dlouhé době komunistického režimu, který náboženským obřadům a s nimi spojeným symbolům nepřál, teprve až v roce 1994 přibyl znovu zvon Anna.

Od 17. ledna 2015, při příležitosti zahájení projektu Plzeň  – Evropské hlavní město kultury 2015, se rozezněla celá skupina nových zvonů z nizozemské dílny Royal Eijsbouts, které odlil zvonař Petr Rudolf Manoušek. Byly vysvěceny čtyři nové zvony – Bartoloměj, Prokop, Maria, Hroznata. Největší zvon Bartoloměj má více jak dva metry a  e závěsem a srdcem váží více jak pět tun. Všechny zvony dohromady váží přes třináct tun. Zvony byly pořízeny z veřejných sbírek a peněžních darů. Jména těch, kteří si zakoupili certifikát pro odlití zvonů v hodnotě nejméně 10 000 Kč, jsou vyryta v nově odlitých zvonech, jako připomínka jejich štědrosti.

Od 17. ledna 2015, při příležitosti zahájení projektu Plzeň  – Evropské hlavní město kultury 2015, se rozezněla celá skupina nových zvonů z nizozemské dílny Royal Eijsbouts.

O plzeňských zvonech se vypráví mnoho pověstí. Například, že zvony, které zvoní při narození dítěte, mu předpovídají budoucnost. Když vyzváněly všechny zvony na věži, znamenalo to, že z dítěte bude slavný muž. Pokud se narodilo děvčátko, tak se jednou mělo vdát za slavného nebo urozeného pána. Že dítě brzy umře, prozrazoval zvonící umíráček. Pokud se dítě narodilo při vyzvánění večerního klekání, měla se z něj stát jeptiška nebo kněz. Když se dítě narodilo při poledním zvonění, bylo mu předpovězeno, že se stane hodnostářem v obci, úředníkem nebo významným obchodníkem. Narozený se dostane daleko do světa, pokud se narodil při ranním zvonění.

Další legenda vypráví o nešťastném zvonařovi. Ve zvonici arciděkanského kostela visel velký zvon, o kterém věděl každý Plzeňan, protože při každém třetím úderu jakoby bolestně sténal. Staří plzeňští obyvatelé vyprávěli o tom, že kdysi žil v Plzni zvonař, který byl velice proslulý odléváním zvonů s nejkrásnějším zvukem. Jednou zhotovoval velký zvon a zbývalo už jen napíchnout pec, ze které by žhavá slitina tekla do připravené formy. To byl prý rozhodující okamžik při tvorbě zvonu a nikdo v tu dobu nesměl být u zvonaře přítomen. Tento zvonař měl však učedníka, který chtěl zjistit, co se děje, zatímco on nesmí být se zvonařem. Domníval se, že se jeho pán spojuje s nějakým duchem. Tak se schoval za starým zvonařským náčiním, aby viděl, co se vlastně při napíchnutí pece děje. Viděl, že se mistr před napíchnutím pomodlil a pokřižoval. Pak pec napíchl a tekutina začala stékat do formy. Učeň sebou omylem pohnul a způsobil hluk, který zvonaře vyrušil. Ten šel s rozžhavenou železnou holí do kouta a bodnul. Učedník vykřikl a zemřel. Zvonař se ulekl a chlapcovo tělo vhodil do pece, kde mrtvý shořel. Slít zvon se podařilo a to nejen tento, ale i všechny zvony, které od té doby ulil, měly zvuk připomínající údery do dřevěného kbelíku. Zvonař si zoufal a jednoho dne jej našli oběšeného.
 
Doufejme, že s nově odlitými plzeňskými zvony budou spojovány s městem samé pozitivní, nově se rodící pověsti, a že zvony nepodlehnou válečné, či jiné zkáze, jako tomu bylo v minulosti tolikrát. Přejme zvonům, ať zvoní Plzni ku štěstí, svobodě, kráse i spokojenosti.

úterý 15. prosince 2015

Židovský chlapec z Plzně Hanuš Josef Treichlinger v roli proslulé terezínské opery Brundibár

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

Brundibár je dětská opera o dvou dějstvích skladatele Hanse Krásy a libretisty Adolf Hoffmeistera. Největšího úspěchu Brundibár dosáhl za druhé světové války v Terezínském ghettu. Díky své popularitě byl zneužit ve prospěch nacistické propagandy. Dodnes toto dílo sklízí úspěchy po celém světě a dojímá posluchače různých věkových kategorií. Jednu z hlavních rolí opery sehrál v nacistickém propagandistickém filmu, který zachycoval »bezstarostný« život židů v terezínském ghettu, i mladý židovský chlapec z Plzně.

Markéta Kolářová, Masarykovo gymnázium Plzeň

Propagandistická fotografie dětského souboru z filmu Theresienstadt (Hanuš Josef Treichlinger s flašinetem)
Foto: ©
Židovské muzeum v Praze
V loňském roce 2014 jsme měli v Plzni možnost sledovat ve Velkém divadle mimořádné představení dětské opery Brundibár. V rámci mezinárodního partnerského projektu ji společně nastudovaly děti z pěveckých sborů z Plzně a Regensburgu a sklidily obrovský úspěch.

Tato opera je ovšem spojena se smutným obdobím naší historie. Židovský skladatel Hans Krása (1899–1944) a spisovatel Adolf Hoffmeister (1902–1973) napsali operu Brundibár v roce 1938. V Praze v roce 1941 se představení hrálo pouze dvakrát a navíc tajně, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. Adolf Hoffmeister emigroval, Hans Krása v srpnu 1942 odjel transportem do Terezína a mnozí jeho spolupracovníci a dětští herci ho brzy následovali. V Terezíně hru upravil pro menší orchestr.

Hudebník Rudolf Freundfeld, po valce Franěk, přivezl do ghetta klavírní výtah skladby a ujal se vedení zkoušek. Probíhaly na půdě takzvaných Drážďanských kasáren. Do nácviku neustále rušivě zasahovaly transporty z Terezína. Dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě »ke konečnému řešení« musely nahrazovat děti z nově příchozích transportů. Po více než dvou měsících zkoušení se 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Opera Brundibár měla velký úspěch a celkem se do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi 55 repríz, hrálo se tedy v průměru jedno představení týdně.

Děj této dětské opery je následující: Dva sourozenci, Aninka a Pepíček mají nemocnou maminku. Aby se uzdravila, potřebují pro ni sehnat mléko. Děti jsou však chudé a nemají peníze na to, aby si mléko koupily. Mlékař jim mléko zadarmo nalít nechce. Děti přemýšlejí, jak peníze získat, když tu přichází na náves flašinetář Brundibár, který začne vyhrávat, a lidé mu z ničeho nic začnou házet peníze do čepice. Sourozenci se tedy logicky domnívají, že když začnou zpívat, vydělají si peníze stejně jako flašinetář. Výsledek je ale katastrofální. Aninka a Pepíček jsou vyhnání policistou a ještě si flašinetáře poštvou proti sobě. Usínají zoufalé na ulici. V noci je navštíví zvířátka – Pes, Kocour a Vrabčák a domluví se, že dětem pomůžou. Ráno zverbují všechny děti v okolí a společně se jim podaří získat za svou písničku peníze na mléko pro maminku. V tu chvíli se ovšem připlíží rozhněvaný Brundibár a peníze dětem ukradne. Strhne se velká honička a zvířátka společně s dětmi nakonec Brundibára porazí a vyženou pryč.
Hanuš Josef Treichlinger hraje na flašinet v opeře Brundibár
Foto: © Židovské muzeum v Praze
V roli flašinetáře Brundibára tehdy účinkovalo jedno z plzeňských dětí, chlapec Hanuš Josef Treichlinger, jemuž se přezdívalo Honza. Ten se narodil 2. ledna 1929 v Plzni. V šesti letech osiřel a novou rodinou se mu stala rodina plzeňského strýce Beno Blocha, jehož manželka Ida byla rozená Treichligerová. Zde vyrůstal se svými bratranci Jiřím a Rudolfem. V lednu 1942 byla celá rodina povolána k transportu do Terezína. Zde se malý Honza v letech 1943–44 proslavil právě v této dětské opeře v jedné z titulních rolí – v roli flašinetáře Brundibára. Rudolf Franěk vzpomíná: »Naučil se ›mrskat‹ vousama, které měl nalepené pod nosem. Mrskal jimi tak bravurně a v pravou chvíli, že povolilo napětí, které se v hledišti právě vytvořilo, a bylo často slyšet ulehčené dětské oddechnutí.« Jan se stal v Terezíně populární, dokonce jedna židovská rodina uvažovala o tom, že ho po válce adoptuje. Konce války se však nedožila ani rodina, ani Hanuš Josef Treichlinger.

Jako patnáctiletý byl 16.10.1944 zařazen do osvětimského transportu. V Osvětimi byl ihned po příjezdu spolu  ostatními zavražděn v plynové komoře. Podobný osud potkal mnoho dalších Židů, z 2.613 deportovaných Židů z Plzeňska, Přešticka, Blovicka a okolí se konce války dožilo jen 209 z nich.

Pohádkový příběh vítězství dětí a zvířátek nad zlým flašinetářem proslul jako hudební symbol holokaustu. Dětská opera byla zároveň také využívána tehdejší německou nacistickou propagandou. Byla představována jako obraz idylického života dětí internovaných v koncentračním táboře, který je plný zábavy a her. Obalamutit se podařilo i inspekční návštěvy komise Mezinárodního červeného kříže. Toto dětské představení bylo zachyceno taktéž v propagandistickém filmu Theresienstadt – film známý také pod názvem Vůdce daroval Židům město, kterým byla maskována pravá tvář dění v ghettech a koncentračních táborech. Tím se tato opera stala světoznámou. Finále opery se stalo jakousi terezínskou hymnou. Herci i diváci při každém představení silně vnímali, co slova zpěvu spolu s pohádkovým vítězstvím nevinných dětí proti zlému Brundibárovi znamenají.

Pamětní deska v Palackého ulici
Foto: © Markéta Kolářová
Pamětní desku na domě v Palackého ulici, kde žil Hanuš Josef Treichlinger, představitel operního terezínského Brundibára, nechala instalovat Židovská obec Plzeň. Připomíná chlapce, který spolu s ostatními dětmi v terezínském ghettu zpíval:
»Brundibár poražen, utíká do dáli.
Zaviřte na buben, válku jsme vyhráli!!
Kdo má právo rád 

a při něm obstojí 
a nic se nebojí, 
je náš kamarád
a smí si s námi hrát!«

pátek 11. prosince 2015

Slavnosti svobody – ůkaz budoucím generacím, že Plzeň nebyla osvobozena Rudou armádou

Poté, co Wolftraud de Concini již bohužel ukončila svou činnost městské kronikářky, blogují  na její stránce na různá plzeňská témata až do konce roku žačky dějepisáře Antonína Koláře. Projekt byl iniciován Českým centrem Berlín a Německým kulturním fórem střední a východní Evropy.

»To tenkrát v čtyřicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton, s tanky a děly, na džípech bílý hvězdy měly, jak pestrý krovky tančily holky ze Škodovky a místní krásky zpívaly sborem: ›Škoda lásky …‹« Zlidovělá a v Plzni každému známá píseň písničkáře Jana Vyčítala nenechává nikoho na pochybách, že Plzeň byla osvobozena americkou armádou, ne ovšem vždycky se tato pravda učila ve školách v období studené války.

Tereza Brožová, Masarykovo gymnázium Plzeň

Historická fotka květen 1945
archiv Patton Memorial Pilsen
 »Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří! Nechť žije svoboda, nechť žijí naši spojenci. Oznamuji všem obyvatelům Československé republiky, že pancéře 16. divize jsou na náměstí Republiky v Plzni. Viděl jsem na vlastní oči přijíždět pancéře ze západu. Slyšel jsem hukot tankových motorů. Podával jsem ruku americkému důstojníku. Slyšel jsem americký hovor. Po šesti letech nacistické hrůzovlády jsme svobodní. Americké pancéře jsou na náměstí Republiky. Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří,«
zněla 6. května 1945 éterem slova Karla Šindlera, budoucího ředitele plzeňského rozhlasu. Spolu s ostatními účastníky ozbrojeného povstání proti německým okupantům se mu o den dříve podařilo obsadit vysílač pro hlášení letových zpráv.
Český rozhlas Vltava, 26.05.2013: Rekonstrukce vysílání z Plzně v květnu 1945

Sláva! Ať žije Československo! Je šestého května 1945 čtvrt na devět ráno, Plzeň se probouzí z včerejšího povstání a na náměstí Republiky nadšeně vítá přijíždějící tanky osvoboditelů. Americké jednotky přivážejí obyvatelům Plzně spolu s vytouženou svobodou i ochutnávku života za oceánem. Děti dostávají z rukou hrdinů své první žvýkačky a čokolády, dospělí si vychutnávají voňavé doušky amerických cigaret.
Historická fotka květen 1945
archiv Patton Memorial Pilsen

Nedaleko Plzně končí dlouhá pouť amerických vojáků, kterou zahájili vyloděním na plážích Normandie 6. června 1944. Generál George S. Patton plánoval pokračovat dál a osvobodit hlavní město Prahu, která úpěnlivě v době povstání žádala o pomoc. Do cesty mu však byla narýsována demarkační linie odsouhlasená na Jaltské konferenci, která rozdělila československé území mezi západní a východní osvoboditele. Američtí vojáci opustili Plzeň 20. listopadu 1945. Odjelo s nimi i mnoho plzeňských nevěst. Po roce 1948, v době studené války, se ovšem začaly falšovat dějiny.

Nastalo období lámání charakterů a vymývání mozků. Pro pamětníky však i přes následné, téměř pětačtyřicetileté zamlčování pravdy, zůstávají Američané osvoboditeli navždy, akorát se o tom nesmí po roce 1948 nahlas mluvit. Ve školních testech dostávají jedničky ti studenti, kteří leckdy nevědomě, vyplňovali testy lživě. Jedinou osvoboditelkou byla podle učebnic Rudá armáda a říkala to i paní učitelka, protože to tak nakázal nějaký stranický sekretariát. Američtí imperialisté jsou zlí a posílají k nám letadla s mandelinkou bramborovou, aby zničila naši úrodu a my měli hlad. Rodiče mlčí, nechtějí si často komplikovat již tak svízelný život. Učitelka mlčí také, nechce přijít o práci. Vtipně tuto situaci komentuje další sloka Vyčítalovy písně.
»Před pár lety musel kámoš z podniku, šli po něm, že vozil kytky k pomníku, ale on si říkal, ať mu vlezou na záda.  Že je mu to fuk a že to nebolí, však jen do tý doby než mu přišla holka ze školy, že nás osvobodila jenom Rudá armáda. Šel do sborovny a u Marxových spisů,  řek tý úče, že jí dává kuli z dějepisu a jestli chce, že ji ukáže ten otoman, kde seděli tenkrát ti hoši v plavkách o coca-cole snili a horkejch párkách, já o tom zpívám song a je to téma na román.«
Historická fotka květen 1945
archiv Patton Memorial Pilsen

Změna přišla až po sametové revoluci v roce 1989. Od roku 1990 se město Plzeň každoročně stává místem, kde se za účasti amerických veteránů a jejich rodinných příslušníků, obyvatel města a dalších hostů připomínají události května 1945. V programu tradičních Slavností svobody nesmějí chybět besedy s veterány, konvoj historických vozidel Convoy of Liberty, projekty klubů vojenské historie nebo vzpomínkové akty u pomníků druhé světové války. Přípravy na květnové oslavy probíhají celý rok. Organizátoři se domlouvají na přesném programu akce, shromažďují se finance na jejich záštitu, členové klubů vojenské historie řeší aktuální problémy na svých schůzích.
»Do klubu vojenské historie jsem se dostal díky známému a postupem času jsem si na českých i světových burzách obstaral uniformu«, líčí účastník Slavností svobody Jan Foud a popisuje své zážitky z příprav: »Asi s čtyřměsíčním předstihem se začínají vyrábět kulisy, čtyři dny před oficiálním zahájením potom stavíme dobové kempy, což je mnohdy náročné.«



Convoy of Liberty
Foto © A. Kolář

Letošní oslavy osvobození nesly hned dvojí nádech výjimečnosti. Osmého května jsme oslavíli výročí 70 let od konce druhé světové války a Plzeň si letos zároveň vychutnala i své prvenství mezi evropskými městy kultury. Slavnosti svobody 2015 byly také začleněny do programu EHMK. »Jubilejní výročí osvobození Plzně proběhne ve dnech 1.–6. května 2015 a nabídne bohatý program složený z tradičních akcí i novinek. Jako každoročně se návštěvníci budou moci zúčastnit besedy s veterány, prohlédnout si dobové kempy v Proluce, přilehlých Křižíkových sadech, v prostorech za OC Plaza a letos nově i v Borském parku, kde 1. května dopoledne proběhne rekonstrukce příjezdu americké armády do Plzně a stavby amerického tábora. Akce se oficiálně zahájí již v dopoledních hodinách. Večer pak proběhne slavnostní odhalení pomníku generála Pattona a historicky první vystoupení skupiny Lynyrd Skynyrd v České republice,« lákala návštěvníky Jan Foud. Další dny oslav nabídli kromě jiného i slavnostní show připomínající osvobození Plzně, Convoy of Liberty, koncert Pilsner Jazz Band, nebo fotbalové utkání mezi FC Viktoria Plzeň a vojskem. To připomělo událost z 24. května 1945, kdy se plzeňský fotbalový tým utkal s jedenáctkou americké armády. »Viktorka« tehdy na narychlo upravené ploše v Luční ulici před zraky jedenácti tisíc diváků postávajících na polorozbořených ochozech, zvítězila 11:1.

Convoy of Liberty
Foto © A. Kolář
Plzeň byla zase plná vzpomínek, o nichž zpívá ve své písni i Jan Vyčítal. Její slova nejsou ani zakázaná, ani postihovaná, jsou odrazem naší minulosti.
 »Mám v Plzni kámoše, už je to řada let, vždycky rád slyším plzeňskej dialekt, a když tam jedu čundrem, dám o sobě vědět. Řekne mi usárnu si tutam dej, na tuten gauč tam si nesedej, tam už pětačtyřicet let nesmí nikdo sedět! Ani já tam nesedám, když mám po práci, tam seděli v květnu američtí vojáci  a tutam co máš nohy, tam šoupli svý helmy. Táta vytáh láhev šňapsu, z úkrytu pozval partu džezmenů k nám do bytu a Chattanooga zpívala se velmi … tenkrát v čtyřicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton …«
Na Youtube: Jan Vyčítal – To tenkrát v čtyřicátom pátom